Laďovy zápisky z cesty po Itálii

Vážení čtenáři, rád bych se s vámi podělil o zážitky z letošní dovolené. Byla to dovolená přímo snová, ač tomu ze začátku nic nenasvědčovalo. Pro velké pracovní vytížení jsem přípravu na dovolenou (rozuměj plány, kam se pojede, kde se bude spát, co vzít s sebou) odkládal tím stylem, že nakonec nebyla téměř žádná. Také počet kilometrů na tachoměru auta vypovídal spíše o práci profi řidiče více než o práci právníka v neziskovce. Čím více času jsem strávil za volantem, tím méně se mi chtělo vůbec někam cestovat. Po každé služební cestě jsem si řekl, že dovolenou raději prospím. Naštěstí jsem se z toho vždy vyspal. Nejdůležitější byl ale opět lidský faktor. Bez asistenta či asistentky bych stejně nikam nevyrazil, i kdybych byl sebelíp připraven. Nakonec i tato neznámá se vyřešila, jako spolucestující se nabídla Týnka Palečková. Cestě na dovolenou tedy už nebránilo vůbec nic.

Když bylo jasné, že mám jet s kým, byl jsem sbalený za tři hodiny a za další tři hodiny jsem nakoupil vybavení, které jsem potřeboval, včetně nové GPSky. Tu jsem upřednostnil před navigací v mobilu. Na cestu jsme vyrazili v nezvyklém čase, asi o půl druhé v noci. Nějak jsme se nemohli dobalit a vykopat z bytu. Museli jsme ještě do OC v Králově Poli pro nějakou baštu na cestu, neboť doma už jsem neměl snad ani kůrku, jak jsem se snažil důsledně vyjíst lednici před odjezdem.

Spatřit “Věčné město”

Kam že jsem to vlastně letos vyrazil? Nadpisem jsem to už ostatně prozradil, rozhodl jsem se navštívit Apeninský poloostrov.  Chtěl jsem konečně na vlastní oči spatřit „Věčné město“ a Itálii vůbec. Za další jsem slíbil Lucii Vaculové, že se za ní přijedu podívat do Kalábrie. Sliby se mají plnit, takže o důvod víc. Původně jsem zamýšlel procestovat celou Itálii až na Sicílii a zpět, ale protože Týnka měla čas pouze týden, musel jsem ze svých plánů hodně slevit. Cíl byl tedy kalábrijské Brattiró a sraz s Lucií. Cestování v noci má pro mě osobně, jako řidiče, velkou výhodu. Není nic vidět kolem cesty a můžu se plně věnovat řízení bez toho, že by mě „rušily“ vnější vlivy, jako např. přírodní scenérie, hrady, zámky viditelné z cesty apod. Navíc provoz v noci je téměř nulový, takže i cesta celkem odsýpá. Bylo to i v tomto případě, ale udělali jsme jednu chybu. Jeli jsme mimo dálnice, takže jsme se celou noc ploužili přes Rakousko a zdaleka jsme nebyli u hranic s Itálií. Přes den jsme projížděli Alpy, tak alespoň bylo na co koukat. Počasí bylo příjemné, podmínky pro cestování tudíž vyhovující. Vydržel jsem za volantem skoro celou noc a den. Řízení pak vzala Týnka. Cesta šla celkem v pohodě, ale pak nás GPSka navedla na trajekt. Jsme si ťukali na čelo, co blázní. V Alpách trajekt? Co byste řekli? Byl tam! Ne přímo trajekt, ale autovlak. Než jsme rozluštili instrukce pro vozmeny, tak už jsme se řadili do fronty na vagóny a vjeli na vagón. Týnka nájezd na autovlak zvládla mazácky i přes počáteční obavy ze stísněného prostoru vagónů a celkem velkého auta. Pak ovšem nastal problém. Staff kolem vlaku zavelel vystoupit a přejít si do vagónu pro cestující. To už ale nebylo možné, ani kdyby mě měli tahat dveřmi. Situace se vyřešila sama. Prostě jsme zůstali sedět v autě. Nejprve mě jeden z pracovníků drah zpucoval, to byl určitě ten „zlý,“ pak ale došel další, dal mi vysílačku a jen řekl: „Kdyby něco, dej echo.“ To byl určitě ten „hodný.“ Týnka to obrečela, což jsem nechápal, tak mi vysvětlila, že jí bylo líto, že mě kvůli té situaci ten chlápek seřval. Tak jsem jí zase vysvětlil já, že to má asi v popisu práce, a že také mají určitou zodpovědnost. Je to jako u výslechu. Vždycky je jeden policajt zlý a druhý hodný. Nakonec jsme si užili temnou čtvrthodinku v alpském tunelu a jinak nic. Týnka stejným mazáckým stylem vyjela z autovlaku a jelo se dál. Cesta ubíhala celkem pomalu, courali jsme se po cestách Rakouska a Itálie.

