Jakmile jsme se shodli na tom, že poletíme, ideálně v květnu, vyhledala jsem cenově přijatelné letenky. Po chvíli hledání jsem narazila na jedny za výhodnou cenu. Pod informacemi o letu a ceně na mě vykoukla poznámka, že pokud potřebujete „něco extra“ tedy např. servis pro handicapované obraťte se na infolinku. Dle instrukcí jsem tedy vytočila číslo infolinky. Telefon zvedla po hlase příjemná slečna. Vysvětlila jsem jí, že jsem našla letenky, které by nám vyhovovaly, ale že budeme cestovat dva vozíčkáři, dvě malé děti a jeden doprovod a potřebovali bychom asistenci při nastupování, přestupování a vystupování. Operátorka mě ujistila, že vše zařídí a dohodly jsme se, že po zaplacení mi letenky zašle na e-mail. Sen je zas o kousek blíž realitě, den po telefonátu mám letenky opravdu v e-mailu. Informuji zbytek rodiny, že se vše zdařilo a 8. května odlétáme. Táta volá kamarádovi na Floridu informace o tom, kdy přiletíme a domlouvá s ním, aby nás vyzvedl na letišti. Na oplátku dostáváme seznam věcí, které máme z Česka do Ameriky dovézt my. Týden před odletem jsem pořizovala poslední drobnosti, které nám chyběly. Večer před odletem dorazili naši, aby nás máma ráno mohla hodit do Vídně na letiště.

Nervozita stoupá, přijíždíme na letiště ve Vídni a míříme na informace, kde nám je sděleno, že máme jít na odbavení a až poté nám bude poskytnut asistent. Vystáli jsme asi půlhodinovou frontu, odbavili se a po chvíli dorazil vysmátý borec, který nás doprovodil k celní prohlídce a následně k letadlu. Nějak jsem nečekala, že to bude takový fofr, takže před vchodem do letadla jsem oznámila, že bych si ještě ráda odskočila. Toalety byly zpět za celní prohlídkou, takže jsem si po návštěvě toalety dala repete prohlídky (co kdybych třeba chtěla něco propašovat) a pak už hurá do letadla. Usměvavé letušky těsně před startem zkontrolovaly pásy, děti byly natěšené a pořád se ptaly, jestli už poletíme, zatímco já byla mírně řečeno poněkud nervózní ze svého prvního letu. Po vzletu jsem usoudila, že létání asi nebude můj oblíbený způsob cestování. Můj žaludek má evidentně raději pobyt na zemi než ve vzduchu. Let do Londýna utekl celkem rychle. Přestup byl taky v pohodě, měli jsme dost času a z letadla nás doprovodil do čekárny asistent, který si nás tam také před odletem letadla do Miami vyzvedl. Po usazení do letadla jsme dostali informaci, že z důvodu počasí musíme počkat na souhlas ke vzletu. Jupí, to chcete slyšet, když víte, že vás čeká devět a půl hodiny letu ve stroji, který ve vás nebudí příliš důvěry. Ale co, nejsem žádná padavka, všichni ostatní jsou v klidu. Honza mi oznamuje, že je to normální, tak se uklidním. Po hodině jsme dostali povolení ke startu a vzlétáme. Po téměř deseti hodinách klidného letu, jehož velkou část jsme prospali (alespoň většina z naší pětičlenné skupiny. Já naspala asi dvě hodiny). Před jedenáctou v noci místního času přistáváme v Miami. Poté, co vystoupili ostatní cestující, se nás ujímají dva sympatičtí upovídaní černoši a doprovázejí nás ke kontrole při vstupu do států. Vše probíhá bez problémů, dokonce nám pomáhají najít kufry a doprovázejí nás s nimi až ven z letištní haly. Po chvíli pro nás přijíždí odvoz, naskládáme se do dvou aut a po dvou a půl hodinách dorážíme na místo našeho pobytu – do menšího městečka Bonita Springs.

