Roadtrip do Turecka (3. část)

Vzali jsme to s mezipřistáním v Kappadokii (Cappadocii), ve městě Göreme. Je to místo, které prostě cestou na jih nemůžete minout. „Průzkum“ Chattušaš nám zabral celé dopoledne. Zevlení po památkách je fajn, tedy pokud jsou přístupné alespoň jako tohle místo. Tak tedy po příjemně stráveném dopoledni jsme opustili brány areálu starověkého města a vyrazili směr jih. Týnka naznala, že už má hlad. Holt jí to rychleji spaluje než mně, tak jsme lavírovali co, kdy a kde bude k obědu?

Ukousli jsme pár desítek kilometrů a hlad už přišel i na mě. Zakempili jsme na polední pauzu u nějakého napajedla hned u silnice (tahle vychytávka, mám na mysli „napajedla“ s tekoucí vodou, přijdou v rozpálené zemi celkem vhod) a dali si oběd. S jídlem jsme nespěchali, času jsme měli dost a dost. Chystali jsme oběd, což byl ten den zeleninový salát se sýrem. Jídlo jsme tak nějak vůbec neřešili, když byla chuť na místní, dali jsme místní „cháles,“ když ne, sáhli jsme do vlastních zásob. Vezli jsme v podstatě vše trvanlivé, zavařené, konzervované a kupovali jsme jen ovoce, zeleninu, vodu a alkohol jako dezinfekci. 😊 Slivovici jsme pili poctivě každý večer, takže ten skromný půllitřík brzy došel. Koupili jsme tedy místní Raki. Brali jsme ji v marketu, tak jsme vzali tu nejsilnější 57 %, abychom nic nepodcenili. Už teď říkám, že se to vyplatilo. Všechny střevní problémy se nám vyhnuly, a to jsme nabírali a používali vodu, u které by asi vrtěl hlavou mnohý český hygienik, právě z napajedel u cesty.

Co jsme si tak chystali oběd, přišel k napajedlu z nedaleké salaše pastevec. Rukama, nohama jsme se domlouvali na tom, zda je ta voda pitná. Pastevec zmizel a za pár okamžiků se objevil se dvěma skleničkami. Usoudili jsme, že je tedy asi pitná. Nabrali jsme si do pohárků vodu, samo že tekoucí z chrliče, a ne stojatou z nádrže a napili se. Bylo zajímavé se domlouvat s tím člověkem, který neuměl ani slovo anglicky, německy či francouzsky, a naopak my ani slovo turecky. No, nakonec jsme se jakž takž domluvili. Onen muž byl Afghánec a žil ve velmi skromných poměrech. Salaš ani spíše nebyla salaší spíše chatrčí ztlučenou z pár prken a potažených silným igelitem. Snad měl někde i lepší obydlí. Byl velice milý a ochotný a určitě byl rád, že může s někým vůbec komunikovat. Široko daleko žádné obydlí a společnost mu dělali jen psi, kůň a párek oslů. Ovce či kozy běhaly po stráních kolem. Když jsme tak tlačili oběd do sebe, přijel k napajedlu pán s Mercedesem starší výroby, vytáhl rýžové šůrovací koště a začal si auto drhnout přímo na místě a koště máčel v nádrži. To nás celkem zaskočilo. Týnka chvíli před tím myla ve vodě salát a ostatní zeleninu a při představě, co všechno se ve vodě odehrává, jsme trochu znejistěli. Jeho paní zatím vystoupila z auta a dala nám pár švestek. Švestičky byly dobré, některé ještě kapku nedozrálé, kyselé, ale člověka potěšila ta srdečnost a vstřícnost úplně cizích lidí. Dlužno dodat, že se to nestalo poprvé ani naposledy, ale o tom až níže. 😊