První přespání v Itálii

Prvním přespáním v Itálii měl být kemp ve městě Riva di Garda u jezera Lago di Garda. Do města jsme dorazili až kolem desáté večer, což už bylo na místní poměry asi dost pozdě, takže v kempu už nás nepřijali. Fajn, řekli jsme si, koukneme ještě na jiný. Po cestě městem jsme ale narazili na Lidl market a okamžitě to „zapíchli“ na parkovišti. Nedaleko jsme narazili na restauraci a ač se blížila zavírací hodina, nebyl problém si sednout a objednat si večeři. Obsluha se omlouvala, že už je možno objednat si pouze pizzu, ale zase čím začít seznamování s italskou kuchyní, než právě s pizzou a porovnat, jak chutná tento pokrm v zemi původu a v našich zeměpisných šířkách. Po večeři jsme se chystali do kanafasu. Koupil jsem novou nafukovací matraci v Decathlonu, pohrdl jsem fyzickou aktivitou a přikoupil k ní také malý elektrický kompresor. Návod na použití jsem samozřejmě neřešil, ač byl ve formě jednoduchých obrázků, což se následně vymstilo. Kompresor byl totiž akumulátorový, což znamenalo, že ani po připojení do autozapalovače prostě nefungoval. Co bylo nejhorší, minimální doba pro nabití bylo šest hodin. Šest hodin čekat se nám opravdu nechtělo, tak já jsem si ustlal na sedačce řidiče a Týnka chudák ležela na podlaze na vyfouknuté matraci. Kladli jsme si na srdce, že hned ráno, jak vyjedeme směr Řím, dáme kompresor nabít. Jaká byla noc nevíme, protože jsme oba spali jako zabití. Naše ranní dilema, jestli se budeme ještě „válet“ nebo vyrazíme dál, za nás vyřešil pracovník ostrahy marketu Lidlu rázným zabušením na kapotu vozu. Nebyli jsme jediní, kdo takto trávil noc. Jelikož jsme byli probuzení jako první, byli jsme také první ve frontě na čerstvé rohlíky. Když už jsme vzali rohlíky, nakoupili jsme na další cestu. Snídani a ranní hygienu jsme zmákli na prvním odpočívadle nad Riva di Gardou, směrem na Řím. Rychlým přepočtem ujeté vzdálenosti a času jsme zjistili, že při takovém tempu cestování (rozuměj mimo dálnici), nikam nedojedeme. Proto jsme na cestu do Říma zvolili dálnici. Konec konců se říká: „Všechny cesty vedou do Říma.“

Po zkušenosti s kempem v Riva di Garda jsme spěchali, protože trávit druhou noc na parkovišti se nám fakt nechtělo. Co to naopak chtělo, byla sprcha a WC. Cíl v Římě byl kemp Tiber, jako výchozí bod pro objevování Říma. Do kempu Tiber jsme dorazili za soumraku, ale světla v recepci nás naplnila radostí. Naše šance, že nebudeme trávit noc na parkovišti vzrostly. V pohodě jsme se zapsali a ubytovali. Předtím, než jsme zaparkovali na vybraném místě, užila si Týnka ještě malé intermezzo se závorou při vjezdu, která se jako z udělání třikrát zavřela zrovna v tu chvíli, když chtěla vjet dovnitř. Nakonec nezbylo než recepční pořádně vytroubit. První, co jsme hledali, byly sprchy a toalety, pak jsme chtěli nachystat spaní. To, co jsme si kladli na srdce v Riva di Garda, zůstalo v Riva di Garda. Kompresor jsme nenabili. Naštěstí v kabince ve sprše pro imobilní osůbky byla zásuvka, takže konečně došlo na nabíjení kompresoru. Během trůnění na WC a následném sprchování se kompresor nabíjel. Bohužel nestačilo to, a tak se situace z první noci opakovala. Opět jsme skončili já na sedačce, Týnka na zemi. Byli jsme naštvaní sami na sebe, jací jsme amatéři. I tak jsme chrápali jako dřeva. Když už jsme u bezbariérového vybavení WC a sprchy, bylo slušně řečeno „spartánské“. Prkénko na WC vyhodnotili snad v každém kempu jako zbytečný luxus. Prostě nebylo. S madly to bylo stejné. U WC a sprchy bylo pouze jedno madlo do tvaru „T“ jinak nic. Naštěstí mám trochu nadání k improvizaci za všech situací, takže jsem se z WC dostal zpět na vozík. Ve sprše byla alespoň plastová židle. Do ní to šlo celkem hladce, ale opačným směrem to byla nejprve makačka na bednu, jak využít alespoň to jedno madlo, nasměrovat si správně židli a vozík a pak to risknout. Na to, jak jsem byl hotový z dlouhé cesty, jsem to dal celkem obstojně.

