Letošní dovolenou jsme se s přítelkyní rozhodli trávit na Šumavě. Plán byl jasně daný. Bydlet na jednom místě a vyjíždět každý den na výlety po krásném okolí. Pár měsíců před dovolenou jsem hledal bezbariérový hotel. Našel jsem hotel Zlatá hvězda přímo v centru Vimperka. Na stránkách neměli žádnou zmínku o tom, jestli mají bezbariérové pokoje. Nelenil jsem a napsal jsem do hotelu, jestli náhodou nemají bezbariérový pokoj. Druhý den jsem dostal odpověď i s fotografiemi, že jeden bezbariérový pokoj mají. Podle fotek velká bezbariérová koupelna a vcelku vysoké postele, což značilo velice pohodlné bydlení. Samozřejmě ve mně panovala trochu obava, že se vyskytnou překážky v podobě jiných bariér.

Cesta na Šumavu

V pondělí ráno jsme vyrazili vstříc krásám jižních Čech a Šumavy. Vzhledem k tropickému počasí a situaci na dálnici jsme zvolili vyhlídkovou jízdu po silnicích mimo hlavní tahy. Na mapě jsme si vyznačili všechna místa, kam se chceme podívat.

První zastávku, kterou jsme ani neplánovali, byl zámek Červená Lhota. Zhruba tři sta metrů od zámku je parkoviště, bohužel ani jedno místo vyznačené pro hendikepované. My jsme zaparkovali bez problémů, jelikož bylo pondělí a to jsou skoro všechny památky zavřené. Cesta k zámku vede po krásné asfaltové cestě. To samé platí i kolem celého zámku, ale doporučuji jet s doprovodem, protože se tam najde pár pěkně prudkých kopečků. Před odjezdem jsme se občerstvili černou zmrzlinou, která byla skvělá a v tom tropickém počasí přišla vhod.

Druhou zastávku jsme udělali v Bechyni, kde je k vidění mimo historického centra a zámku i velice zajímavý železobetonový most s názvem „Bechyňská duha“. Tento most leží na první elektrifikované trati u nás. Zasloužil se o ni František Křižík. Zvláštní je především tím, že na něm funguje souběžně silnice a jednokolejná trať. Takže místo protijedoucího auta běžně potkáte vlak. Z mostu je krásný výhled do hlubokého údolí a řeku Lužnici.

Další zastávkou při cestě do Vimperku byla obec Putim. Jelikož mám putimské nádraží na domácím Lego kolejišti, chtěl jsem ho osobně navštívit a nafotit si pár detailů, které uplatním při dalším stavění. V této obci se také natáčel film Poslušně hlásím. Josef Švejk tu má svojí sochu v životní velikosti a úplnou náhodou jsem zaparkoval vedle četnické stanice, kde byl Švejk zadržen a vyslýchán. Velice krásný je rybník a park hned vedle nádraží. Odjížděli jsme přes krásný kamenný most, který si také ve filmu zahrál.

Na večer jsme konečně dorazili do hotelu, zaparkovali a šli se ubytovat. Hoteloví hosté mají parkoviště přímo ve dvoře, kde opět není žádné označené místo pro vozíčkáře. My jsme si místo vždy našli. Kdyby opravdu nebylo kam zaparkovat, myslím, že velmi ochotný personál by vám ho zajistil. Do hotelu se dá krásně najet po rampě, kterou se dostanete přes zahrádku hned k recepci. Zapsali jsme se a šli hned omrknout, jak bude vypadat náš bezbariérový pokoj. Do prvního patra jsme vyjeli výtahem, do kterého se vejde i elektrický vozík bez doprovodu. Po otevření dveří pokoje jsme byli velmi příjemně překvapeni. Velký obývací pokoj, spojené dvě vysoké postele, vybavená kuchyně a velmi prostorná koupelna, WC s madlem, televize, wi-fi a po úmorné cestě příjemný chládek. Pokoj není vybaven klimatizací. Stravování jsme měli formou polopenze. K snídani švédské stoly a k večeři jsme si mohli vybrat z jídelního lístku cokoliv, takže naprostý luxus. Pár překážek se našlo. Ve sprchovém koutě není madlo, výklopná sedačka a držák na sprchu. Umyvadlo je malé a hodně nízko. S paní majitelkou jsem v kontaktu, tak jí poznatky předám a věřím, že třeba do příští dovolené bude pokoj těmito pomůckami vybaven.

Nejvýše položené vlakové nádraží

Druhý den jsme se vydali navštívit Kubovu Huť, což je nejvýše položené vlakové nádraží u nás. Kolem jsou krásné asfaltové cesty. Neplatí však pro cestu na rozhlednu a turistické cesty. Kousek od nádraží se nachází dětská poznávací stezka. Po zdolání příkré dřevěné lávky se dostanete na stezku, která je jednou dlouhou lávkou nad lesním porostem a močály. Přítelkyně měla s močálem dokonce tu čest na vlastní kůži. To když při fotografování udělala krok na víc a málem si utopila botu. Celou stezku, která je rovná nebo do mírného kopečku lze zvládnout na mechanickém vozíku. Na konci teče krásný potůček, kde je možné se opláchnout a osvěžit. Zkoušel jsem z něho i pít a žádné následky to nezanechalo. Je zde i restaurace, ale tu jsme bohužel nevyzkoušeli. Naše cesta pokračovala do Lenory, která je známá svojí sklářskou historií. Je zde sklářské muzeum, které se nachází v budově obecního úřadu. Pokud jste ochotni zdolat na vozíku překážku v podobě dvou schodů, potom už je samotná prohlídka bez bariér. Dále jsme pokračovali do Boubínského pralesa. S domněním, že zadám do navigace cíl trasy Boubínský prales a dojedu na začátek nějaké stezky. Cíl trasy jsem zadal do navigace a jel jsem. Myslel jsem, že nás navigace vede k plánované stezce a parkovišti. Spletl jsem se. Hlásila, ať odbočím na silnici do lesa. Odbočil jsem a výsledek byl ten, že jsme objeli celý boubínský prales. Cestou jsme potkali pár turistů a cyklistů, jinak ani živáčka. Ten klid, ty vůně a chládek se nedá popsat. Leč autem, ale užili jsme si to. Na zpáteční cestě jsem zjistil, že jsem porušil pravidla silničního provozu a vjel do zákazu vjezdu. Po cestě na hotel jsme se zastavili podívat na zámek Zdíkov, ze kterého je teď spíše zámecký hotel s restaurací.