Dál do Kappadokie

Vyrazili jsme dál do Kappadokie. Další etapa tripu před námi, další očekávání. Vzdálenost Chattušaš – Göreme/Kappadokie je cca 200 km. Jeli jsme na pohodu a dorazili jsme do Göreme k večeru. Kolem města je několik kempů, ale my si našli plácek kus bokem od cesty a rozhodli se opět nocovat ve stylu freecamp. Sjeli jsme z hlavní cesty na prašnou polní cestu, nebo spíše to byla stezka pro terénní čtyřkolky, možná obojí. Čtyřkolek tam jezdilo o dost více než traktorů. Traktor jsme viděli vlastně jen jeden, zato čtyřkolek desítky. Traktor vezl náklad melounů a lidi na něm na nás mávali, tak mi mávali na ně a křenili se jako paka. Zakempili jsme tedy na pěkném rovném plácku, zbaštili večeři a šli spát. Ráno jsme se vydali na obhlídku okolí města. Vzali jsme to vyhlídkovým tempem a kochali se krásou kamenného města a krajinou vůbec. Nakonec jsme přijeli ke srázu, kde byly zaparkovány dvě staré Ameriky (rozuměj stará americká auta z 60. let) a kolem spousty turistů, převážně z Asie a fotili se v autech se šampaňským a pozadím zvrásněné krajiny Kappadokie. Tak nějak mi unikal smysl těch zaparkovaných Amerik, ale budiž, když chtěl někdo kýčovitou fotku, tak ji měl. My si též udělali pár fotek a povinných selfie, ale jen tak, bez šampáňa a bez těch vraků. Jak jsme se tak projížděli okolím města, potkali jsme další Ameriku, tentokrát řádné SUV, ale s naprosto nevhodným obutím, což byl asi hlavní důvod defektu. Řidič chodil kolem auta a pořád někam volal, tak jsem Týnku vyslal, ať se optá, zda nepotřebuje pomoc. Za moment byla zpět, že prý ne. Tak jsme jeli dál. Určitě by se dalo strávit v Kappadokii daleko více času, ale my to uťali a vydali se směrem na jih k moři.

Před námi trasa cca 450 km a dle GPSky 8,5 hod. cesty. Těch 8,5 hod. je reálný čas cestování vozmena. Mám to vyzkoušené a funguje to přibližně takto, čas cesty + tři hodiny k tomu. Jsou v tom započítané přestávky na jídlo, wecko, oddech a vzpamatování se ze zírání na cestu, odpočinek pro ruce unavené od řízení. Zvolili jsme nejrychlejší a nejkratší trasu k vytouženému teplu a slunci. Cílem byl kemp Osay tak zhruba na půl cesty mezi Alanyí a Antalyí. Od vozmena s porouchanou termoregulací to nezní dvakrát přesvědčivě, že se těší na teplo a slunce, ale opravdu jsem se těšil. Konec konců jsem chtěl vyzkoušet, co moje tělo zvládne. Přiznám se bez mučení, bylo tam na mě pekelné horko, ale zvládl jsem to. To jsem netušil, že to bude místy ještě horší. Jak jsme si tak frčeli k jihu, krajina se totálně vyžehlila a mi jeli širou stepí. Před námi jen táhlá rovina, rozpálená silnice, tetelící se vzduch a na dohled nic, jen suchá tráva. Po pár hodinách jsme dorazili do města Konya. Natankovali jsme a hned potom zapadli do nejbližšího obchodního centra. Já se potřeboval trochu zchladit a všechna tahle centra jsou většinou klimatizovaná. Taky jsme měli hlad a chuť na místní jídlo, tak jsme po povinné návštěvě wecka, kde jsme se pořádně opláchli, zamířili k fast foodovému koutu a pořádně se naprali. Zazdili jsme to zmrzlinou a hned byl svět kolem zase růžovější. 😊

