Pro Jaroslava Náhlíka byl zlomový poslední prázdninový den roku 2001. „Dlouho předtím jsme se s kamarády domluvili, že ten den půjdeme na diskotéku. Celé prázdniny jsme pracovali v betonárně, abychom si našetřili peníze a akce stála za to,“ říká Jaroslav. Bylo domluveno, že celou partu kamarádů na diskotéku odveze maminka jeho tehdejší přítelkyně. „Jenže na poslední chvíli řekla, že nemůže. Bylo to právě v den diskotéky. Moje tehdejší přítelkyně nakonec sehnala náhradní odvoz. Řidič byl takový namyšlený floutek. Věděli jsme to o něm a neměli jsme ho rádi,“ vzpomíná Jaroslav. Na diskotéku se ale těšili celé prázdniny, nechtěli, aby plán kvůli drobnosti ztroskotal. A tak na náhradní řešení kývli.

Pozor, to vyhazuje

„Vyjeli jsme v osm hodin od nás z Nové vsi a v osm patnáct, asi jen čtyři kilometry od vesnice, jsme havarovali. Díval jsem se tehdy z okna, byl jsem myšlenkami jinde, vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, co se v autě děje. Až najednou v zatáčce kamarád vedle mě zakřičel „pozor, tady to vyhazuje!“. V tu chvíli jsem začal dávat pozor, ale už bylo pozdě. Nestihl jsem se jakkoliv chytit nebo zapřít nohama,“ vysvětluje Jaroslav. Škoda 120 vletěla ve vysoké rychlosti do rizikového úseku, v němž se auto vzneslo do vzduchu. „Následovala pravotočivá zatáčka, takže řidič ve vzduchu stočil kola doprava. Když jsme dopadli zpátky na silnici, vyhodilo nás to do pravého příkopu, kde jsme přerazili jabloň. Ta nás vyhodila do levého příkopu, kde jsme přerazili další strom a následujících sedmdesát metrů jsme se kutáleli,“ líčí Jaroslav. Ve staré škodovce chyběly pásy na zadních sedadlech, spolujezdci nebyli připoutaní.

Šok, bolest žádná

„Když se otáčí auto, připadá si člověk jak hadr v pračce. Kamarádi se stihli chytit, já si během první otáčky prorazil hlavu o jištění pásu u řidiče. Chyběla tam taková plastová krytka a ten šroub mi udělal díru do lebky. O chvíli později jsem vyletěl otevřeným okýnkem ven a přerazil si záda o střechu,“ vypráví. Dopadl vedle škodovky, která se naštěstí právě v ten moment přestala kutálet. Jinak by dopadla na něj. I tak je výčet zranění, který Jaroslav při autonehodě utržil, dlouhý. Kromě proražené lebky měl zlomená čtyři žebra a dva obratle, protrženou slezinu, utržené víčko a část ucha. „Nejdřív jsem necítil žádnou bolest. Posadil jsem se, přišli ke mně moji kamarádi. Přítelkyně mi říkala, že mám dotrhaný obličej a hrozně mi teče krev. Sáhl jsem si na ránu a zjistil, že do díry v hlavě strčím dva prsty. To byl velký šok. Hned další jsem zažil, když jsem se chtěl postavit a nešlo to,“ vypráví Jaroslav.

Kamarádi zavolali sanitku, přijela asi za půl hodiny. V místě, kde k nehodě došlo, nemohla přistát ani helikoptéra. „Zatím mě pořád nic nebolelo. V sanitce jsou různé lesklé lišty a já se snažil v některé z nich zahlédnout, jak vypadá můj obličej. Ale neviděl jsem nic.“

Ten mladej to asi nedá

„Když jsme přijeli do Brna, začal ustupovat původní šok a já pocítil hroznou bolest v zádech. Když mě vytahovali ze sanitky a přišli se na mě podívat dva doktoři. Viděli díru v hlavě, všude spoustu krve. Jeden z nich prohlásil „ten mladej to asi nedá“. To byl hned další šok,“ vzpomíná.

Protože utrpěl otřes mozku, nemohli lékaři dát Jaroslavovi narkózu. Přišívání utrženého ucha i očního víčka si tedy prožil se vším všudy. Jakmile odezněl otřes mozku, následovaly dvě operace. Při jedné doktoři zpevnili zlomené obratle dvěma železnými destičkami. Při druhé provedli operaci z levé strany mezi žebry, aby nemuseli páteř operovat přes hrudník. „To mi museli zkolabovat levou plíci. Probudil jsem se po operaci na jednotce intenzivní péče 11. září, ten den, co teroristé shodili Dvojčata. Měl jsem hlavu omotanou obvazem, trčely ze mě dvě hadice, šrámy všude,“ líčí pocity po narkóze. Významný okamžik pro Jaroslava ten den představovala návštěva rodiny.  „Viděl jsem brečet svého tátu, což jsem nikdy předtím neviděl. Vedle něj máma a sestra, obě sesypané. Tehdy jsem se rozhodl, že na sobě začnu makat. Když budu co nejvíc soběstačný, pomůže to i jim.“ V té době věřil, že všechno bude znovu dobré, protože podle lékařů nebyla mícha přerušená. Nakonec se ukázalo, že Jaroslav měl silný útlak míchy a v jeho důsledku došlo k ochrnutí obou spodních končetin.

Prostě se stalo

V rehabilitačním ústavu došel k dalšímu zásadnímu rozhodnutí. „Sváděl jsem se sebou trošku boj, abych nehledal viníka. Pak jsem tam viděl jednoho kluka, motorkáře. Vjel do zatáčky, kde se právě opravovala silnice. Před i za zatáčkou bylo upozornění, ale on na ně nedbal a ve vysoké rychlosti mu kolo uklouzlo na štěrku. Obviňoval všechny kolem sebe, nepřiznal si, že si za to mohl sám. Řekl jsem si, že s takovými lidmi se ani nebudu stýkat, že půjdu úplně jiným směrem. Neobviňoval jsem ani sebe, ani ostatní. Prostě se stalo.“

Jaroslav dnes

Po ukončení pobytu v rehabilitačním ústavu musel Jaroslav změnit školu. Do té doby se učil automechanikem. Jakmile bylo jasné, že bude na vozíku, nemohl v profesi pokračovat. Vybral si jinou střední školu. „Pak si mě vyhlédli ve Fenixu. Nejdříve na poloviční úvazek, pak na celý.“ Pracuje jako logistik, vypracovává rozpisy cvičení a jízd, působí jako instruktor fitness a instruktor soběstačnosti. Předává ostatním lidem se stejným osudem zkušenosti a snaží se je přimět, aby spoléhali co nejvíc sami na sebe. „Sebelítostí člověk ničeho nedosáhne, každý se musí dívat vpřed, snažit se a makat,“ říká. Ve Fenixu se potkal se svojí nynější manželkou Kristýnou, vedoucí fyzioterapeutkou. Říká, že by na svém životě nic neměnil.

Michaela Vařeková