Není snadné přijít s aktivitou, která by bavila větší množství lidí, a která zároveň zahrnuje sport, jenž drtivá většina hrála možná tak 2x v životě. A už vůbec není snadné vybrat něco dynamického, kdy by se sešli na jednom hřišti vozíčkáři a choďáci. Vypadá to však, že florbal byl v našem případě trefou do černého. Upřímně jsem byla před loňským prvním zápasem trochu pesimista. Ačkoliv máme skvělý terapeutický tým, můj nápad uspořádat akci ve florbalovém duchu se setkal s rozpačitým přijetím. Rozpaky se trošku zmírnily, když se podařilo na obě strany sehnat hráčky s bohatými zkušenostmi z extraligy. Po delších úvahách jsme se nakonec rozhodli, že vozíčkáři budou pouze v bráně v rámci zachování bezpečnosti naší i jejich :-). A tak jsme se 27. 11. 2018 sešli v tělocvičně VUT Purkyňova na prvním zápase zatím bezejmenného turnaje. Prostě jen tak pro radost, a protože se nám chtělo utužit vztahy i někde jinde než v hospodě u piva (v téhle disciplíně jsme už mistři :-). Výsledek byl více než skvělý a bylo jasné, že tato akce má nakročeno stát se každoroční tradicí.

Letos jsme se už připravili víc: turnaj dostal název Fenix Spineless Cup, přibyl pohár, medaile, časomíra, rozhodčí či kameraman. Také se povedlo přivést do obou týmů více hráček, které prohání (či proháněly) míček v extralize. Stejně jako v prvním případě i zde byl o kousek lepší bílý tým (vyhrál v prodloužení 8:7) a modří se tak museli spokojit s trofejí v podobě zvonu na záchod. Skóre však není podstatné. Atmosféra byla opět parádní a všichni účastníci si zápas maximálně užili bez ohledu na florbalové schopnosti. Utužila se stávající přátelství a navázala nová.

A přesně o tohle u těchto akcí jde. Chtěla bych opět moc poděkovat všem, kteří se podíleli na přípravách i průběhu zápasu. Není samozřejmostí mít kolem sebe takhle úžasnou skupinu lidí a bude mi ctí se s vámi všemi potkat na podzim, kdy se uskuteční v pořadí již třetí ročník našeho Fenix Spineless Cupu.

Veronika Málková