Blanka Cabalková (*1961) – Doma to není nic moc, mezi lidmi je to lepší

Přes dvacet let pracovala Blanka jako stavební inženýrka. Svůj čas a energii mimo jiné investovala také do rozvoje manželovy firmy. „Musím říct, že tohle období života bylo hektičtější,“ vysvětluje. Volný čas pak s manželem rádi trávili aktivně na kolech při poznávání nových míst České republiky.

„Říkala jsem si, že hlavně nesmím spadnout na hlavu.“

Cyklovýlet v roce 2007 do Orlických hor se však do Blančiny paměti i života zapsal napořád. Při nešťastném pádu z kola si poranila míchu. „Sjížděli jsme z kopce a prasklo mi brzdové lanko, takže jsem přepadla přes řídítka,“ popisuje. Z onoho okamžiku si toho příliš nevybavuje. Neví, co přesně nehodě předcházelo. „Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem si říkala, že hlavně nesmím spadnout na hlavu, protože jsem neměla přilbu,“ dodává.

Bezprostředně po úrazu převezli záchranáři Blanku do hradecké Fakultní nemocnice, odkud ji přesunuli na spinální jednotku v brněnské Úrazové nemocnici. Přibližně po čtrnácti dnech poslali lékaři Blanku do rehabilitačního ústavu Hrabyně. „V ústavu jsem byla sedm měsíců a měla jsem tam už klasický rehabilitační program – fyzioterapii, motomed, ergoterapii a další,“ popisuje Blanka prvotní rekonvalescenci.

„Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela.“

Už během pobytu v rehabilitačním ústavu bylo Blance jasné, že před návratem do svého bytu v Brně musí s manželem zařídit nezbytné bezbariérové úpravy. „Bydleli jsme tehdy sice v třípokojovém panelovém bytě, ale prostory byly tak malé, že potřebovaly upravit. Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela, nevyhovující koupelnu a další zádrhely,“ vysvětluje. S finančními náklady pomohlo Blance také pojištění. „Za peníze od pojišťovny jsme se rozhodli jít do bytu, který už bude plně přizpůsobený,“ dodává. S manželem si tedy po dvou letech od Blančina úrazu pořídili bezbariérový byt.

„Fenix mi pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl,“

Krátce po úrazu Blanka vůbec neuvažovala, že by se vrátila do práce. Stavebnictví, ve kterém se celý život pohybovala, navíc patří mezi odvětví, která často nedokáží přizpůsobit práci pro člověka na vozíku. Po návratu z rehabilitačního ústavu se proto Blanka zaměřovala především na zlepšení fyzického stavu. „Na začátku jsem zjišťovala, kde se dá v Brně cvičit. Zjistila jsem, že není moc možností, ale našla jsem si ParaCENTRUM Fenix a plavání,“ popisuje Blanka svůj život po návratu domů. V ParaCENTRU Fenix začala Blanka využívat pravidelné rehabilitace a kromě toho získávala nové zkušenosti od lidí se stejným osudem. „Fenix mi hodně pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl. Hodně užitečná byla i výměna zkušeností. Pokud je někdo na vozíku déle, tak už zná lépe různé výhody a nevýhody. Z toho si pak člověk může vzít to důležité a vymyslet si vlastní způsob, jak se s postižením vypořádat,“ dodává.

Po delší době, kdy Blanka ParaCENTRUM Fenix stále navštěvovala, dostala nabídku v organizaci pracovat. „Ze začátku se mě zeptali, jestli nechci pomoc s administrativou. No a já si řekla, že už je čas jít do práce, protože doma to prostě není nic moc a že mezi lidmi je to lepší,“ vysvětluje Blanka. U pouhé administrativy však nezůstalo. Blanka je aktivní členkou rady organizace a má aktuálně na starosti mimo jiné také personální záležitosti. Znovu také využívá své znalosti stavební inženýrky, když ostatním klientům radí v oblasti bezbariérových úprav. „Do budoucna se chci zaměřit na poradenství ohledně bezbariérového cestování. Už nějakou dobu mám handbike. S manželem hodně cestujeme a zjišťujeme, co je schůdné i pro vozíčkáře. Dokážu proto poradit, kam jet třeba na výlet,“ dodává Blanka. Kromě práce a cestování věnuje Blanka velkou část energie také rodině a především pak vnoučatům.

01.08.2017 |