Anička pochází z Prahy, kde se také narodila roku 1956. Má dvě mladší sestry. Už od malička to bylo živé a akční dítě. Věnovala se hned několika sportům. Závodně dělala atletiku /běh/ a běhala na běžkách a rekreačně hrála softball. Hodně četla, hltala Foglara a Mayovky, a proto začala chodit do skauta.

Po základní škole šla na klasický gympl, protože se nemohla rozhodnout, kam dál. Teprve ve třeťáku padlo rozhodnutí – Fakulta tělesné výchovy a sportu obor tělesná výchova. „Otec s výběrem školy nesouhlasil. Prý co ze mě bude, když studuju kotrmelcovou fakultu. Začal mě uznávat až později.“ Mimo to Anička také vystudovala Filozofickou fakultu obor angličtina a čeština.

Byly to kolikrát děsný bláznoviny

Po studiích začala hned učit. Svoji pedagogickou kariéru zahájila na učilišti v Praze, potom v Rajhradě a nejdéle učila na střední škole v Brně. Anička na tu dobu ráda vzpomíná. „Tělocvikáři měli vždycky velmi blízko ke studentům, a tak ráda vzpomínám na to, co mně prováděli a já to tolerovala. Byly to kolikrát děsný bláznoviny“. Tak třeba: „V hodině jsem zjistila, že je jeden žák nepřezutý. Tak mu říkám „Jiroušku, ty boty dej pod umyvadlo“. A když jsem se znovu otočila od tabule, u umyvadla s otevřenou učebnicí seděl Jiroušek, boty stále na nohou, leč nohy měl pod umyvadlem.” Po dvaceti letech ve školství skončila a vrhla se do finanční sféry.

Nejen prací je člověk živ

Jak se říká, „Nejen prací je člověk živ“, ale také si musí najít čas na odpočinek a svoje záliby. V případě Aničky to byl jak jinak než sport a hned po něm to bylo a je cestování. Za zmínku stojí třeba to, že 35 let hrála softball a působila v roli trenéra. Také lezla po horách, např. Kilimandžáro (5895 m) či Chimborazo (6268 m) pokořila. Projela skoro celý svět, od Jižní a Severní Ameriky, přes Afriku až do Asie.

Opravdu jsem nechtěla žít

Během svých cest po celém světě se vždy vrátila v pořádku domů. Osudovou se jí však stala jízda na kole u nás v roce 2013. Anička vzpomíná: „Stalo se mi to zcela absurdně. Bylo to týden po mém návratu z Albánie, kde jsme jezdili v horách těžké terény. U nás doma jsme se vraceli z celodenního výletu se závěrečnou zastávkou na přehradě a já jela domů s kamarádem po cyklostezce v Komíně. Dál to znám jen z vyprávění. Proti nám prý jel jiný cyklista, který to „šněroval“ a štrejchli jsme o sebe řídítky. Oba dva jsme spadli. On se zvedl, nasedl na kolo a odjel, já se probrala až v nemocnici. Ač jsem měla přilbu, odnesla to hlava s těžkým otřesem mozku, dál jsem měla přeražený nos, zlomené zápěstí, poničenou jednu plíci a hlavně kontuzi míchy. Po týdnu mi operovali na krční páteři úlomky mezi 5. a 8. krčním obratlem, které bránily v průchodnosti míchy zpět, ale to už bylo pozdě. Zůstala jsem jako ležák, ničím jsem nehýbala, nic jsem necítila, nešlo mi mluvit, dýchat, všude samé hadičky a vývody, zkrátka ze mě byla ležící mrtvola. Opravdu jsem nechtěla žít.”

Největší oporou je rodina

,,Když jsem byla při vědomí, stále jsem si říkala ne, to není možný, to nemůže být pravda, proč já. Protože jsem byla zvyklá před úrazem každý den na sobě makat, nepolevila jsem ani teď.” Obrovskou oporou pro Aničku byl manžel se dvěma dcerami a kamarádi. “Sestřičky na mě neměly čas s krmením, radši mě napíchly na kapačky, a tak mě dcery chodívaly téměř každý den trpělivě krmit. Rodina se střídala tak, aby každý den u mě někdo byl, nechtěli mě nechat odejít… Do nemocnice za mnou chodili někteří kamarádi a já to prospala, protože jsem byla nadopovaná prášky, takže jsem ani nevěděla, že tam byli. Jiní nepřišli, protože se báli, o čem by se se mnou bavili, až později jsme si to vysvětlili.“

„Během mého půlročního pobytu v Hrabyni začala rodina shánět informace a víceméně narazili na Fenix, kam mě přijali na cvičení a zároveň poskytli tolik potřebné sociální služby. Pomohli mi s opravou vozíku, s vyřízením žádostí – příspěvek na auto, přehodnocení příspěvku na péči, dozvěděla jsem se o možnosti pracovat za speciálních podmínek, také mi pomohli s výběrem kompenzačních pomůcek. Cvičení pro mě bylo velmi důležité – fyzio i ergo. Byla jsem zcela nehybná. Přijeli pro mě až domů autem, rozhýbávali mě, pak mě dali ještě na „stavěčák“ a zase odvezli domů. Účastním se řady akcí, které Fenix pořádá. Miluji Březejc, je to pro mě zážitkáč, na který se těším celý rok.“

Úraz mě jen přibrzdil

To, že se Aničce stal tak vážný úraz, jí možná přibrzdilo, ale určitě nezastavilo v tom, co jí vždy bavilo a baví. Zase sportuje a cestuje, i když trochu jinak. „Vyzkoušela jsem bocciu, ale to pro mě bylo moc statický, tak jsem šla do adrenalinovějších bláznovin: letěla jsem v tandemu na paraglidu , letěla jsem ve vojenské Casse a v malém letadýlku Cessna, potápěla se s bombou v bazénu do sedmi metrů, jela v sajdce apod. V Praze jsem se nechala na laně spouštět z Nuselského mostu. Hodně ráda hraju stolní curling, kde pomocí tužky upevněné v pásce, kterou mám připevněnou na ruce, šprtám kameny. Téměř každý víkend jezdím na celodenní výlet buď s rodinou nebo s asistentem. Já na elektrickém vozíku, doprovod na kole. Vždycky někam dojedeme autem a odtud podnikáme kolečko krajinou, hodně po cyklostezkách v dojezdu 30 km. 1x týdně mám trénink powerchair hockey, florbalu na elektrickém vozíku, v oddíle, který jsem v Brně spoluzakládala.”

Co bych si přála

„Chtěla bych dělat se svými vnoučaty takové ptákoviny, jako dělají se svými dětmi například Jarek Náhlík nebo Michal Vidura. Mám jen jedno vnouče, a to se mého elektrického vozíku zatím bojí“.

A co bych přála vám

„Žijte život, je krásný, i když v jiné podobě, než jste si představovali. Je kolem nás spousta lidí, kterým nejsme lhostejní, jen se jim nesmíme vyhýbat.”