Report z veletrhu Rehacare 2018
Snad každý slyšel o veletrzích v německém Düsseldorfu, kde se pořádají veletrhy, stejně jako zde v Brně. Veletrhy jsou pořádány tematicky a jeden z těchto každoročních veletrhů je zaměřen na rehabilitaci a péči. Název Rehacare je tedy více než výstižný. Každoročně vyrážíme navštívit v rámci sdílení a výměny zkušeností organizace či zařízení, které se věnují péči lidem po úrazu míchy (SCI) a to do různých států Evropy. Letos jsme zvolili trochu jiný cíl. Důvod byl jasný, zjistit, jakým směrem se vyvíjí rehabilitační péče ve světě, jaké jsou poslední trendy, jakým směrem se ubírá vývoj a výroba kompenzačních a rehabilitačních pomůcek. Veletrh Rehacare samozřejmě není pouze o rehabilitaci a péči. Velká řada vystavovatelů nabízela své služby v oblasti sociální, kultury, sportu, cestování, trávení volného času nebo i spec. úprav automobilů atp. Na veletrhu bylo možné potkat i vystavovatele z ČR.
Vyrazili jsme jako dvoučlenný tým, ergoterapeutka Romana Bližňáková a já. Cesta do místa konání veletrhu měla trvat podle Google map cca 10 hodin. Už mám vyzkoušené, že si vždy k tomuto času přidám dvě, tři hodinky, což odpovídalo i v tomto případě. Cesta nám zabrala přibližně 12 hodin.
Ráno se nám moc vstávat nechtělo, dvanáct hodin v autě je přece jen dvanáct hodin v autě. Povinnost a zvědavost zvítězila nad únavou, vyhřátou postelí a pohodlím hotelového pokoje. Po vydatné a bohaté snídani jsme „skočili“ do auta a vyrazili směr výstaviště. Do cíle jsme dorazili ranním sobotním provozem asi za 10 minut. Brány otevřené dokořán a modrá parkovací karta vozíčkáře byla vstupenkou do útrob výstaviště. Zabloudit se nedalo. Na každém rohu, na každé křižovatce stál člověk, který ukazoval směr, kam jet. Výsledek byl ten, že při příjezdu jsme projížděli už asi pět parkovacích ploch zaplněných auty zdravotně postižených osob. Nás protáhli úplně na konec, na poslední volné parkovací plochy. Bylo vidět, že nezájmem veřejnosti veletrh rozhodně trpět nebude. Pokladny byly relativně daleko, ale to byla jen malá rozcvička proti tomu, co nás čekalo. Od pokladen to už bylo jen pár kroků, pro vozmeny pár záběrů do obručí, a už jsme byli ve veletržním mumraji.
Dle plánu obsazenosti pavilonů a rozdělení jednotlivých oborů a skupin vystavovatelů bylo tak mazaně namíchané, že jsme rezignovali na nějaké hledání věcí, co nás zajímají a vzali to prostě všechno od A do Z. Šli jsme dvakrát do auta s taškami plnými katalogů. První, co mě osobně překvapilo nejvíce, byl obrovský nástup asistivních technologií. Byl jsem překvapen množstvím exponátů, které byly poháněny elektřinou anebo řízeny elektronikou. Pro osoby s nejtěžšími hendikepy a pečující osoby budou asistivní technologie rozhodně přínosem, nicméně se domnívám, že jsme stále lidé, a proto potřebujeme pohyb, aby naše těla fungovala. Mám za to, že je třeba najít rovnováhu v užívání těchto technologií. Vyjádřím-li se jasněji, převažoval počet např. elektrických vozíků k poměru mechanických vozíků 4:1.
K vidění byly už i tři exponáty jako z nějakého sci-fi filmu, exoskelety. Elektronika nebyla k vidění pouze jako kompenzační pomůcka, ale i jako „náhrada“ lidské síly v podobě elektronické paže, která suplovala fyzioterapeuta při rozpohybování dolní končetiny pacienta. Dráha a rozsah pohybu přístroje byl řízen elektronikou, takže neuhnul ani o milimetr. K vidění byly ale i nejnovější bionické protézy, které už fungovaly snad jako zdravé končetiny.
Je opravdu velmi těžké obsáhnout vše, co veletrh nabízel, a proto se soustředím už jen na to, co nás vyloženě zaujalo ve spojení s potřebami osob po úrazu míchy. Jak jsem již zmínil výše, ve vozících převládaly vozíky elektrické. Výrobci, kteří prezentovali mechanické vozíky se snaží konkurovat designem a materiály, takže ve výsledku jsou mechanické vozíky již ultralehké. Mluvím o vozících aktivních. Nejvíce mě asi „dostal“ vozík od italského výrobce Progeo Joker Noir. Vozík vyrobený z karbonu. Zvedl jsem ho v jedné ruce, což je s mým aktuálním vozíkem, co mám pod zadkem, naprosto nesrovnatelné. Na otázku, jak je to se zárukou na rám vozíku mi obchodní zástupce odpověděl, že záruka na rám je standardně pětiletá. Vozíky Progeo se mi osobně líbí více než vozíky švédského výrobce Panthera, které jsou taktéž z karbonu. Ital design je jako italský oblek, je přesně na míru a perfektně sedí. Další zástupce ultralehkých vozíků byly vozíky Aria. Jak jinak, také italské provenience. Design vozíků perfektní, váha také. Jediným negativem, ale zásadním, byla cena. V případě ultralehkých vozíků u většiny modelů překračovala cena hranici sta tisíc. Cena je pro našince trochu silná káva, ale věřím, že pokud už se někdo rozhodne takové peníze za vozík dát, určitě to vyváží právě velká uživatelská přívětivost.
Co se týká příslušenství k vozíkům, narazili jsme na vystavovatele z Česka, firmu Delfi. Otestoval jsem omakem pár obručí a musím říci, že přilnavost, resp. záběr byl úžasný bez jakéhokoliv prokluzu. Sportovní náčiní zastupovaly vozíky na halové sporty (basketbal, florbal, kvadruragby) a na outdoor především handbiky. Z vystavených kusů mě nejvíce okouzlil handbike dánského výrobce Wolturnus, konkrétně model Fatbike.
Nakonec jsme se přesunuli do haly, kde byli soustředěni prodejci automobilů a úpravci vozidel pro lidi s hendikepem. Asi největší vystavovatel byla spol. PARAVAN. Expozice firmy vypadala jako směsice dvou, tuningového srazu a hi-tech výstavy. Na jedné straně ukázky kompletně přestavených vozidel, na druhé straně modely a prototypy ovládání automobilů joystickem. K vidění byly i dvě obytná auta pro lidi na vozíku. Jedno obytné auto bylo i z Česka, CAMPER Charley TRAMP.
Tím skončil po deseti hodinách náš „pracovní“ den, kdy jsme nachodili/najezdili přibližně 7 kilometrů – utahaní ale spokojení, že jsme splnili naši misi. Vzdálenost téměř tisíc kilometrů se zdá býti příliš velká pro návštěvu tohoto veletrhu, ale vřele ji doporučuji každému. Na veletrh se sjíždí prakticky lidé z celé Evropy. Když jsme tak projížděli výstavní haly, potkal jsem se s Nuuttim Hiltunenem z Finska, členem představenstva evropské organizace ESCIF. Skutečnost, že se na veletrh sjíždějí návštěvníci z celé Evropy lze vysledovat i dle poznávacích značek na parkovišti výstaviště.
Ladislav Loebe – pilot
Romana Bližňáková – kopilot
30.10.2018 | AkceBezbariérovostCestování