Stezka pro vozíčkáře do Národního parku Šumava

Ve středu jsme měli na programu návštěvu Národního parku Šumava. Tentokrát jsme dorazili na správné místo určení. Parkoviště pro vozíčkáře je hned u infocentra. Odtud vede nenáročná čtyřkilometrová stezka. Část po asfaltové cestě k hotelu Antýgl a zbytek po zpevněné lesní cestě. Podél celé cesty vede umělé koryto s průzračnou ledovou vodou, takže na pár místech se člověk mohl osvěžit. Narazili jsme i na vory, takže koryto slouží i jako plavební kanál. Nejspíše pro rybáře z chovné stanice ryb, která je součástí mostu. Na konci stezky se nachází již zmíněný dřevěný most na kamenných pilířích přes řeku Vydru. Tam si člověk teprve uvědomí, jaké je sucho. Skoro žádná voda, jen samé kameny. Lidí tam přesto bylo hodně. Někteří se opalovali na kamenech, jiní se brouzdali ve vodě. Tolik kamenných mužíků jsem na jednom místě ještě neviděl.

Na zpáteční cestě do Vimperku jsme se rozhodli jet přes Kašperské hory. Cílem bylo zdolat hrad Kašperk, nejvýše položený královský hrad u nás. U hlavní cesty je záchytné parkoviště a od něho to musí návštěvníci zdolat po svých. Asfaltová cesta přímo pod hrad je pořád do opravdu strmého kopce a je dlouhá přibližně tři kilometry. Na mechanickém vozíku bez trénovaného doprovodu nezvládnutelné. Doporučuji elektrický vozík nebo přídavný elektropohon. Jelikož jsem tento krásný a majestátný hrad chtěl vidět, porušil jsem zákaz vjezdu a vyjel až nahoru. Přímo pod hradem je malé parkoviště, kam jsme se dostali i my. Přítelkyně prohlídku hradu bohužel nestihla, protože jsme přijeli chvíli po zavírací době. Vše nám vynahradil překrásný výhled do okolní krajiny a samotné okolí hradu, kam se dá dostat pouze po kamenité cestě opět do pořádného kopce.

Pohodový den v bezbariérovém hotelu

Čtvrtek jsme pojali odpočinkově. Vstali jsme na snídani a potom zase zpátky odpočívat do postele. Na vozík jsem šel až v poledne. Přítelkyně si přesto odpoledne udělala výlet na zámek Vimperk a přilehlé arboretum. Od hotelu to trvá čtvrt hodiny. Cesta na samotný zámek je pro vozíčkáře rozhodně nevhodná. Samý kopec, nezpevněné, kamenité cesty. Samotný zámek je také v žalostném stavu. Podepsal se na něm hlavně minulý režim. Krásné malované omítky jsou přebílené, velké síně přehrazené příčkami, nejspíše tam byli kanceláře. Večer jsme šli do hotelové restaurace na večeři a skleničku dobrého pití.

Návrat domů v tropických teplotách

Uběhlo to jako voda. V pátek ráno jsme po snídani naložili zavazadla, rozloučili se a vydali se na cestu k domovu. Cestu k domovu jsme opět zvolili mimo dálnici. Cílem první zastávky byla malebná, pohádková vesnice Holašovice. Cestou do Holašovic jsme jeli přes Husinec, což je vesnice, kde se narodil mistr Jan Hus. K vidění je jeho rodný dům a památník. Holašovice je vesnice postavená ve stylu selského baroka. Zajímavé je především to, že to není skanzen, ale v domech celoročně bydlí lidé. Po této zastávce jsme jeli do mého rodiště, Českých Budějovic, (po našem do Budějc). To prostě člověk musí: „Jet do Budějc na námíko a dát si pikador“ (párek v rohlíku). V tom šíleném vedru, kdy teploměr v autě ukazoval 36 stupňů, jsem neměl odvahu vystoupit z auta a projet se po krásném náměstí se Samsonovou kašnou. Přítelkyně šla na prohlídku a vyhlídku dominanty Budějc, Černou věž. Je z ní opravdu krásný výhled až do Alp. Ještě musím zmínit jednu návštěvu. Na Lannově třídě, což je malá Masarykova ulice v Brně, jsme zašli do obchodního domu Prior. Odsud si odnáším pocit, že prodavači, kteří rozumí své profesi, stále žijí. Ohleduplně se nám věnovali, nebyli vlezlí a dokázali fundovaně poradit, konkrétně v galanterii a pánské konfekci. Potom jsme se vydali směrem k domovu. Díky objížďkám a uzavírkám nám cesta trvala přes pět hodin, ale plní skvělých zážitků a dojmů jsme se vrátili v pořádku domů.

Pokud uvažujete nad podobnou dovolenou na Šumavě, mohu z pohledu vozíčkáře hotel Zlatá hvězda vřele doporučit. Zdaleka jsme nenavštívili vše, co jsme si naplánovali, proto se do těchto končin určitě podíváme znovu.

Jan Vočka