Po večeři ve tři ráno jsme šli spát. Vstáváme kolem poledne a po snídani naše první kroky míří k bazénu na zahradě. Děti jsou ve svém živlu a i my si bazén a teplo užíváme plnými doušky. Odpoledne s našimi hostiteli domlouváme termíny aktivit, které jsme si naplánovali ještě před odletem. V následujících dnech nás čeká cesta do Everglates (přírodní rezervace plná aligátorů), do Miami, Zoo Naples. Kluci by chtěli navštívit Kennedyho vesmírné centrum a samozřejmě chceme vidět taky mořské akvárium. Předběžně se domlouváme, že Everglates spojíme s cestou do Miami a i přesto, že mořské akvárium je také v Miami, tak tuhle cestu budeme muset absolvovat dvakrát, protože bychom nestihli v klidu projít akvárium, Miami a ještě navštívit Spinal cord center of Miami. Takže náš první výlet bude tedy Everglates a Miami, pak navštívíme zoo, kluci vyrazí do Kennedy Space Centra a v den odletu, díky tomu že odlétáme až v noci zvládneme navštívit mořské akvárium. Mezi plánovanými výlety si samozřejmě užijeme dosytosti bazén na zahradě (po dvou dnech mám pocit, že se děti do konce pobytu opravdu rozmočí). Hlavním plánem této dovolené je však relax, odpočinek a nasávání tepla.

Hned první odpoledne jedeme nakoupit do místního supermarketu. Hostitelé nám sdělují, že je to kousek, pouhých deset minut (rozuměj deset minut autem, tady se totiž časové vzdálenosti měří zásadně na dojezd autem, evidentně tady nikdo pěšky nechodí). Děti zůstávají s Honzou u bazénu a já s tátou a Kamilem (náš hostitel) vyrážíme na nákup. Kamil mi sděluje, že vozík necháme doma, že si půjčím vozík v obchodě, ať ho nemusí nakládat. No sice jsem slyšela, že tady obchody disponují elektrickými skútry, ale jet bez vozíku ve mně stejně nevzbuzovalo zrovna klid. Nicméně dojeli jsme do obchodu a během minuty vidím Kamila sedět na skútru s nákupním košíkem, připarkoval mi ho ke dveřím auta a já si přesedla. To se to nakupuje s motorem a bez košíku na klíně (košík je umístěn před řídítky). Povinně bych to zavedla ve všech našich větších obchodech :-).

Další den se vypravujeme na koupání do zálivu. Pláž je naštěstí úzká, takže se k vodě s pomocí mého táty a Kamila dostáváme bez problémů. Voda je překvapivě teplá a vlny nejsou moc velké, takže ideální na pohodové plavání a řádění.

V úterý 14. 5. jsme vyrazili na náš první celodenní výlet. Vyrážíme do Miami, kde mám domluvenou prohlídku Spinal Cord Center of Miami. Je to v podstatě obdoba našeho Fenixu, ke kterému mají jako bonus výzkumné laboratoře. O spinálním centru v Miami si přečtěte v samostatném článku. Kamil nás vzal cestou přes indiánskou rezervaci a přírodní park Everglates. Viděli jsme bujnou vegetaci a několik indiánských vesniček poblíž silnice. Z auta jsme zahlédli asi tři aligátory. Po téměř třech hodinách jsme dorazili do cíle. Po seznámení se spinálním centrem jsme vyrazili na pláž v Miami. Parkovací místo jsme našli podle Kamila překvapivě rychle, obvykle je tady prý velký problém s parkováním. Jakmile se blížíme k pláži, začnou se stahovat černá mračna a v dálce se ozývá bouřka. Usuzujeme, že koupání asi nestihneme, ale když už jsme tady, tak se na Atlantický oceán aspoň podíváme a uděláme si u něj pár fotek. Před vstupem na pláž nás vítá cedule, že pokud potřebujeme plážový invalidní vozík, dá se zapůjčit o pár metrů dál. No kvůli pár fotkám ho asi potřebovat nebudeme a mám sebou dva silné chlapy, takže no stress. Razíme dál na normálním vozíku. V půlce pláže zjišťujeme, že černé mraky jsou již téměř nad námi. Bleskově pořizujeme pár snímků a úprkem spěcháme k autu. Pár fotek ještě na promenádě cestou k autu a za notného hřmění se skládáme do vozu. Sotva se odlepíme z parkovacího místa, Kamil nás upozorňuje na dům po naší levici se slovy „tady zastřelili Versaceho“. To je třeba řádně zdokumentovat a tak fotíme. Začíná krápat. Ještě, že už jsme v autě. Vzhůru na aligátory. Po více jak hodině přijíždíme k indiánské vesničce, kde zastavujeme na malé občerstvení u obchodu se suvenýry a s překvapením zjišťujeme, že i na tak odlehlém místě jsou nejen běžné toalety, ale i bezbariérové. Mimochodem zatím jsme nenarazili na žádné místo, kam by se s vozíkem nedalo dostat. Kupuji dětem a sobě zmrzlinu, abych záhy zjistila, že to nebyl ideální nápad. Sotva vyjdeme před klimatizovaný obchůdek a rozbalíme zmrzlinu, začne se téměř okamžitě rozpouštět. Po pár minutách a kousku snědené zmrzliny zjišťuji, že děti jsou totálně ulepené. S posměšným výrazem mi Kamil sděluje, že jeho žena na výletech taky mívala ten inteligentní nápad koupit dětem zmrzlinu. Jdeme tedy děti umýt na toalety a převlékneme je. Po další půl hodině zastavujeme na místě, kde konečně můžeme pozorovat aligátory. Vidíme jich docela dost. V klidu je pozorujeme z dřevěného mostu přímo nad říčkou, kde se vyhřívali a plavali. V podvečer dojíždíme zpět do Bonity. Utahaní, ale plní zážitků.