Pohoří Taurus

Občerstveni, ohlazeni, odpočati jsme vyrazili na poslední úsek cesty. Cesta stále po rovině, jeden by si řekl, že na té teorii, že je země placka, něco bude. Začalo se smrákat a my dorazili k pohoří Taurus – poslední hradba, kterou jsme museli zdolat, než uvidíme moře. Jak jsme začali stoupat po silnici vzhůru, ochladilo se tak, že jsme si museli navléct mikiny a pak si i trochu přitopit. Teplota večer spadla oproti dni tak o 20°C. Přidal se i déšť. Jak čas ubíhal, řídilo se čím dál hůř. Dostavila se únava, chtělo se spát, zastavit nebylo kde, a když bylo, tak jsme to propásli. Vždycky nějaký plácek na odstavení vyskočil z nenadání ze tmy a zase rychle zmizel. Cesta přes hradbu hor se klikatila, samé stoupání a klesání. Provoz zhoustl, zpomalil. Alespoň jednu výhodu to mělo. Neznámá trasa se dala celkem dobře číst z koncových světel aut před námi. Nebezpečí, že pustím auto z kopce a najednou se ukáže prudká zatáčka, se minimalizovalo. Úsek přes Taurus měřil cca 150 km. Přežili jsme to a kolem 22 hod. jsme dorazili do cíle etapy – kempu Osay na břehu Středozemního moře. Už ani nevím, kde jsme sehnali někoho z recepce, ale sehnali. Recepční nám ukázal místo, kde můžeme zaparkovat s tím, že formality vyřídíme zítra. Souhlasili jsme i s cenou za noc, takže jsme auto zapíchli na vyhrazený plácek, nafoukli matraci a usnuli jako dřeva. Propočítali jsme zbývající čas do konce dovolené a vyšlo nám, že když zůstaneme tři dni a budeme si válet šunky u moře, tak to bude stále v pohodě. Zůstali jsme tedy tři dny, které jsme strávili na pláži a návštěvou města Alanya.

Kemp nebyl žádný luxus, ale ten jsme ani nehledali. Bohatě stačilo, že kemp byl rovinatý, stříšky nebo stínící přístřešky byly též k mání, sprcha a WC byly jakž takž přístupné. Sice jsem chodil ilegálně na dámy, ale nikdo neprotestoval, ani nás nevyhodil. Kemp byl zaklíněn mezi dva obrovské hotelové resorty, a tak nějak dožíval. Těch pár dní se to dalo přežít a ve výsledku, když člověk přimhouřil obě oči, se tam dalo dost dobře fungovat. Co by taky člověk chtěl dělat v horkém dni, než se válet u moře a pak ve stínu vegetit.

Co se týká osazenstva, rozuměj návštěvníků kempu, tak to byla kapitola sama pro sebe. Musím ale říct, že ač to zavání negativní konotací, opak byl pravdou. Obecně mám zkušenost, že v kempech jsou lidé přátelštější, komunikativnější a celkově pohodovější. Nejinak tomu bylo i v Turecku. I když jsme působili spíše jako exoti z ciziny mezi „domorodci,“ kteří byli v kempu ubytováni, chovali se k nám všichni přátelsky i přes komunikační bariéru. Nevím, jak jsme to dělali, ale vždy jsme domluvili vše, co bylo třeba. Rodiny v Turecku jsou hodně semknuté a dovolené tráví pohromadě i s prarodiči. Není to sice pravidlo, ale hodně častý jev. V kempu to znamená postavit min. tři stany pro rodiče, prarodiče a děti. Taková jedna velká rodina se utábořila hned vedle nás. Otec, hlava rodiny, se přišel zeptat, zda nám nevadí, že si rozbijí stany hned vedle nás, bylo to cca 2 metry, a taky prý kdyby děti moc vyváděly, že se máme ozvat. Nám to samo sebou nevadilo nota bene, když stany rozbili z levé strany a my měli otevřené dveře s plošinou na pravé straně.

