Janu Vočkovi se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“

Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví.

Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“

Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“
Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“

Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

Michaela Vařeková