Všechny cesty vedou do Říma

Ráno ale bylo nádherné, slunce svítilo a bylo teploučko. V klidu jsme posnídali a připravovali se na objevování krás Říma. Kemp Tiber je vzdálen od samotného centra Říma asi 7 km. Pár metrů od brány kempu je zastávka autobusu MHD, která ale končí na předměstí Říma v Prima Porta. Pak je nutno přestoupit na příměstský vlak do centra.  Zkoušeli jsme domluvit shuttle z kempu k zastávce vlaku v Prima Porta, ale bohužel nebyly ani rampy k nájezdu do dodávky ani silné paže. Řidič byl postarší drobný sympaťák a sám by to fakt nedal. OK, tak jsme vyrazili na zastávku busu. Po pár minutách vyjela z kempu shuttle dodávka a kupodivu řidič zastavil na zastávce, kde jsme čekali, vyskočil i se zdatným pomocníkem, kterého kdesi splašil, hodili mě do dodávky za zadní sedačky a jelo se do Prima Porta. Nebudu tady rozvádět, že nějaké kotvení nepřipadalo v úvahu, protože prostě nebylo. Držel jsem se opěrky hlavy sedačky přede mnou jako klíště a vysílal telepatické signály směrem k řidiči, ať moc neřeže zatáčky. Všechno proběhlo v pohodě. Po výstupu na nádraží v Prima Porta jsme ještě dostali instrukce, odkud jede večerní/noční spoj zpět do kempu. Tento počin byl typický pro celý pobyt v Itálii. Kde chybělo materiální vybavení, nastoupila okamžitě ochota lidí pomoci. To mě úplně dostalo a dostávalo během celého pobytu. Nastoupili jsme tedy do vlaku, stanice byla předpisově bezbariérová. Cestou do centra jsme tak nějak předpokládali, že pokud je jedna stanice daleko od centra bezbariérová, budou bezbariérové všechny stanice směrem k centru. Chyba lávky, na uzlové stanici Flaminio se otevřely dveře a my koukali do metr a půl hluboké „propasti.“ Museli jsme zpět o tři stanice do Acqua Acetosa, která byla na trase jako poslední bezbariérová. Po chvíli bloudění kolem nádraží, které ve skrze zavinil panáček v Google maps, který nás vodil tam a zpět, jsme zvolili taktiku „per huba“ a dotázali se na směr prvního člověka, kterého jsme potkali. Bohužel jeho angličtina byla stejně mizerná, jako byla naše italština, tak jsme šli kousek dál. Další pokus už byl úspěšnější a pán nás nasměroval správným směrem. Vůbec neřešil provoz, vstoupil do vozovky, máváním rukama zastavil provoz, abychom mohli v klidu přejít na druhou stranu ulice. Kupodivu, nikdo z řidičů neprotestoval ani náznakem. O kus dál se situace opakovala. Jakýsi pracovník blokoval chodník dodávkou. Když nás viděl, ani on neváhal, vstoupil do vozovky a zastavil provoz, abychom mohli obejít auto po silnici. Pro jistotu jsme stopli ještě jednu slečnu, zda jdeme na správnou zastávku, abychom zbytečně nebloudili. Nechal jsem holky, ať si pokecají a omrknul tu slečnu. Postavu vymakanou, ruce mozolnaté. Přesně takové mozoly jsem měl od činek v posilovně a evidentně tato slečna tomu dávala taky co proto. Itálie byla vůbec plná krásných žen, ale i chlapů.

Naše strategie: nevypadat jako turisti

Nebloudili jsme, šli jsme správně. Když jsme došli na zastávku, čekali jsme jen chvíli a přijel bus. Ostrůvek žádný, nástupní hrana vysoko, i když autobus vyfoukl měchy a nástupní hranu snížil. Řidiče jsem neviděl, ale věděl jsem, že všechno kontroluje přes zpětné zrcadlo. Jen jsem tím směrem zakroutil hlavou, rozhodil bezmocně rukama a v tu ránu byl šofér venku a bez řečí drapnul vozík do teplých ještě s jedním cestujícím pokročilého věku, že by ho člověk pustil i sednout a šoupli mě do busu. Stařík mi pak významně stiskl rameno a stisk to byl tedy řádný na ten věk. Když jsme se ptali na jízdenky, řidič jen mávl rukou a jelo se směr centrum. Naše první zastávka byla Fontána di Trevi. Když už jsem u té zastávky, při výstupu se situace opakovala, nástupní hrana příliš vysoko. Opět pohled směrem k řidiči. Ten bouchnul dveřmi, cuknul busem o pár metrů níže, kde už se dalo vystoupit, tak jsme se spořádaně „vysypali“ z busu ven. Mávnul jsem řidiči na pozdrav a poděkování do zrcátka, ten pozdrav opětoval, zavřel dveře a frčel dál. Vyrazili jsme tedy k prvnímu zastavení naší objevné cesty po Věčném městě. Dlážděné uličky jsme s Týnkou zvládali bravurně. V minimarketu jsme koupili vodu a zmrzlinu a postupovali dál směrem k fontáně. To, že jdeme správným směrem, dokazoval houstnoucí dav prodavačů prodávajících nejrůznější cetky, dotěrných jako hladoví komáři. Naše strategie, nevypadat jako turisti, nevyšla. Mají na to asi zvláštní senzory. Poté co nás odhalili, byli opravdu jako dotěrní moskyti. Nastoupila strategie č. 2, a to minimální oční a verbální kontakt. Na nic nekoukat, na nic neukazovat, neukazovat zájem o jakékoliv zboží, ale hlavně si s nikým nepodávat ruce. Ne z důvodu, že bychom se jich štítili nebo báli, ale podaná ruka znamená uzavření kontraktu, a to by byl náš konec. Pak už by se muselo jen smlouvat o ceně. Prodrali jsme se davem turistů a prodavačů až k fontáně. Tam už byla situace kapku lepší, neboť do davu prodavačů „nalétávali“ městští strážníci jako rorýsové do hejna vrabců. Byla to stálá hra na honěnou, kterou nepozoroval nikdo kromě všudypřítomných ozbrojených vojenských hlídek. Nevím jak Týnka, ale já jsem se necítil vůbec ohrožený s hlídkami či bez. Byl to pro mě velký turistický mumraj, a tak jsem ho taky bral. Když jsme se kochali Fontánou Di Trevi, vytáhli jsme z báglíku zmrzlinu, kterou jsme si koupili v minimarketu o chvíli dříve a vychutnávali si zmrzlinu s příchutí citronu a manga. Následovalo pár povinných selfie a vyrazili jsme dál směr Pantheon.