Další den se koná na zahradě našich hostitelů párty. Jejich kamarád slaví narozeniny a přijíždí několik hostů. Užíváme si parádní atmosféru a párty na zahradě u bazénu připomíná americké filmy. Den po večírku nás čeká nabitější program. Jedeme do zoo a poté nás čeká další párty, tentokrát u přátel našich hostitelů. Syn našich hostitelů mne a děti bere do zoo. Tu si moc užíváme, je menší, ale na kráse jí to určitě neubírá. Krom „běžných“ zvířat jako lev nebo zebra jsme zde viděli třeba medojeda (roztomile vypadající nebezpečná šelma) a mravenečníka. Využili jsme i možnosti krmit žirafu. Náš průvodce a tlumočník bere děti na loď, která je proveze kolem ostrůvků, kde volně žijí různé druhy opic. Složité nakládání na loď vzdávám předem a nechávám je odplout samotné. Po čase se vracejí a nadšeně o opicích vyprávějí. Cestou ze zoo vidíme ještě krmení aligátorů a pak už hurá na párty. Dle instrukcí přijíždíme na místo, prý je to taková „paneláková čtvrť“. Mimochodem taky bych chtěla v takovém panelákovém komplexu bydlet. Jsou to v podstatě bytové domy, vždy po třech postavené do tvaru písmene U. Ve vnitrobloku je bazén, posezení, několik grilů a jako bonus výhled na Mexický záliv. Párty se koná právě ve vnitrobloku. Užíváme si pohodové a přátelské atmosféry, rychle se seznamujeme a bavíme se. Jakmile se začne stmívat, musíme však v prostorech zhasnout. Proč? Je nám vysvětleno, že je právě období, kdy připlouvají na místní pláže karety obrovské a kladou vejce. Bílé světlo z domů je však ruší, proto zavedli opatření zákaz svícení ve venkovních prostorách v okolí pláže po setmění. Další den nás čeká volno, tak pěšky vyrážíme na zmrzlinu poblíž našeho dočasného domova. Je to asi půl hodinka pěšky, ale zvládli jsme to a odměnou  nám byla skvělá zmrzlina v kelímku.

Den na to kluci velmi brzy ráno vyrážejí na mys Canaveral. Po návratu pozdě večer vypráví plní dojmů, jak viděli raketoplány a dokonce byli i v simulátoru startu rakety. Jsou nadšení. Táta říká, že byl překvapený, jak moc to bavilo malého Honzíka. Mám radost, že si to užili. Poslední dva dny pobytu před námi. Relaxujeme u bazénu, kupujeme suvenýry a balíme kufry.