Výlet do Alanye

Druhý den, když jsme vyráželi na výlet do Alanye, donesli nám sousedi talíř plný cukroví jako pozornost. Řekli jsme si, že se musíme revanžovat, ať nejsme za křupany, to za prvé, a za druhé jsme si řekli, že je to fajn, obdarovat se se sousedy. Celé odpoledne a večer jsme zevlili po Alanyi a podařilo se nám sehnat i místní sladkosti a koupili tedy krabičku i pro naše sousedy. V Alanyi jsme se toulali po kolonádě u pláže a pár metrů směrem do centra. Ne, že bychom byli tak líní, ale auto jsme píchli do jedné z tisíce uliček Alanye a nechtěli jsme ho ztratit. 😊 Hlavně jsme se chtěli podívat na mohutný hrad na kopci nad městem a plážemi, ale nenašli jsme cestu ke hradu. Motali jsme se uličkami, ale GPSka nás tentokrát zradila. Toulkami městem jsme ale objevili lanovku, která vyvážela lidi ke hradu. To už jsme ale byli řádně unavení a měli hlad. To rozhodlo. Na hrad se nešlo, šlo se na cháles. Strávili jsme min. další půlhodinu obcházením restaurací a výběrem, do které bychom zapadli. Konečně jsme našli jednu, která se nám zamlouvala a bylo tam volno. Celou dobu, co jsem byl v Turecku, jsem chtěl ochutnat turecké masové koule. Tam se k tomu naskytla nejlepší příležitost. Objednal jsem si Ottomanské masové koule a Týnka „jen“ masové koule. Normálně jsme si objednali drinky, chvíli čekali, a po chvíli přistál na stole předkrm. Byla to nějaká chlebová placka zapečená se sýrem. Sotva jsme ji do sebe nasoukali, začaly se dít věci. Na našem stole se začala objevovat hromada talířů a talířků s nejrůznějšími přílohami ve formě rýže, hranolků, syrové i nakládané zeleniny, ale hlavně s masovými koulemi. Týnka měla „obyčejné“ masové koule. Já je dostal naservírované na prkýnku v horké litinové pánvičce zapečené ve vynikající omáčce z rajčat a paprik a navrch se sýrem. Když jsme to všechno do sebe napráskali, tak jsme byli fakt nacpaní, jak se říká: „až po dekl.“ Číšníci nám ještě nabízeli zákusky, zmrzliny či čaj nebo kávu. Chuť by možná byla, ale místo už rozhodně ne. Odpotáceli jsme se od stolu a ještě chvíli zevlili po městě, než jsme se vydali zpět do kempu, aby nám trochu ta žranice sedla.

Po dlouhé době opět v moři

Do kempu jsme dorazili asi kolem půlnoci. Asi jsme rušili sousedy kompresorem, když jsme nafukovali matraci na spaní, ale jinak to nešlo. Druhý den ráno jsme předali našim sousedům náš prezent – krabičku s cukrovím. Zrovna seděli u snídaně, tak to bylo akorát. Další den jsme dostali podobný prezent, talířek s ovocem od sousedky od naproti. Samé dobroty to byly. Poprvé jsme baštili čerstvé fíky a další ovoce, které jsme ani neznali, ale bylo vynikající. 😊

Týnka chtěla mermomocí na pláž chytat bronz a koupat se. Konečně se dočkala sluníčka, teplíčka, pláže a moře. Moje termoregulace dostávala na prdel, ale ještě to nebylo to nejhorší, co mě v Turecku potkalo. Mám na mysli z pohledu počasí. Týnka mě zlomila, abych s ní vyrazil na pláž. Moc se mi opékat na slunku nechtělo, ale šel jsem do toho. Tak nějak jsem s koupáním v moři počítal. Přibalil jsem si i vazelínu a špunty do uší jako ochranu před vodou, resp. aby se mi nedostala voda do ucha, mám prasklý bubínek a dělá to nedobrotu, když se tam dostane voda.