Největší problémy při cestě byly dva, historická dlažba a téměř neproniknutelný dav turistů. Náměstí před průčelím Pantheonu není rovné ani náhodou, připomíná spíše hlediště divadla svažující se k průčelí chrámu jako k jevišti velkého divadla. Vstup do Pantheonu pro vozíčkáře vede po železných drátěných plošinách. U vymezovacích pásek postávali dobrovolní karabiniéři. Jakmile nás zmerčili, pokynuli na nás, že tudy je vstup do Pantheonu pro vozmeny a automaticky odepínali vymezovací pásky. Klenba Pantheonu je naprosto úchvatná bez jediného sloupu, který by ji podpíral a se svým otvorem v kopuli. Historické dláždění ulic na chvíli vystřídal hladký mramor podlahy Pantheonu. Přes dvě náměstí lemované kavárnami se zahrádkami a umělou vodní párou a spleť uliček jsme se dostali až k řece Tiber a už v dálce jsme viděli náš další cíl, a tím byl Andělský hrad, bývalé sídlo papežů a hned za ním se tyčil Vatikán, sídlo současného papeže.

Andělský hrad – papežská pevnost

Po překonání mostu přes Tiberu, nábřeží lemované stánky prodejců s nejrůznější veteší a suvenýry, jsme doputovali k Andělskému hradu. Rozmýšleli jsme, zda jít dovnitř či ne, protože Týnka měla nachozeno a já v rukách naježděno hezkých pár kilometrů. Připočteme-li teplotu vzduchu minimálně 35 °C, jeden musí uznat, že to byl celkem výkon, a to pro oba. Jen jsme strčili nos do brány hradu, už jsme byli ve vleku ochotných zaměstnanců správy hradu navádějících turisty k pokladnám a prohlídkovým trasám. Strčili nám do ruky lístky, navedli nás k výtahu do ochozu věže hradu a pak už jsme jenom vychutnávali výhled z cimbuří hradu. Než jsme se vydali k Vatikánu, absolvoval jsem nutnou zastávku na WC. Po zkušenostech z kempu jsem si nedělal iluze o tom, jak bude WC pro vozíčkáře vybaveno, ale byl jsem mile překvapen. Bylo tam vše, co tam mělo být. Prošli jsme nádvoří hradu a zakotvili u laviček. Týnka kecla na lavičku, řka: „Odpočívám.“ Já jsem chvilku bruslil dokola a pak jsem zavelel: „Jedem.“ Týnka na to: „Tak si jeď.“ Měla to totiž k bráně kousek po schodech dolů, kdežto já jsem musel objet celý hrad. Rozjel jsem se tedy vzhůru po svažitém nádvoří směrem k východu. Stoupání po hrubé dlažbě nádvoří bylo zralé na převrácení a najednou jsem ucítil, že se mi jede do svahu o mnoho snadněji. Týnka už mě totiž držela za rukojeti a pomáhala stoupat. Nedalo jí to, aby mě nechala samotného, prostě vyměkla.

