Skip to main content
   (+420) 733 589 567
   info@pcfenix.cz

Stoke Mandeville, GB, 4. – 8. 11. 2014

Publikováno:
29. 1. 2015
fenix czechmade banner b3bea5bb

Zahraniční cesty a návštěvy zdravotnických, sportovních, či sociálních zařízení, která se podobně jako my zaměřují na zkvalitnění života lidí po získaném poškození nebo onemocnění páteře a míchy v různých oblastech, nám pomohou zlepšit povědomí o tom, jak se určité situace řeší v cizině, a jak by se dané řešení mohlo aplikovat také pro naše klienty. Tentokrát zástupci ParaCENTRA Fenix navštívili spinální jednotku nemocnice Stoke Mandeville v Aylesbury ve Velké Británii a také tamní Paralympijské centrum. Návštěva se uskutečnila ve dnech 4. ‑ 8. 11. 2014 a zúčastnili se jí Filip Hladík, Veronika Hublová, Michal Odstrčil a Kristýna Savvinová.

Překvapivé pro nás bylo zjištění, že ve Velké Británii nemají rehabilitační ústavy, jako jsou u nás Luže-Košumberk, Hrabyně, či Kladruby. V celé Británii je 9 spinálních jednotek, které slouží zároveň jako rehabilitační ústavy. Pacienti jsou zde jednak hospitalizováni a také mají možnost sem docházet ambulantně. Právě spinální jednotka v nemocnici Stoke Mandeville je pro svých téměř 120 lůžek tou největší z celého Spojeného Království. Tato spinální jednotka pojme každoročně okolo 3500 ambulantních pacientů a téměř 700 pacientů, kteří potřebují hospitalizaci. Spinální jednotka byla založena v roce 1944 profesorem Sirem Ludwigem ,,Poppou“ Guttmannem a to především pro pacienty zraněnéve 2. Světové válce. Přímo před nemocnicí jsme měli možnost vidět sochu této významné osobnosti.

V nemocnici jsme měli schůzku s Dr. Jane Grahamovou, která nás velmi mile přijala, povyprávěla nám o nemocnici, sociálním a zdravotním systému a vřele nám zodpověděla všechny naše otázky. Velice nás zajímalo zaměstnávání osob po spinálním traumatu a výsledek nás dost překvapil. V celé Velké Británii je zaměstnáno okolo 15-20% osob po spinálním traumatu. Dle slov Dr. Grahamové je to poměrně málo. Velký problém vidí zejména v tom, že handicapovaným osobám, které chtějí pracovat a začlenit se tak lépe do společnosti, je po nástupu do zaměstnání výrazně snížen příspěvek, který u nás odpovídá příspěvku na péči, což je dosti demotivující. Ti, kteří pracují, jsou z velké části osoby, které měly vysokou úrazovou pojistku, a tudíž jsou finančně zabezpečeni a snížení příspěvku pro ně tedy není existenčním problémem. Spousta handicapovaných pracují jako dobrovolníci a při dobrovolnické činnosti jim celý příspěvek na péči zůstává. A jaké jsou výhody pro zaměstnavatele, kteří zaměstnávají handicapované osoby? V Británii nemá zaměstnavatel nižší daně ani příspěvek, jako dostávají zaměstnavatelé od Úřadu práce u nás, jedinou výhodou je to, že stát zaplatí úpravu pracovního místa a někdy také asistenta. Chtěli jsme se také dozvědět, jak funguje přispívání státu na vozíky a zvláštní pomůcky. Ve Velké Británii mají tzv. Národní zdravotnický systém, což funguje přibližně jako naše zdravotní pojišťovny. Stejně jako u nás, tak i v Británii má vozíčkář nárok na příspěvek na invalidní vozík jednou za pět let. Rozdíl je však v tom, že Národní zdravotnický systém proplatí odlehčený invalidní vozík v plné výši. Nehradí však mechanický i elektrický invalidní vozík současně, vždy je možno požádat pouze o jeden z těchto vozíků, většinou to bývá vozík elektrický a mechanický si hradí vozíčkář sám nebo požádá různé nadace. Úhrada se vztahuje také na podsedák. Na elektrický vozík s možností vertikalizace si však musí klienti přispívat.

