V roce 2005 vzniká ve švýcarském Nottwillu federace evropských organizací sdružujících lidi s poškozením míchy (ESCIF), která je založena za účelem vzájemné spolupráce, aby zkvalitnila život lidí s poškozením míchy. Od jejího vzniku se každoročně pořádá kongres delegátů zastupujících jednotlivé organizace, aby čerpali čerstvé informace z přednášek o nových poznatcích ve vědě a výzkumu i z předávání informací o fungování svých domovských organizací, zkrátka vytvářejí prostor pro vzájemnou spolupráci a osobní setkání.

Dostávám se takto na začátek naší cesty – 27. května 2019, kdy jsme společně s Veronikou odcestovali na letošní, již 14. kongres ESCIF.

Vše začalo na letišti Václava Havla v pražské Ruzyni. Přiznávám, že mé zkušenosti s létáním a zejména odbavováním zavazadel nebyly žádné, ale teď, když píšu tento článek, je tomu už jinak. Na ztrátu nebo poničení mechaničáku jsme nechtěli ani pomyslet. Příběhy lidí, kteří měli tuto nemilou zkušenost, nám nedávaly spát. Opak byl pravdou, letecký personál na letišti i v samém letadle nám byl vždy nápomocen s nadhledem a profesionalitou za hranicí našeho očekávání. Po příletu do Švédska na letiště v Landvetter nás očekával řidič speciální dopravy s automobilem pro lidi se sníženou mobilitou, jak ho známe z Fenixu.

Bylo chladné, deštivé počasí a naše první přání a myšlenky směřovaly ke slunci – aby se ukázalo a tak nevlídné počasí nebylo po celou dobu. Přes obsáhlý program kongresu, který zahrnoval většinu dne, jsme doufali, že přesto najdeme volné chvíle na poznávání tak hezkého města jako je Göteborg a uznejte, že příznivé počasí je k takovým krokům velmi důležité. Naše přání se nakonec splnilo a slunce vysvitlo.

Jsme na místě. Hotel, kde se koná samotný kongres, je situován na rušné křižovatce poblíž dvou míst, která nás od začátku přitahují. Fascinující městský veřejný park se zahradami a sousedící fotbalový stadion, totiž dvě plynule na sebe navazující sportovní arény Ulevi. Máme slabou půl hodinu do začátku kongresu, podíváme se na sebe a pohledem říkáme, jdeme se tam podívat! Vydáváme se přes první silnici, překonáváme několik silničních pruhů a kolejí, kdy si nejde nevšimnout, jak nám řidiči aut a tramvají dávají úplnou přednost. Povídám: „Kdyby tu jezdila loď po asfaltu, věřím, že i ta nám zastaví!“

Veřejný park je překvapivě rozsáhlý, osázený spoustou rostlin a stromů, kde se skýtá jedinečné místo k relaxu po dni stráveném v kongresové místnosti. Nacházíme si zde budoucí útočiště k načerpání sil.

Po úvodním slovu víceprezidentky ESCIF a prvních přednáškách nás čekají u východu z kongresového sálu stoly plné různých drobných pokrmů a kávy. Ve Švédsku tomu říkají fika. Káva, sladký dezert a odpočinek, to je fika. Perfektní příležitost k uvolnění a nezávazné konverzaci třeba o typickém švédském tématu – počasí.

Celý kongres se soustředí na téma „ve vědění je síla“. Probíhající přednášky jsou sice více či méně odborné, ale zároveň dávají praktické tipy a doporučení jak pro lidi na vozíku, tak jejich blízké. Během kongresu si můžeme prohlédnout i vyzkoušet výrobky sponzorských firem od invalidních vozíků Panthera, přes močové katetry až po… Atmosféra, která zde panuje, je velmi přátelská a usměvavá.

Druhý den kongresu je obzvlášť náročný, nechceme vynechat žádnou z přednášek, a tak naším dopingem se stává všudypřítomná překapávaná káva. Je podvečer, schyluje se k očekávané slavnostní večeři, oblékáme si společenské oblečení a spekulujeme, co se bude servírovat. Máme to štěstí, že sedíme u stolu s hlavními přednášejícími, vychutnáváme si výtečné jídlo a povídáme si. Za zády nám začíná hrát velmi příjemná hudba. Celý večer upřeně hledí většina přítomných na excelentní výkon zpěváka Martina Enqvista, který je pentaplegik na vozíku a s otevřenou pusou obdivujeme jeho hudební umění a především s jakou dechovou kapacitou zpívá. Po každé zahrané písní sklízí muzikanti veliký potlesk. Vydrželi bychom poslouchat až do rána, ale čeká nás závěrečný kongresový den a musíme si odpočinout.

Poslední přednášky se týkají rodičovství na vozíku, dále věčně optimistický profesor Claes Hultling hovoří s vtipem na téma vyprazdňování a na závěr se představuje se svou přednáškou neuroložka polského původu a duší dobrodruha paní Katarzyna Trok. Hovoří a dokládá video o projektu, kdy se ona a skupina zkušených paraplegiků vydali na pomoc lidem po poranění míchy do Botswany. Nyní nás čeká společná památeční fotografie a očekávaný výlet lodí po deltě řeky Göta. Cesta k přístavu netrvá ani 10 minut, průvod více než deseti lidí na vozíku vzbuzuje v očích kolemjdoucích údiv. Ve vzduchu je veselá nálada a slunce máme nad hlavou. Po nalodění nám oznamuje kapitán své jméno a servírky nám roznáší kávu se skořicovým šnekem – naše plavba začíná fikou. Loď máme pouze pro sebe a dost místa je pro všechny. Průvodkyně komentuje vše, kolem čeho proplouváme. Od lodí, přes historii kraje a budov. Na okamžik se vzdaluji na horní palubu a nechávám si do tváře šlehat mořský vítr a naslouchám křiku racků. Po návratu do přístavu se vydáváme do historického centra na odpolední drink a zpáteční procházku do hotelu podél říčního kanálu. Už nás čeká jen cesta zpět domů a v paměti zůstanou nezapomenutelné zážitky. Jak jsem se zmínil v úvodu, letištní personál je precizní a v podvečer poklidně přistáváme v Praze. Čeká nás už jen cesta autem po D1. S vidinou domova nasedáme s bagáží do naší Fabky, ale ne vždy jde vše hladce. Uvízli jsme na Vysočině v koloně aut kvůli přesunu vojenského konvoje a dojíždíme vyčerpaní, ale naštěstí bez úhony domů v pozdních nočních hodinách. Radost z prožitých výjimečných dnů nám ani tato nemilá událost nezkazila.

Václav Němec