Z Andělského hradu do Vatikánu to bylo, co by kamenem dohodil. Do Vatikánu se nám už příliš nechtělo, ale ocitli jsme se „nebezpečně“ blízko ochotných pracovníků ostrahy, kteří nás automaticky směřovali ke vstupům. Vše probíhalo za všeobecného hulákání prodejců šátků a šál. Týnka totiž měla krátké letní šaty, se kterými byl vstup zakázán, což ochranka neřešila, vzhledem k tomu, že jsem vozmen a Týnka můj doprovod. Prodejci využívali neznalosti turistek o zákazu vstupu v krátkých šatech a nabízeli záchranu v podobě šátků či šál k zahalení. Šály a šátky prodávali za pěkně tučný obnos. Vše ale vyřešil můj univerzální kapesní švýcarský nůž, který pod skenerem vystavil stopku. Pracovník ostrahy řekl: „Buď nůž do koše nebo nebude vstup.“ Šli jsme pryč. Vydali jsme se na cestu k autobusu směr zastávka Flaminia, a dál vlakem směr Prima Porta. Památkami jsme byli nacuclí až dost, teď jsme dostali chuť na pivo. Restaurací bylo všude plno, ale my jsme zapadli do krámku, kde jsme si koupili každý sedmičku Heinekenu. Vypili jsme si ho v sedě na obrubníku jako před námi dva bezdomovci. Výběr místa byl tudíž ideální. Po pivu přišla potřeba, kterou jsme spáchali mezi dvěma auty na ulici. Poté jsme v klidu přešli na ostrůvek a čekali na bus směr Acqua Acetosa.

Vše vyřešila GPSka

Na Acqua Acetosa jsme „skočili“ do vlaku, který nás za pár minutek dopravil do stanice Prima Porta. Čekání na bus do kempu trvalo chvilku. Autobus přijel, řidič nám bez řečí a ochotně pomohl s vozíkem dovnitř a za pár minut jsme byli v kempu. Jelikož jsme byli hladoví jako vlci, zamířili jsme rovnou do restaurace v kempu. Týnka si dala salát a já steak. Obsluhoval nás číšník, na kterém mohla Týnka oči nechat. Večeři jsme zapili láhví červeného vína a při odchodu z restaurace jsme využili prázdný parket a hrající hudbu a zkusili pár tanečních kreací. S vínem v krvi to šlo celkem dobře. Vrcholem dne bylo, že se nám konečně podařilo nafouknout matraci a spali jsme na měkkém. Další den po snídani jsme řešili dilema, zda podniknout opět objevnou cestu do centra Říma na Forum Romanum a Colloseum, nebo vyrazit rovnou směr Kalábrie. Vše vyřešila GPSka, která zahlásila, že Colloseum a Forum Romanum se nachází v nízkoemisní zóně. Jelikož Týnka už v Itálii byla a za průjezd nízkoemisní zónou dostala pokutu, možnost průjezdu autem jsme zavrhli hned a vydali se směr Kalábrie s tím, že tu nejsme naposledy.

Vzdálenost mezi Brattiró a Římem je cca 900 km, proto jsme naznali, že bude lepší udělat mezipřistání v půli cesty. Jako z udělání to bylo město Pompeje nedaleko Neapole. Volba padla na kemp Spartakus v Pompejích, který byl na webu označován jako bezbariérový. Měli jsme štěstí, recepční byl sympaťák a řekl: „Koukněte do kempu, když najdete volné místo, zaparkujte a můžete potom přijít zaplatit.“ Místo jsme našli, zůstali jsme tedy v kempu. Výjimečně jsme, poprvé a naposled postavili stan. Týnka chtěla k moři a Laďa na wecko (rozuměj WC). K moři se nešlo, bylo cca 2 km daleko. Asi tak stejně daleko mělo vybavení WC pro vozíčkáře k evropským standardům. Jako již tradičně prkénko nikde, stejně tak jako veškerá madla. Situace ovšem byla kritická, takže nebylo zbytí a museli jsme to prostě dát s tím, co bylo. Sprchu jsme zvládli přímo na míse. „Malý“ problém byl pak s přesunem zpět na vozík. Nicméně vše jsme zvládli. Po menší procházce jsme zapadli do stanu a spali jsme jako dudci. Cestování v tomto tempu bylo velmi náročné pro oba, a proto jsme každý večer opravdu spali tvrdě.

Pompeje a focení pozadí s Vesuvem

Ráno po snídani jsme vyrazili směr antické Pompeje. Ještě předtím jsme se domluvili s recepčním, že auto necháme na místě do cca 16 h. Pravil, že to není problém, že nám k účtu přirazí 2 euro za hodinu jako parkovné, což stejně nakonec neudělal. Samotné antické Pompeje byly prakticky přes silnici. Po pár desítkách metrů jsme došli k jedné ze vstupních bran do antického města. Řadili jsme se do fronty k pokladnám, když na nás kývnul postarší pán s cigaretou v ruce, že máme jít přímo k online pokladně, kde jsme dostali volné vstupenky. Týnka dostala instrukce, kam si jít pro plánek vykopávek s trasami pro vozíčkáře. Vybrali jsme si jednu z bran, která bohužel měla ten nejprudší nástup na prohlídkovou trasu. Počáteční nadšení nás po pár metrech opustilo a s povděkem jsme přijali radu jednoho z průvodců, že další brána má výtah přímo k vykopávkám. Šli jsme tedy k další bráně a výtahem jsme vystoupali přímo k troskám města. Vyšli jsme na terasu a hora Vesuv se tyčila přímo před námi, v pozadí rozvalin. Následovalo nutné focení s Vesuvem v pozadí a také s pozadím antické sochy muže. Prohlídku rozvalin jsme odstartovali přímo v poledním žáru. Týnce to bylo šumák a já jsem byl vybaven dostatkem vody na pití a ochlazování nezbytným mokrým ručníkem kolem krku.

