Marek se narodil na Obilňáku jako většina lidí, co pochází z okolí Brna, to se psal rok 1992. Oficiálně skončila Studená válka, Nirvana vydala Smells like teen spirit a Paříž otevřela první Disneyland v Evropě. „Pocházím z malého městečka mezi Brnem a Slavkovem, které se jmenuje Újezd u Brna. Je to kraj, kde se odehrávala Bitva Tří císařů a spousta lidí se začne orientovat, až když zmíním Mohylu míru, která je pomníkem vojáků padlých právě ve výše zmiňované bitvě.“

Škola života, ta dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola

Markovo dětství bylo plné lásky, dobrodružství a naplněných tužeb. „Jestli tedy někdy skončím v kriminále nebo na šikmé ploše, místo výmluv na dětství a špatnou výchovu, budu muset vytáhnout něco jiného.“ Marek má staršího bratra, kterého má moc rád a velice si ho váží. A není to jen pro to, že většinu jeho průserů v dětství odskákal za něj. „Od svých sedmi let jsem hrál na španělskou kytaru a vypěstoval v sobě velkou lásku k hudbě. Čutal jsem za újezdský dream team jako dorostenec a dost mě bavil pingpong.“ Marek šel po základní škole na Strojní průmyslovou školu se zaměřením na počítačovou grafiku. Jak sám ale říká: „Za tu nejdůležitější považuji školu života, ta člověka dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola.“

Psal se rok 2009, Marek dokončil druhý ročník „strojárny“ a těšil se na prázdniny. Jednoho srpnového dne sedl s kamarády do auta a jeli na výlet. Díky nepřiměřené rychlosti řidič nezvládl zatáčku a auto otočil na střechu. Nikomu z posádky auta se nic vážného nestalo, až na Marka, ten se nemohl vůbec pohnout. Pomoc zavolal náhodný kolemjdoucí. Marek byl převezen nejdříve do Dětské nemocnice, kde zkonstatovali, že to není případ pro ně. Následně byl převezen do FN Brno, kde podstoupil náročnou operaci krční páteře. Díky tomu je Marek ochrnutý zcela na dolní polovinu těla a částečně to odnesly i ruce. „Lékaři se primárně soustředili na krční páteř a zcela opomněli mojí zraněnou pravou nohu. Díky tomuto pochybení mi museli nohu nad kolenem amputovat.“ Po tříměsíční hospitalizaci byl Marek převezen na spinální jednotku do Úrazové nemocnice a potom následoval pobyt v Hamzově dětské léčebně Luže – Košumberk. Tam se poprvé setkal s lidmi s podobným osudem. 

Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém

„Začátky byly docela vtipný, s odstupem času už to takhle můžu říct. Samozřejmě jsem odmítal vozík. Z hrdosti, ze strachu, no prostě z čeho všeho se jen vozík dá odmítat. Naštěstí nejsem hloupý kluk a tak mi vcelku rychle došlo, že bez vozíku je pohyb ještě těžší a pomalejší. Největší zlom nastal, když jsem se rozhodoval, zda půjdu na záchod po své nefunkční noze (která mi zbyla) nebo zkusím důstojnější způsob. Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém, který budu muset vyřešit.“ Vyrovnat se s faktem, že už to nebude jako dřív, pomohla Markovi hlavně rodina a také lidi z Luže. „Na lidi z „rehabiliťáku“ nesmím zapomenout. Jsou to po úrazu hlavně oni, se kterými trávíte čas hodně intenzivně. Dozvídáte se, co všechno lze na vozíku dělat, ale také co už dělat nepůjde.“

Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě

Po návratu z Luže bydlel Marek s mamkou nějaký čas v pronajatém bytě, protože upravovali dům tak, aby byl co nejvíce bezbariérový. Když byla úprava domu dokončena a Marek se stal vcelku soběstačným, vrátil se zpět do školy, kterou úspěšně dokončil. Poté hledal možnost, jak a kde rehabilitovat a objevil ParaCENTRUM Fenix. „Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě.“ Ve Fenixu Marek našel nejen cvičení, které ho posouvalo dále, ale také kamarády a v neposlední řadě se seznámil s Jardou Kučerou, se kterým spoluzakládal nám již známý projekt Handmedia. V médiích a grafice se Marek pohybuje od vystudování školy. Chvíli mimo obor pracoval pro sociální podnik Fenix, poté už v oboru pro Vozejkmap, CZEPU a v současné době pracuje jako video editor a dělá i dost motion grafiky. 

S rodinou jsem opravdu šťastný

Marek před úrazem trvalý vztah neměl, což z jeho úhlu pohledu bylo po úraze velké plus a o starost méně. Na jednom z pobytů v Parapleti se seznámil s Peťou Hladíkovou, která tam pracovala, ale nic spolu neměli. To se změnilo až v roce 2013 na Colours of Ostrava. Tam to spolu dali dohromady a jsou spolu doteď. Díky tomu se Marek z jižní Moravy přestěhoval do Prahy. Mají spolu tříletého kluka Vincenta a osmiměsíční holku Viktorii. „Musím říci, že jsem s nimi opravdu šťastný.“ Oba spojuje velká láska ke sportu a cestování. Marek jezdí na handbiku, plave a jeho opravdovou vášní je rugby na vozíku. Hraje za pražský klub Sitting Eagles, který 4x po sobě vyhrál ligu a také hraje za českou reprezentaci, se kterou získal zlato na ME ve sk. C. Ať už sám, s rodinou nebo s rugby projel kus světa. „S Peťou jsem byl letecky v USA a navštívili jsme dechberoucí Grand Canon, užili si jedno z nej bezbariérových měst Barcelonu a tehdy s devítiměsíčním Vincentem jsme autem projeli Skandinávii.“

Svým zraněním nedávejte víc prostoru než je zdrávo

Marek je velký optimista a pohodář. Všem, kteří se potýkají s podobným osudem, by vzkázal: „Svým zraněním a stavu, do kterého se dostanete, nedávejte víc prostoru ve svém životě, než je zdrávo. Prvních 6 let po úrazu je z mého hlediska adaptací na nový život, kde si člověk může zpátky získat spoustu věcí, které měl před úrazem. Sport, kariéru, přátele, sexuální život, spokojenost se sebou apod. Je velká tendence řešit po úraze fyzično, což je přirozené, ale psychika a to jak člověk vnímá sám sebe a co si o sobě vlastně myslí, je ve většině případech důležitější, než fakt, že nemůže používat nohy.“