Co mě jako fyzioterapeutku velice zaujalo byl fakt, že vozík doporučují ergoterapeuti a fyzioterapeuti a lékař do situace vstupuje většinou až v situaci, kdy jsou na vozíku nutné speciální úpravy. Ergoterapie je v nemocnici Stoke Mandeville spíše označována výrazem ,,pracovní terapie,, a ergoterapeuti se věnují ergonomii pracovního místa, bezbariérovosti bydliště, což bylo zajímavé. Ergoterapeut už v době pobytu vozíčkáře na spinální jednotce jde zjistit, jaká je situace týkající se bezbariérovosti v jeho domově a snaží se rodině navrhnout možnosti řešení. Spinální jednotka Stoke Mandeville se věnuje také výzkumu speciálních počítačů ovládaných pomocí očí, které by v mnoha věcech usnadnili život tetraplegikům s vysokou lézí míšní. Z fyzioterapie jsme bohužel moc neviděli, ale zarazilo nás, že nemají oddělené cvičebny, jak známe u nás, ale mají jednu velikou tělocvičnu s přibližně 10 cvičebními stoly a terapeuti cvičí sice individuálně, ale všichni společně v jedné tělocvičně. Z vybavení jsme si nevšimli ničeho převratného, co bychom neměli u nás.

Měli jsme také možnost promluvit si s tzv. rodinnou terapeutkou Sarah, která je k dispozici rodinám na Spinální jednotce 3x týdně. Tuto službu poskytuje pouze tato Spinální jednotka. Jedná se o poradenské služby pro rodiny, a poradenství je zcela zdarma. 3x ročně se koná tzv. Speciální den pro rodiny klientů po úrazu, kdy se snaží rodině zprostředkovat co nejvíce informací z různých oblastí, které se týkají života po spinálním traumatu. Probíhají také různé diskuze se zkušenějšími vozíčkáři, kteří také na této spinální jednotce leželi. 1x ročně se koná také setkání pro děti, kteří mají v rodině někoho po spinálním traumatu a snaží se jim jednoduše vysvětlit a objasnit, co se vlastně stalo a děje kolem nich.

Zúčastnili jsme se také jedné hodiny tzv. Mindfulness. Mindfulness nebo také všímavost je, jak jsme se dozvěděli, rozšířený terapeutický postup se širokou škálou indikací, od zvládání běžné zátěže a pracovního stresu po coping posttraumatických stavů i léčbu chronické bolesti. V podstatě jde o duševní stav podporující efektivní fungování psychiky, kterému je možné se naučit. Pracuje se zaměřenou pozorností na přítomný okamžik, v němž si všímáme a uvědomujeme si, na co aktuálně myslíme, a co prožíváme. Tréninkem dochází k porozumění jejich souvislostem a ke změně postojů. Existuje celá řada cvičení, z nichž jsme si vyzkoušeli tři. V prvním cvičení jsme se zaměřili na svůj dech, ve druhém jsme svoji pozornost soustředili na pozorování předmětu a ve třetím pak na vnímání a uvědomování si zvuků v našem okolí. V nemocnici Stoke Mandeville šlo o pilotní projekt sekce psychologie a rodinné terapie. Poměrně překvapující bylo zjištění, že se v místnosti na cvičení nesešli jen pacienti. Kromě nás tam byli i rodinní příslušníci a zaměstnanci nemocnice, kteří přišli přímo z provozu v pracovním oděvu.

Protože je Stoke Mandeville kolébkou Paralympijských her, nemohli jsme také vynechat prohlídku tamního Paralympijského centra. Viděli jsme jak plavecký areál, tělocvičny, tak i venkovní atletický ovál a ubytovny pro handicapované sportovce. Velkým zážitkem pro nás bylo vidět a vyfotografovat se s pochodněmi, ve kterých hořel paralympijský oheň z posledních dvou Paralympiád z Londýna a Sochi.

Návštěva byla pro nás velice přínosná a po této zkušenosti si troufám říci, že podmínky pro handicapované v ČR nejsou vůbec špatné a za kvalitu rehabilitace a vybavení u nás v ParaCENTRU se rozhodně stydět nemusíme.