Procházeli jsme ulicemi a uličkami města a mě jímal zvláštní pocit, kráčet/pohybovat se v místech, kde se pohybovali lidé před katastrofou. Tento pocit mívám ostatně všude, kde se staly osudové okamžiky, jako např. na Mohyle míru u Slavkova nebo třeba v Malé terezínské pevnosti. Když jsme překonávali terénní nerovnosti rozvalin města, stala se nám komická příhoda. Po špatném signálu jsem vyrazil kupředu na nerovnou kamennou cestu, kdežto Týnka měla za to, že máme pauzu. Následek byl jasný, hodil jsem záda. Byla to malá kulturní vložka k rozptýlení horkem zmožených návštěvníků rozvalin. Nebylo třeba dožadovat se nějaké pomoci, protože pár metrů od nás odpočívali ve stínu techničtí pracovníci muzea, kteří rázem vyskočili a pomohli mi zpět na kola. Dali jsme pauzu na občerstvení, nabrání vody do všech lahví, co jsme měli s sebou, a na vypuštění vody opačným směrem. Toalety pro vozíčkáře byly samozřejmostí a v plné výbavě. Slupli jsme jeden pomeranč, müsli tyčinku a vyrazili dál objevovat zničené město.

Prošli jsme všechny trasy značené jako přístupné vozíčkářům a skončili na druhém konci města u malého amfiteátru. Prolezli jsme i amfiteátr. Vstupní tunel byl dlážděn velkými kameny, a proto jsme zvolili sestup pozpátku. Týnka se řehtala jako blázen, až si dole skupinka anglických turistů myslela, že máme nějaký problém. Když jsme je ujistili, že máme vše pod kontrolou, jedna paní vše lakonicky shrnula slovy: „Well done!“ Aréna samotná byla vysypaná drobným štěrkem, takže pohyb na vozíku byl bez pomoci téměř nemožný. Protlačili jsme mě celou arénou až k bráně, kterou vynášeli mrtvé gladiátory. Stoupání a stejná dlažba jako při vstupu byla jen stěží zdolatelná. Tentokrát jsme již nabídku pomoci od stejné skupinky turistů s povděkem přijali. Při výstupu jsme zaměstnali celkem tři zdatné muže. Po zdolání tunelu celkem funěli, ale brali to v pohodě. Rozloučili jsme se, popřáli si krásného dne a každý vyrazil svou cestou. Při odchodu jsme ještě koukli do pavilonu, kde byli vystavení obyvatelé města, „zakletí“ sopečným popelem do podoby soch. Byl to zvláštní pocit vidět skutečné „lidi“ dochované z antické doby, nikoliv sochy.

Za Lucií do Kalábrie

Dorazili jsme do kempu, nastoupili do auta a chystali se na cestu směr Brattiró. Chtěli jsme nastavit GPSku, ale ta byla „mrtvá.“ OK, nebyl čas se tím zabývat. Číst umíme, barvy známe, tak jsme vyrazili bez technické podpory. Značky k dálnici měly zelenou barvu, ostatně jako všude a směr byl jasný. Na opačnou stranu od Neapole čili na Salerno a dál směr Reggio di Calabria. Dálnice tím směrem byla jen jedna, nedalo se tedy zabloudit. Doufali jsme, že se později GPSka probere k životu, což se opravdu stalo. Bylo to akorát včas, kdy jsme sjeli z dálnice a cesta vedla dál po pobřežních silnicích. Cesta po dálnici ubíhala v pohodě a kilometry jsme ukrajovali statečně, čas dojezdu byl stále v rozumné relaci, nicméně pauzy na odpočinek a občerstvení nám jej zase sebraly.

Do Brattiró jsme dorazili až kolem jedenácté hodiny večer. Lucie už nás netrpělivě očekávala, takže domluva byla jasná a rychlá. Najít kemp na přespání a pak vyrazit s partou alespoň na krátkou večerní obhlídku a večeři do nedalekého městečka Tropea. Tropeu lemují nádherné pláže, které jsme bohužel neviděli, protože už byla tma jako v ranci. Kemp nám pomohla najít a domluvit Klára, Lucčina sestra, která vládne plynnou italštinou. Domluvit nocování v kempu zabralo chvíli. Antonio, správce kempu, byl úžasný. Ukázal nám místo, kam si máme odstavit auto, až se v noci vrátíme a mohli jsme vyrazit do Tropei. Vyrazili jsme tedy do města na večeři a rychlou noční čumendu. Po chvíli hledání jsme našli místa pro odstavení aut, zaparkovali jsme a vyrazili na večeři. Nevím, jak nazvat tak pozdní jídlo, takže zůstanu u zažitého označení večeře. Bylo sice kolem půlnoci, ale všude bylo plno lidí a všechny restaurace byly otevřené. Chvíli jsme procházeli jídelní lístek tam i zpět nevěda, co si dát. Nakonec zvítězila logika. Byli jsme u moře, tak jsme si objednali grilovaný rybí mix a láhev červeného vína. Jídlo bylo vynikající, vínko také. Pravda, měl jsem malý problém, jak se dostat korýšům do krunýře, ale Týnka to rozsekla a to doslova. Slupnout pak jemné masíčko už byla hračka. Po večeři jsme ještě chvíli bloumali po městě a pak se vydali zpět do kempu.

