Skip to main content
   (+420) 733 589 567
   info@pcfenix.cz

Marta Pantůčková: Bariéry jsou především v hlavě

Publikováno:
1. 12. 2017

Martě Pantůčkové se poprvé obrátil život vzhůru nohama v jednadvaceti letech. Lékaři diagnostikovali mamince tehdy tříletého syna Jakuba rakovinu mízních uzlin. „Začalo to na krku. Když jsem si šla pro výsledky histologie po odstranění uzliny na ORL, řekl mi lékař, že je to nějaký zánět a poslal mě s tím na Žluťák. Samozřejmě jsem mu hned odpověděla, že se zánětem se na Žluťák nechodí.“ Psal se rok 89, těsně před Sametovou revolucí, přístup k pacientům byl jiný než dnes a diagnóza tohoto druhu se naplno neříkala. Informovanost byla téměř nijaká. „Rozlepila jsem si tehdy doma obálku a diagnózu si přeložila ve slovníku cizích slov. Jednalo se o maligní nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Za týden mě čekala hospitalizace a já si myslela, že už se domů nevrátím. Když jsem odcházela z domu, loučila jsem se se synem a ve dveřích řekla manželovi, ať najde Kubovi hodnou maminku.“

Navzdory diagnóze šance na vyléčení

Marta narazila v nemocnici na lékaře, kterému dle vlastních slov vděčí za život. „Byl mladý, nedlouho po škole, velmi energický a velmi pozitivní. Chtěla jsem původně odmítnout léčbu, dokud nebudu vědět, co mi je, co mě čeká a jaké jsou prognózy. Tento doktor mi vše ochotně zodpověděl a já začala bojovat. Největší motivací mi byl můj syn“ vypráví Marta. Začala podstupovat silné chemoterapie, k nimž po nějaké době přibylo ještě ozařování. Uvěřila tomu, že se vyléčí, třebaže její rakovina byla ve třetím stádiu. Škála pro hodnocení závažnosti onkologického onemocnění je přitom čtyřstupňová.

V počátečním období léčby se Marta musela vyrovnat s další těžkou ránou. Po nástupu na Žlutý kopec zjistila, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Moc jsem si přála holčičku. Ale léčba bohužel nemohla počkat. Neměla jsem možnost volby. Hodně, hodně let jsem o tom nedokázala mluvit.“

Tvoření jako terapie

Hned s první hospitalizací se Marta, odjakživa tvořivě založená, upnula ke kreslení a malování. „Hrozně mi to pomáhalo. Původně jsem si malovala jenom tak pro sebe, pak pro kamarády a známé. A pak mě napadlo nabídnout obrázky na Vánoce na Zelném trhu.“ Během jednoho z odpolední, kdy Marta prodávala své obrázky, navštívil trhy i její ošetřující lékař. „Stála jsem tam v mrazu, v době, kdy bych správně měla mít klidový režim a v žádném případě jsem nesměla nachladnout. Najednou jsem na sobě cítila něčí pohled, podívala jsem se tím směrem. A tam stál v hloučku můj oblíbený pan doktor a nevěřícně kroutil hlavou,“ směje se Marta.

V jednom kole

Zhruba po roce Marta ukončila onkologickou léčbu a velmi rychle se vracela zpět do života. Zřídila si vlastní realitní kancelář, čímž se naplno živila příštích sedmnáct let. „Bylo to značně stresové období, plné schůzek, termínů, smluv a hypoték, ale hrozně mě to bavilo. Jsem právě ten druh člověka, kterého časová tíseň žene kupředu a motivuje k výkonům.“ Možná to byl právě stres a uspěchaný životní styl, které stály za dalším životním zlomem. V roce 2003 se Martě postupně začala zhoršovat chůze.

