V prozatím posledním čísle časopisu Sociální práce najdete i článek o Fenixu, respektive o naší fitness službě a nedávno zřízené zdravé výživě. Vydání je totiž věnováno zdraví a zdravému životnímu stylu. Časopis zná každý, kdo se v oblasti sociálních prací pohybuje, jsme proto rádi, že nyní náleží prostor v titulu i nám. Níže uvádíme text v publikované podobě. 

ParaCENTRUM Fenix je nezisková organizace, která od roku 2004 pomáhá lidem po úrazu míchy. Naším cílem je, aby každý, kdo utrpěl úraz, mohl žít co možná nejvíce podle svých představ a byl co možná nejméně závislý na pomoci okolí.

Našimi klienty jsou především lidé na vozíku. Bezprostředně po úrazu naráží člověk na problémy, s nimiž se zpravidla sám nedokáže vypořádat. Kromě psychické újmy se musí potýkat s řadou nových situací. Náhle musí řešit, kde bude bydlet, jak si správně vybrat kompenzační pomůcky, musí se na někoho obrátit ohledně pomoci s úřady, nezřídka řeší právní záležitosti, které s úrazem souvisí. V neposlední řadě se pak obvykle musí vzdát dosavadní práce a poohlížet se po nové, kterou jeho stávající zdravotní stav nevylučuje. Naši zaměstnanci umí s každou z vyjmenovaných oblastí poradit.

V nedávné době jsme služby rozšířili o výživové a fitness poradenství. Primárně proto, že o ně žádali sami klienti. Zdravý životní styl totiž není pouze o kvalitních potravinách a rozvíjení zbytkového pohybového potenciálu, ale i o prevenci nadváhy, která je příčinou mnoha komplikací v životě člověka na vozíku. Přinášíme rozhovory s Terezou Škobránkovou, naší výživovou poradkyní a s Jaroslavem Náhlíkem, fitness instruktorem. Problematiku stravování a pohybu v případě lidí na vozíku přiblíží ze svého hlediska.

Tereza Škobránková, ergoterapeutka a výživová poradkyně

Pro každého člověka by měla být důležitá správná životospráva? Proč je ale tolik důležitá zrovna pro vozíčkáře?

Z několika důvodů. Vozíčkář se musí několikrát během dne přesunout, ať už do auta, zpátky na vozík nebo do postele. Pokaždé u toho musí zvedat svou váhu, je zde zátěž pro horní končetiny. V případě, že o něj pečují jeho blízcí, představuje pro ně váha též zátěž zejména pro jejich zádové svalstvo. Stává se, že u člověka po úrazu míchy dochází ke zpomalení metabolismu. Bezprostředně po úrazu zpravidla dochází k razantnímu úbytku váhy, neboť člověku ubývá svalová hmota. Poté ale postupně v důsledku nedostatku pohybu většinou přibere. Pojišťovna přispívá na mechanické vozíčky po pěti letech, na elektrické po sedmi. Žádat si o příspěvek na nový vozík dříve je značně složité, pokud vozíčkář přibere na váze a vleze se obtížně do stávajícího vozíku, hrozí vznik dekubitů, nebezpečných otlaků. Je proto potřeba zařadit správnou stravu a věnovat se pohybovým aktivitám.

Co tedy klientům zpravidla doporučujete? Mají vozíčkáři nějakou opravdu specifickou stravovací potřebu?

Lidem po úrazu míchy se většinou zpomalí peristaltika střev. Je tedy potřeba zařadit hodně vlákniny, tedy ovoce a zeleninu. Dále neexistuje úplně jednoznačné pravidlo, k úpravě stravování na míru jednotlivci je třeba používat speciální stroj, který změří poměr svaloviny, tuků a vody v těle člověka a zjistí přibližné údaje o spalování. Základem všeho ale je využívat sezónní regionální potraviny a znát takzvaný trojpoměr makroživin, tedy poměr tuků, cukrů a bílkovin. Poměr je stanovený obecně, množství se každému stanovuje individuálně. Čím méně se může hýbat, tím více musíme redukovat příjmy.

Spíše jde tedy o to, aby se člověk naučil sám sobě rozumět a znal své potřeby, je to tak?

Rozhodně. Nejde mi o to někomu předepisovat nějaké diety. Vysvětluji lidem základy zdravého racionálního stravování, aby si mohli sami určit, co je pro ně správné. Potřeby jsou opravdu individuální. Mohu někomu něco doporučit, on sám pak ale časem přijde na to, že mu tato kombinace nevyhovuje. Jelikož už ale zná zásady správného stravování, sám si tento nedostatek dokáže vybalancovat.

Pracujete jako ergoterapeutka. Jak jste se dostala ke kurzu výživového poradenství?