Čtvrtek, bod zlomu

Čtvrtek byl odpočinkový den a současně bod zlomu, tedy den, kdy jsme nastavili zpáteční kurz do České republiky. Poslední zastávkou bylo dle plánu San Marino. Vzdálenost mezi Brattiró a San Marinem je neskutečných 937 km. S vědomím, co nás čeká, váleli jsme se celý den na slunku a relaxovali. Týnka blbla v moři, já se válel na matraci na slunku a chytal bronz. Na pláž jsem se nedostal, vedly k ní celkem strmé schody. Antonio stále vymýšlel způsob, jak mě dostat na pláž. Na pláži se slunil jakýsi chlapík, a když šel z pláže, tak se ptal, zda by nám mohl nějak pomoci, abych se dostal na pláž. Domluva by byla hodně těžká, protože my italštinu neovládáme ani trochu stejně tak, jako Antonio a onen chlapík angličtinu. Našli jsme ale společnou řeč a to francouzštinu. Vysvětlil jsem jim, že schody na pláž jsou moc prudké a transport na pláž by byl hodně rizikový jak pro mě, tak pro ně. Antonio byl celkem mrzutý a co jsem tak pochopil, měl vztek, že je to na houby kalábrijská pohostinnost, když se host ani nedostane na pláž. Nakonec se s tím smířil a bylo to tak lepší pro obě strany. Kdo ví, co by se mohlo přihodit. Jako by nestačilo, že jsem hodil u branky k pláži po druhé záda. Prostě jsem najel zadními koly do malé nenápadné stružky a už to bylo. Zpátky na kola mi pomohl ten chlapík, co jsme spolu mluvili francouzsky. To jen tak na okraj.

Odpolko se ještě na chvíli zastavila Lucie s přítelem. Poklábosili jsme, rozloučili se a my jsme kolem páté hodiny odpolední vyrazili směr republika San Marino. Vyrazili jsme k večeru, protože v noci je provoz řídký. Byli jsme na cestě celou noc a opravdu provoz byl téměř nulový, a tak cesta ubíhala svižně. K ránu se ale dostavila únava, a museli jsme zastavit a dát si alespoň dvě hodinky spánku na parkovišti u Auto grillu. Ani jsme nenafukovali matraci. Já spal zase na sedačce a Týnka na vyfouklé matraci na podlaze auta. Dvě hodinky spánku stačily. Po probuzení jsme rychle něco malého zakousli, sfoukli ranní hygienu a vyrazili opět na cestu. Provoz mezitím zhoustl, takže cestování se začalo protahovat. K rychlejšímu překonání vzdálenosti nepomáhaly ani uzavírky, resp. částečné uzavírky cest, po kterých jsme mířili k San Marinu. Vrcholem všeho bylo to, že se nám zbláznila GPSka. Začala nás vodit po nesmyslných trasách regionů Toskánska a Emilia-Romana. Což o to, panoramata to byla pěkná, místy až úchvatná, ale s postupujícím časem jsme začali být kapku nervózní.

San Marino – tlačil otec i syn

Nakonec jsme dorazili do San Marina, ale do úplně jiného než to, které jsme měli v úmyslu navštívit. Dojeli jsme do vesničky o pěti staveních a padesáti psech. Ovce a krávy jsme ani nespočítali. Na řadu tedy přišly Google mapy. Štěstí bylo, že tyto San Marina byly od sebe „pouhých“ 30 kilometrů. Za další cca hodinku jsme dorazili do Republiky San Marino, původně zamýšleného cíle. Kašlali jsme na hrdinství a jeli autem až na nejvýše položené parkoviště, abychom maximálně zkrátili pěší vzdálenost k samému srdci státu. K bráně pevnosti, která de facto tvořila centrum republiky i hlavního města to bylo pár stovek metrů. Jediné, co nám kalilo radost, byla skutečnost, že vše bylo do kopce. Stoupáním směrem vzhůru jsme strávili příští cca tři hodiny. Úplným finále byl výstup do jedné ze tří pevností, ke které vedl chodník min. o 12% stoupání. To už jsme byli s Týnkou před kolapsem, ale výzva dojít až nahoru byla neodolatelná. Naštěstí s nabídkou pomoci přišli, chce se mi říci, jak jinak než turisté z Anglie. První kousek cesty pomáhal tlačit syn, další etapu už tlačil i otec. Byla to fakt fuška, ale zvládli jsme to. Dostali jsme se na vozíku tam, kam to šlo nejvýše. Zeptal jsem se odkud jsou. Tak mi začali složitě vysvětlovat, že ze střední Anglie z Leicesteru. Já na to pouze jediné, co o Leicesteru vím, že tamní fotbalový klub se jmenuje Leicester City. Rázem padly všechny bariéry. Měli z toho velkou radost, páč to byli, jak jinak, městští patrioti a Leicester City byla jejich srdcovka. Když jsme se loučili, řekli nám, že když budeme mít problém se sestupem, máme někde počkat, že za chvíli půjdou dolů taky. Pomalu jsme tedy sestupovali dolů. Proti nám stoupal statný chlap, tlačil dětský kočár, který předal manželce a ten nabídl pomoc při sestupu nejprudšího klesání. Zeptal jsem se ho, zda není náhodou Angličan. Jeho angličtina byla téměř dokonale britská. Odpověděl, že je Turek, ale že žije v Moskvě. Pod kopcem jsme poděkovali a valili směrem dolů, kdežto on si dal stoupání znova.