Je tady den D. Vyrážíme ráno, abychom stihli dopolední program v mořském akváriu. Díky GPS navigaci místo nacházíme bez problémů, vstupenky jsme koupili předem, takže rychle procházíme vstupní branou a hned za vstupem si Honza půjčuje vozík, abychom ten jeho nemuseli vytahovat z kufru auta. U vstupu dostáváme plánek akvária a jako první míříme k dotykovému akváriu se žraloky útesovými. Všichni se nakláníme a dle instrukcí dvěma prsty hladíme mořské živočichy. Koutkem oka juknem na plameňáky a přesouváme se k první show, což jsou lachtani. Můžeme si vybrat, zda chceme do „splash zone“, zóna, kde musíte počítat s tím, že budete odcházet mokří, nebo mimo tuto zónu. Jsou zde vyhrazena a označena dvě místa pro vozíčkáře (k našemu mírnému zklamání mimo „splash zone“). Užijeme si půlhodinovou velmi zábavnou a zdařilou show a přesouváme se k další, k té, na kterou se já těším nejvíc – KOSATKA. Představení je naprosto úžasné, krom kosatky vystupují také dva delfíni, kteří show oživují. I děti nadšeně pozorují velkého kytovce, byť samotná show je po pár minutách moc nebaví. Po této show jdeme okouknout delfíny. Poprvé za celou dovolenou narážíme na bariéru. Pracovníci se nám velmi omlouvají, že z technických důvodů nebylo možné vybudovat bezbariérový přístup do hlediště této show. Zůstáváme tedy s Honzou dole u akvária a sem tam zahlédneme proplavat delfína. Děti se s dědečkem vracejí po deseti minutách, že prý je to nebaví a že chtějí být s námi. No nic, tak se tedy přesouváme dál, kapustňák neboli mořská kráva. Jdeme se tedy podívat, co že je to za zvíře. Děti jsou naprosto fascinované rodinkou kapustňáků, kteří se líně povalují ve vodě a velmi pomalu pojídají listy salátu. Opravdu trochu vypadají jako krávy ve vodě.  Po dvaceti minutách děti lákám na další zvířátka. Přesouváme se k druhému dotykovému akváriu. Tady plavou rejnoci. Hladíme rejnoky, jsme rádi, že v tom teple se osvěžíme aspoň trochu chladivou vodou. Cestou z mořského světa okoukneme ještě tučňáky, kteří jsou pro mne z nepochopitelného důvodu zavření za sklem. Unavení vedrem a zážitky se přesouváme na tradiční americká kuřecí křidýlka. Po příchodu do restaurace jsme usazeni ke stolu, který musím hned vyfotit. V rohu stolu je symbol vozíčkáře. V průběhu času zjišťuji, že takto je označených několik stolů. Podle umístění těch stolů bych řekla, že je to z toho důvodu, aby vozík nevadil v prostoru obsluze. Pochutnali jsme si na skvělých křidýlkách, prošli se klimatizovanými obchůdky v okolí a pomalu vyrazili na letiště.

Odbavení proběhlo naprosto bleskově, ihned se nás ujali asistenti. Shodou okolností ti stejní, kteří nás před dvěma týdny provázeli při příletu. Malé komplikace v podobě unaveného a vztekajícího se dítěte při odbavení jsme zdárně překonali a mohli jsme nastoupit do letadla směr Londýn. Děti usnuly těsně po startu a prospaly celou noc. Prožili jsme menší turbulence a při přistání nás opět vítalo pošmourné uplakané počasí. Přestoupili jsme na letadlo do Vídně. Cesta domů se zdárně chýlí ke konci. Opět čekáme hodinu na ranveji, tentokrát ne kvůli počasí, ale protože letiště nestihlo naložit zavazadla. Táta začíná mít obavy, že nestihne objednaný autobus do Brna. Nás ostatní vyzvedne mamka, takže jí píšeme, že budeme mít zpoždění. Po hodině opouštíme Londýn a těšíme se domů. Přistáváme ve Vídni, bez problémů procházíme poslední celní kontrolou, vyzvedáváme kufry (to vše opět za asistence letištního personálu). A už vidíme, jak nás vítá mamka. Sděluje nám venkovní teplotu (15°C), takže vytahujeme mikiny z příručních zavazadel. Vycházíme ven z budovy a vítá nás deštivé chladné počasí. Takové hezké přivítání po čtrnácti dnech strávených ve 34°C . Rychle se skládáme do auta a těšíme se, až mamka zatopí. Táta autobus naštěstí taky stíhá, takže se po dvou a půl hodinách potkáváme u nás doma. Do noci vyprávíme mámě zážitky a druhý den spíme až do jedné odpoledne. Dostihl nás časový posun. Po pár dnech po časovém posunu není ani památky a vše se vrací do zajetých kolejí.

Měla jsem obavy, jak vzhledem k naší omezené mobilitě a s dvěma malými dětmi zvládneme dovolenou s takto náročnou cestou, ale musím říct, že díky perfektně fungujícímu servisu na letišti bychom si příště troufli i bez „choďáka“. Opravdu nebylo čeho se bát a pokud hledáte trochu exotiky a „trochu jiný svět“, tak dovolenou ve Spojených státech můžu vřele doporučit. 

Adéla Boumová