Kemp měl přímý přístup k pláži. Nicméně jsme museli zdolat s vozíkem cca 50 m pískem a to bylo moc. Prostě to nešlo, vozík uvízl v písku. Vrátili jsme se tedy s vypětím všech sil zpátky na pevný povrch. Chvíli jsme tam okouněli a dumali, jak zdolat ten flák písku k vytouženému lehátku na pláži, když tu, jako již mnohokrát šel kolem nás chlapík, a tak nějak posunky jsme se dorozuměli, že bychom rádi na pláž. Zkusil to se mnou s vozíkem v písku a dopadl stejně jako já s Týnkou před chvílí. Dopadlo to jako v Istanbulu, hodil si mě na záda a odnesl mě až na pláž a pak až do vody. Dal nám pak své tel. číslo s tím, že až budu chtít jít na pláž, mám mu zavolat. Asi jako snad každý vozmen, nemám rád, když jsem tahán někam jako pytel, takže jsem tento „servis“ využil už jen jednou. Abych onoho dobrodince odtajnil, jmenoval se Jaffar, pocházel, resp. žil v Istanbulu a podnikal v textilu. Taky nám jednou pomáhal jeho švagr Ogur. Díky těmto silákům jsem si užil koupání v moři po mnoha letech a bylo to opravdu osvěžující v horkém počasí, jaké panovalo na jihu Turecka.

Na to, že jsem neplaval v moři ani nepamatuji, jsem plaval cca 20 – 30 m od břehu, čemuž se Jaffar a celá velká rodina dost divila. Jak může vozmen plavat relativně daleko od břehu a neutopit se, zatímco oni zdraví se drželi až moc u břehu, řekl bych. 😊 Odpověď je prostá, dále od břehu nebyly takové vlny, takže to se mnou tak neházelo.

Zastávka v Antalyi

Po dvou dnech užívání si odpočinku a chillování jsme vyrazili dál. Nejbližší zastávkou bylo město Antalya, které dalo jméno celé provincii. Dorazili jsme do města odpoledne, když už nebyl takový žár, ale přesto město bylo rozpálené. Jelikož město samé má přibližně stejný počet obyvatel jako naše hlavní město, nepřicházelo v úvahu odstavit auto někde na předměstí a pokračovat pěšky či MHD. Ze zkušenosti jsme věděli, že zaparkovat se dá v Turecku téměř kdekoliv a parkování obecně se v Turecku moc neřeší, tedy pokud člověk není úplný magor a nezaparkuje někde, kde je to opravdu zakázané. Zaparkováno bylo, vybavil jsem se zásobou vody na pití, vody na chlazení, cévkami, páč co jde dovnitř, musí i ven a vyrazili na zevl. Původní centrum je kolem citadely vystavěné na původnější a starší římské pevnosti, která byla vybudována na ještě původnější řecké pevnosti. Tak by se dalo pokračovat dál. Prostě město bylo založeno ještě dříve pergamským vládcem. Prošli jsme tedy park, pobřežní kolonádu vystavěnou na vysoké a příkré pobřežní skále a došli až k citadele, ta ovšem je pro vozmena naprosto nepřístupná, a tak jsme uhnuli kousek do centra, kde se souběžně s pobřežím táhl velký bulvár s kavárnami, restauracemi a cukrárnami a samo sebou davy lidí, rozuměj turistů. Chvíli jsme tam okouněli, zevlili, dali si zmrzlinu a pomalu se vraceli obloukem zpět k autu. Bylo třeba najít místo na nocleh. Bylo jasné, že to bude freecamp. Místo na spaní jsme nenašli, tak jsme vyrazili na noční jízdu k dalšímu bodu našeho tripu jezeru Salda.

Ladislav Loebe

Roadtrip do Turecka (1. část)
Roadtrip do Turecka (2. část)

28.08.2020 |