Kousek níže na malém náměstíčku jsme si dali zmrzlinu a taky pořádného šlofíka. Pak už jsme jen sestupovali a sestupovali až k parkovišti a chystali se na cestu domů. Čekalo nás přece jen něco málo přes tisíc kilometrů. Nevím jak Týnka, ale mně bylo smutno, že dovolená končí a míříme domů. Ještě bych tomu dal min. týden, abych se úplně odreagoval a užil si zaslouženou dovolenou. Na začátku jsem řekl, že nebudeme nikam spěchat a vlastně jsme spěchali pořád. Zpáteční cesta už byla jen o tom, dopravit se v pohodě a v pořádku domů. Poslední noc jsme odstavili auto na benzínové pumpě, resp. na parkovišti u Auto grillu kdesi u Boloně s tím, že tam přespíme. Nemá cenu hledat nějaký kemp, když máte auto, ve kterém můžete v pohodě přespat. Vedle nás to „zapíchl“ nějaký Bulhar s BMW a přespal v autě taky. Jsem si jistý, že ale neměl takový komfort jako my. Ráno jsme jen čučeli, kolik může člověk za noc vykouřit cigaret. Hned vedle auta měl přímo nastláno z típnutých nedopalků. V noci nás dohnala bouřka, která se sunula s námi celou cestu už z Kalábrie. Celou cestu se blýskalo, ale deštík to byl jen symbolický. Sotva jsme ale lehli, spustil se takový liják, že jsme téměř nemohli spát, jak kapky bubnovaly na střechu auta, ale únava byla větší, než nápory deště. Taky se dost ochladilo, to jsme taky vyřešili hned, zavřeli jsme okna, zavrtali se více do spacáků a spali dál.

Návrat k domovu

Po snídani jsme proměnili „ložnici“ opět v normální auto, spáchali hygienu a vyrazili směr Brno. Na zpáteční cestě už se nestalo nic zvláštního, až na dvě události. Běžné zácpy na dálnicích v okolí velkých měst jsme prostě museli vydržet. První událostí bylo to, že se nám opět „zbláznila“ GPSka. V Gratzu nás naváděla na Salzburg a dál do Německa. Přitom na dálničních tabulích – dálkových návěstích byla Vídeň na úplně opačnou stranu. GPSku jsme vypnuli a jeli podle značek. Druhá událost byla ta, že když jsme míjeli Vídeň, konal se tam zrovna jeden ze závodů Red Bull Air Race. Čučeli jsme na oblohu, cpali se bagetou a pozorovali, jak ji brázdí sportovní speciály a historická vojenská letadla, jako např. celochromovaný Lockheed P 38 Lightning, který se blýskal na obloze opravdu jako blesk. Po obloze se mihly i současné stíhačky rakouské armády. To byla poslední událost, která stojí za zmínku. Jak jsme se blížili k domovu, připadala nám cesta nekonečná.

Abychom neusnuli, pouštěli jsme přes telefon songy, které nás napadaly, a které jsme lovili z paměti. Do Brna jsme dorazili něco kolem desáté večer a tím náš trip do Itálie skončil. Celkem jsme za ten týden najeli 3797 km. Co dodat? Itálie je nádherná země plná památek, chutí, barev a vůní. Italové jsou lidé vstřícní, veselí a přátelští a umí žít. Naturel Italů dělá tuto zemi ještě přitažlivější a rozhodně stojí za to, ji navštívit. Co se bezbariérovosti týká, je nutno počítat s tím, že města, která jsou ve směs starobylá, nejsou dvakrát vozmensky uživatelsky příjemná, ale člověk nemůže chtít všechno. To, co chybělo k bezbariérové dokonalosti kempům, mohly v případě potřeby suplovat benzínové pumpy a Auto grilly, kde byly bezbariérové toalety vždy čisté, uklizené a nezaskládané nejrůznějším harampádím, jak je tomu mnohdy u nás v ČR.

Ladislav Loebe – pilot
Týnka Palečková – kopilot

26.10.2018 |