Tím, že se setkávám s klienty v práci, sama vidím, jak se jejich hmotnost mění. Poptávka vzešla z řad našich klientů, nárůst váhy trápí řadu z nich. O zdravou výživu jsem se zajímala už dříve, proto když jsme na kurz sehnali peníze, neváhala jsem. V budoucnu bych výživové poradenství ráda otevřela i lidem mimo organizaci.

Výživové poradenství je finančně náročnější, cena se však například nedá porovnávat s částkou, kterou by klienta stál nový vozík. Jsou ještě další ohledu, v kterých je vaše poradenství investicí do budoucna?

Pokud se člověk stravuje správně, cítí se potom lépe. Poradenství zároveň nabízí cestu, jak ušetřit při nákupu samotných potravin. Je tu přesvědčení, že zdravé stravování je neskutečně drahé. Ve skutečnosti lze ale většinu živin získat z regionálních sezónních potravin, které jsou dostupnější a levnější. Cena našeho poradenství se mi v porovnání s tím, co je momentálně na trhu, vůbec nezdá zlá. S klienty navíc běžně pracuji, dobře se známe, což je další přidaná hodnota.

Jaroslav Náhlík, fitness instruktor

Jaké cvičení se pro vozíčkáře nejvíc hodí? Začněme paraplegikem.

Paraplegik má zachovanou hybnost horních končetin. Je dobré začít cvičební jednotku tím, že se vozíčkář zahřeje. Naprosto ideální je třeba krank cycle, obdoba kola pro vozíčkáře. Dát si třeba deset patnáct minut intenzivního cvičení horních končetin, tím pádem se organismus dobře nastartuje a poté můžeme přejít k dalším posilovacím cvikům.

Co je nejvhodnější pro tetraplegika? Jaké zvláštní postupy cvičení vyžaduje?

Oproti paraplegikovi je to složitější, ale platí stejný princip. Je potřeba pořádně nastartovat organismus, tudíž na začátku volíme zahřívací cviky. Krank cycle se dá aplikovat i u tetraplegiků, pouze s tím rozdílem, že paraplegik si madla chytne sám. Tetraplegikovi musíme dlaně k madlům zabandážovat. Postupujeme ale vesměs velmi podobně, jen některé cviky zkrátka tetraplegik nezvládne. Zvedá obecně menší váhy a sestavy je potřeba nastavit tak, aby je se zbytkovými svaly zvládl.

Jak jste se vy sám k pozici fitness instruktora dostal?

Dělám basketball na vozíčku, sám aktivně sportuji, tudíž mě tato oblast zajímá. Co víc, pracuji pro Fenix. Říkali jsme si, že by bylo fajn mít tu fitness instruktora na vozíku, který by mohl své zkušenosti klientům předávat a v němž by měli jakýsi vzor.

Převažují vozíčkáři, kteří chápou, že na svojí kondici musí pracovat, nebo se spíše setkáváte s tím, že musíte klienty k pohybu nabádat?

Některé klienty musíme trochu směřovat k tomu, aby se sebou něco dělali, některé i vyloženě nutit, ale velká část jich se chce sama zapojovat. Jsou to aktivní lidé, kteří si sami přejí být a udržet v dobré kondici.

Řekněme, že k vám přijde zcela nový klient a chce poradit, jak správně cvičit. Jak při sestavování cvičebního plánu postupujete?

V první řadě si o tom člověku udělám obrázek. Když se na něj jen podívám, rovnou vidím, kterým partiím je potřeba se věnovat, které potřebují posílit a které protáhnout. Ale v prvé řadě je důležité obrátit se přímo na něj. Zeptám se, zda má zkušenosti se sportem, co ho baví, co by chtěl dělat, co by chtěl zlepšit, čeho by chtěl dosáhnout. Podle toho pak cvičební plán sestavíme.

Kterým partiím je tedy třeba věnovat se přednostně?

Většina paraplegiků má ochablé svaly mezi lopatkami a zkrácené prsní svaly. Na tom se začíná a pracuje především. V důsledku ochablého svalstva mezi lopatkami má člověk předsazená ramena a hlavu dopředu, vypadá pak trochu jako želva, když zvolím banální přirovnání. Ať už je člověk vozíčkář nebo ne, je potřeba, aby měl ramena srovnaná hezky vzadu. To je základ.

Vidíte ve vztahu fitness instruktora ke klientovi výhodu v tom, že jste sám vozíčkář? Myslíte, že vám klienti spíše naslouchají?

Myslím si, že pro samotné vozíčkáře je to jistě lepší. Když jsem byl sám po úrazu a někdo zdravý mi vykládal, jak se třeba má na vozíku jezdit, nepřikládal jsem tomu takovou váhu, jako kdyby mi to říkal někdo, kdo už je sám nějakou dobu na vozíku. Je značný rozdíl mezi tím, když lidé mohou věřit, že mé zkušenosti vychází z praxe, že jsem si pouze nenačetl teorii v knihách.