Od berlí k vozíku

Znovu ji čekal kolotoč lékařských vyšetření. „Dlouho nemohli zjistit, co mi přesně je. Situace se zhoršovala, tak jsem začala docházet na rehabilitační cvičení. Můj tehdejší neurolog mi tvrdil, že mi nemůže cvičení pomoct, protože jsou to nervy, nikoliv svaly, co mi působí potíže. Ale ono mi pomáhalo. Tak jsem na něj nebrala ohled a trávila vždycky čtvrt roku na rehabilitaci v Kladrubech, protože pokroky po rehabilitacích byly znatelné,“ vzpomíná Marta. Třebaže se díky cvičení cítila lépe, nadále docházelo ke zhoršování chůze. „Postupovalo to pozvolna a skokově zároveň. Nejdřív jsem jenom špatně chodila, pak už jsem neudělala krok bez berlí. To se psal rok 2012. Když už bylo jasné, že mi nezbývá, než sednout na vozík, objednala jsem si ještě za vlastní peníze neskutečně drahé karbonové ortézy do bot ve víře, že budu moct chodit dál. Bránila jsem se zuby nehty tomu, že bych neměla chodit.“ Nakonec se musela vzdát.

Žila jsem možná příliš rychle

Marta dnes přiznává, že se nějakou dobu za vozík styděla. Nechtěla mezi lidi, raději zůstávala doma. K návratu do společnosti jí pomohli přátelé. Jako spousta dalších lidí s podobným osudem přiznává, že o řadu zdánlivých kamarádů také přišla. „Ten vozík mi provedl slušnou čistku. Ale jsem ráda. Zůstali ti, kteří za to stáli,“ říká s úsměvem.

„Když nad tím zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vždycky žila strašně rychle. V osmnácti se mi narodil syn, chvíli nato jsem spěchala do práce. Rakovina uzlin v tak nízkém věku měla být podle mě varováním, abych se zklidnila. A já neposlechla. Zase jsem se někam hnala. A tak holt musela přijít další facka, abych si už dala říct.“ Svoji nemoc dnes bere jako dar. Stejně tak s ní spjaté ochrnutí spodních končetin. Martina míšní léze je totiž následkem ozařování, které v mládí podstupovala. „Několik lidí se mě ptalo, proč jsem svoje doktory nežalovala. Že ze mě udělali mrzáka. A já se ptala, jak bych mohla? Vždyť mi tou léčbou zachránili můj život.“ Uvědomuje si, že nebýt lékařů, nevychovala by syna Jakuba, ani by neviděla vyrůstat svá vnoučata, Jakubovy děti. „Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já. Snažila jsem se přijít na to, proč se mi stalo, co se mi stalo a co mi tím chce život říct. Je to daň za to, že jsem přežila. To mi kdysi řekl jeden lékař. A tak to také beru.“

Marta má ještě jednu, pro okolí neviditelnou, zdravotní komplikaci. Trpí vzácným onemocněním, poruchou vstřebávání živin, která se též dostavila jako následek někdejší drastické onkologické léčby. I s tou se však naučila žít. „Doopravdy mi lékaři zachránili život dvakrát. Poprvé na Žluťáku, podruhé v Bohunicích, když přišli na to, co vězí za mými problémy se zažíváním. Než jsem podstoupila operaci, vážila jsem čtyřicet čtyři kilo a mohla jsem jenom cucat bonbony. Spoustu věcí dnes jíst nemůžu, mám přísnou dietu, ale pořád je to obrovský pokrok oproti tomu, co jsem zažívala dřív. Jsem jim za to vděčná.“

Sklenice vždy z půlky plná

Marta je optimistka každým coulem. A snaží se žít naplno. Když ještě mohla chodit, dělala závodně curling. Na vozíku pak hledala možnosti pohybu, střílela z luku, dělala atletiku, jezdí na koni, pravidelně se účastní módních přehlídek, kde vystupuje v roli modelky. Od roku 2009 se věnuje výrobě cínovaných šperků, ráda fotí. Posledních několik měsíců je součástí týmu projektu HandMedia, který mapuje bezbariérové veřejné prostory a přibližuje je tak ještě více vozíčkářům. „Dlouhodobě se snažím o integraci vozíčkářů. Moc bych si přála, aby nás chodící brali normálně. Chceme žít stejné životy. Navzdory omezením, která máme.“

Vozík dnes bere jako svoji součást, říká, že k ní patří. Bezbariérovost je stále častějším tématem, podmínky lidí se sníženou mobilitou se zlepšují, proto říká, že pro ni nepředstavuje velkou překážku. „Bariéra není schodek. Bariéry jsou především v naší hlavě,“ dodává.

Michaela Vařeková