Marek Hanák je rodilý Brňák. Vyrůstal v samém srdci moravské metropole ve Sladové ulici mezi hradem Špilberk a Mendlovým náměstím. Patří mezi ty handicapované, které většinou uvidíte bez vozíku. Jeho pomocníkem jsou berle nebo elegantní hůlka.

Aktivní dětství a dynamické mládí

Prostřední ze tří bratrů byl sportovně aktivním dítětem. Od devíti do patnácti let hrál Marek basketbal, potom po vzoru otce začal jezdit na kole. Prvním zlomovým okamžikem v životě bylo úmrtí maminky. „Musím říct, že po té události se domácnost prakticky rozpadla. Ženskou nově zastávala babička, se kterou si jakožto s tchyní táta úplně nerozuměl. Nakonec jsem s babičkou zůstal jen já a mladší brácha.“ vysvětluje.

Bez rodičů na blízku a s blížící se pubertou zatoužil nakonec i šestnáctiletý Marek po osamostatnění se. V následujících měsících bydlel v podnájmech se svým kamarádem. „Samozřejmě by se to nemohlo uskutečnit bez finanční podpory mého otce.“ dodává.

Životu dvou kluků bez drobnohledu dospělých nahrávala také tehdejší doba plná změn. Psal se podzim roku 1989 a Marek se zapojil do studentských protestů. „To se třeba ve škole rozhodovalo, kdo z nás pojede do Prahy připojit se ke studentům vysokých škol a pomoct jim rozšiřovat informace o listopadových událostech do ostatních míst v republice. Přirozeně jsem se přihlásil já s kamarádem. V té době jsme nikomu nemuseli své cesty vysvětlovat, takže to bylo jednoduché. Události těch podzimních týdnů jsem však bral spíše jako dobrodružství.“ směje se.

Marek, stejně jako porevoluční doba, se po čase uklidnil a přestěhoval se zpět k otci a úspěšně dokončil gymnázium. Lákala ho architektura, poslední dva roky střední školy proto obohatil studiem odborných předmětů na střední průmyslové škole.

Najednou jsem začal pravidelně zakopávat

Po střední škole si Marek takzvaně „přičichnul k penězům“ a usoudil, že jeho další kroky povedou raději na trh práce, než do akademického prostředí. „Během období, kdy jsem vystřídal několik zaměstnání, jsem pravidelně působil jako kondiční trenér u moderních gymnastek. Sám jsem stále aktivně sportoval. Rád jsem jezdil na kole, nebo si zašel třeba na tenis či squash.“

Tehdy už pracoval pro jednu nadnárodní společnost, když musel prodělat banální operaci kolene. „Po zákroku mě několik týdnů brněla noha, takže jsem si přirozeně myslel, že je to následek operace. Brnění se zhoršovalo a začal jsem také z ničeho nic zakopávat.“ líčí.

Marek vyhledal pomoc neurologa, který jej poslal na vyšetření mozku a páteře. Na CT se objevil nádor mezi lopatkami na přechodu mezi krční a hrudní páteří. Nebylo prý nač čekat a během několika dní šel na operaci. „Doktoři mě uklidňovali, že je nádor nezhoubný a zjištěný poměrně brzy.“ popisuje.

Doktoři nakonec Markovi odstranili jen malou část nádoru s tím, že kdyby pokračovali dále, mohli by ohrozit míchu. „Probudil jsem se připojený na přístroje a cítil se jako Robocop trpící příšernou bolestí. Lékaři mi pak sdělili, že je výsledek horší, než očekávali. I když jsem necítil nohy a nemohl s nimi hýbat, v tu chvíli jsem si neuvědomoval závažnost mého stavu a myslel si, že si maximálně poležím v nemocnici o pár týdnů déle a vše se napraví.“ prozrazuje dnes již s úsměvem.

Postupem času si Marek začal uvědomovat, že stále nemůže hýbat nohama, byl inkontinentní a hrozilo, že zůstane na invalidním vozíku. „Možnost, že už nebudu chodit, jsem absolutně vytěsnil. Stále jsem rehabilitoval a největším posunem v nemocnici bylo, že jsem začal ovládat vylučování.“ upřesňuje začátky svého nového života.

Rehabilitace a boj o co možná nejlepší návrat do života

Půl roku strávil Marek v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. „V rehabiliťáku jsem začal cítit a ovládat nohy. Za pomoci rehabilitací a ergoterapie jsem se začal trochu rozcházet. Ústav jsem opouštěl vybaven jak vozíkem, tak i berlemi.“ přibližuje.

Pravidelně se budím bolestí

V Brně pak Marek pokračoval v rehabilitacích. Jeho odhodlání ho dovedlo až k týmu lékařů, kteří si troufli na další komplikovanou operaci. V Ústřední vojenské nemocnici Praha mu odstranili další větší část nádoru. „Po předchozí zkušenosti mě samozřejmě hned zajímalo, zda cítím nohy. Třetí den jsem byl už schopný rehabilitovat a po další operaci, která následovala, jsem putoval opět do Hrabyně, tentokrát na pouhých šest týdnů.“ dodává.

Markova druhá a třetí operace vedla k takovému zlepšení, že je od té doby schopný ujít menší vzdálenosti pouze za pomoci hůlky. „Doma to zvládám i bez jakékoliv pomůcky, to se ale chytám stěn, nábytku, televizoru, prostě všeho možného.“ směje se.

I když není upoután na invalidní vozík, potýká se Marek i tak s jedním velkým problémem. „Trpím chronickou bolestí a nárazově velkými akutními bolestmi. Proto vlastně nemůžu vykonávat nějaké pravidelné zaměstnání. Kvůli Bolesti se vlastně i pravidelně budím. Někdy jsem zavřený doma i několik dní a dojíždím jen na infuze do nemocnice.“ prozrazuje muž, který si v současné době přivydělává spoluprací s kamarádem v oblasti grafického designu, fotografie a videa.

Fenix mě udržuje v pohybu

Marek se snaží neustále udržet svou soběstačnost na vysoké úrovni, proto se asi před pěti lety rozhodl na doporučení navštívit ParaCENTRUM Fenix. „V podstatě jsem v té době znal už všechny možné rehabilitační oddělení v Brně. Když jsem přišel do Fenixu, nečekal jsem, že vedle cvičení najdu také přátelské prostředí plné lidí s podobným osudem, kteří si předávají své zkušenosti mnohdy i neformálním přístupem. Jsem rád, že taková organizace, která pomáhá a vlastně i zaštiťuje komunitu lidí s handicapem, na Moravě existuje. Ať už je člověk po úrazu, nemoci, chodí o holi, nebo je na vozíku, bez touhy mířit stále dál by to prostě a jednoduše nešlo. V tom si myslím, že je Fenix velkým pomocníkem a parťákem.“ uzavírá.

Marek Hanák je také hrdým otcem třiadvacetileté dcery Terezy, která je profesionální basketbalistkou. Neméně hrdý je také v roli strýce své neteře Emilky. Když zrovna neřeší pracovní záležitosti spojené s grafikou, rád cestuje, vídá se s rodinou, baví se sbíráním a opravou hodinek. Zajímá se taky o architekturu a urbanismus, má rád přírodu, kam ve volném čase také často míří.