Martin Zábojník: Chci pomoct ostatním chytit se příležitostí, co jsem sám neměl

Martin Zábojník se narodil v Luhačovicích v roce 1975 jako nejmladší ze tří dětí. “Byl jsem velmi živé dítě, pořád venku, pořád jsem něco vyváděl,” vzpomíná na dětství Martin. Po základní škole se začal učit obráběčem kovů v Uherském Brodu. Chvíli pracoval pro Českou zbrojovku, pak pro ČSAD, rok strávil v povinné vojenské službě.

Opilý řidič

Osudový den v Martinově životě představuje 30. květen roku 1996, zhruba dva měsíce po konci vojny. Vyrazil tehdy za kamarády do baru. “U kulečníku vznikl takový prima nápad, že pojedeme do Břeclavi na třešně. Že už jsou zralé. Nevěděli jsme, že člověk, co měl řídit, pil. Celý večer popíjel kolu, ale nikdo jsme netušili, že sám sobě za barem přilívá rum.”

Ve čtyřech nasedli do auta a vydali se na cestu. “Kamarádka, co seděla vpředu, bydlela nad Luhačovicemi, chtěla se otočit domů, aby řekla rodičům, že jedeme pryč. Nedojeli jsme ani k nim,” vypráví Martin. Řidič byl jednak pod vlivem alkoholu, jednak se předváděl. Samotnou cestu si nepamatuje, podrobnosti se pak dozvěděl od ostatních. “Až v nemocnici jsem si vzpomněl, že jsem do toho auta sedal. I na to, že jsem se dral na sedadlo spolujezdce, ale ta kamarádka chtěla sedět vpředu. A tak jsem ji pustil.”

Kamarádka utrpěla obraženiny, Martin měl rozdrcené tři obratle a prasklé obě plíce. “Sranda je, že jsem prý ještě v sanitce chtěl po doktorce, co mě zachránila, cigaretu,” vypráví s úsměvem. Poslední zúčastněný kamarád je od té doby kvadruplegikem. Řidič vyvázl bez zranění a bez trestu. “Později jsem se dozvěděl, že měl nějakého rodinného příslušníka u policie, který ho několikrát z různých průšvihů vysekal. Nic se mu nikdy nestalo.”

Možná je to blázen

Po nehodě strávil měsíc a půl na ARO, stejně dlouhou dobu na traumatologickém oddělení. Kvůli prasklým plicím musel podstoupit takzvanou konzervativní léčbu – bez operace. Lékaři vyloučili jakýkoliv větší operativní zákrok. Pacient by ho neudýchal. “A tak jsem postupně srůstal v nemocnici. Nikdy jsem si to nijak špatně nebral. Bylo mi jednadvacet, připadal jsem si nesmrtelný, říkal jsem si, že to rozhýbu v rehabiliťáku a bude všechno v pořádku.” Na nohy se už víckrát nepostavil. “Ale přesto jsem neztrácel náladu. Sestřičky v nemocnici i lidi v rehabilitačním ústavu v Hrabyni, všichni si mysleli, že jsem blázen. Věděli, co se mi stalo, věděli, že už nikdy nejspíš chodit nebudu. A věděli, že to vím i já. Tak nějak jsem si to ale nikdy nebral. Prostě mi to nepřišlo líto.” Po návratu z Hrabyně se nastěhoval k rodičům. Stejně jako v dětství, trávil ale většinu času mimo domov. “Denně jsem klidně ujel pětadvacet, třicet kilometrů. Hlavně být venku.”

Začátky se sportem

V roce 2000 se ve Zlíně začal skládat tým sledge hokeje, Martin dostal nabídku, aby se tréninků účastnil. “Bylo to fajn, bavilo mě to, ale sáňky měly univerzální velikost, pro všechny stejně širokou a já v nich hrozně lítal ze strany na stranu. Když jsem strávil hodinu a půl na ledě, musel jsem si pak čtrnáct dní hojit odřeniny. A tak jsem se na to po necelých dvou letech vykašlal.”

Pohyb ho ale lákal dál. “Pak mi řekl kamarád, že jeho známá dělá páku a že na brněnských veletrzích budou dělat nábor nových hendikepovaných sportovců. Znal mě od dětství, věděl, že mám sílu. A já jsem fakt chtěl zase něco dělat, tak jsem se tam vydal.” Z účasti na prvních závodech bylo první místo na mistrovství republiky, za půl roku vyhrál zlato i na Evropě.

Úspěšný ve světě

Vrcholově závodil mezi lety 2001 až 2006, tedy v období, kdy se armwrestling, jak se disciplína oficiálně nazývá, postupně etabloval na uznávaný, technicky vysoce náročný sport. “Šlo to neuvěřitelně dopředu a vlastně každý rok bylo všechno jinak. Co se týče techniky i kategorií. O hendikepovaných závodnících nemluvě. Nejdřív jsme závodili všichni dohromady, klidně jsem byl v kategorii s klukama, jejichž postižení spočívalo v tom, že špatně ohýbali koleno,” vzpomíná na nástrahy, které mu reprezentace na světové úrovni přinesla. Mnohdy se nedalo spoléhat ani na férovost ostatních závodníků.

“Minimálně dvakrát mě o titul připravil Ukrajinec, který používal vozík jen na závodech. Jinak ho člověk viděl chodit a zjevně mu nic nebylo. Dnes už je to naštěstí úplně jinde, bere se v potaz závažnost hendikepu i třeba váha. Ta byla dřív na dobré slovo. Nikdo nás nevážil, nikdo nekontroloval, jestli vážně splňujeme kategorii, prostě stačilo, když to člověk odkýval. Takhle jsem několikrát s pětasedmdesáti kily soupeřil s borci, co určitě hrubě překračovali devadesátku.”

Po pěti letech aktivního závodění se rozhodl skončit po nezdaru na mistrovství světa v Manchesteru. “Člověk, který mě tehdy porazil, mě nepřetlačil ani technicky, ani silově, ale prostě mě vytáhl z vozíku. A pak šel závodit mezi zdravé. Za těchto podmínek mě to přestalo bavit a skončil jsem.”

Tak trochu zpátky u páky. A nově u kávy

Znovu se do kontaktu s armwrestlingem vrátil až v roce 2015. Kamarád jej požádal o pomoc s přípravou na tehdejší mistrovství světa v Malajsii. “Byla tam výborná parta lidí, skvěle jsme si rozuměli. S těmi lidmi mě bavilo být, zase závodit a předávat zkušenosti.”

Poslední Martinův velký úspěch pochází z roku 2017, kdy se na mistrovství světa umístil třetí. “Mám sen, že bych založil klub pro mladší kluky. Ty bych trénoval, radil jim, co a jak. V roce 2024 by měl být armwrestling poprvé na paralympiádě jako disciplína. Ti kluci dnes mají vyhlídky na příležitosti, které jsem já ani zdaleka neměl. A rád bych přispěl k tomu, aby jich mohli využít.”

Poslední rok se navíc věnuje distribuci brazilské kávy značky Orfeu. Zrna jsou pražená přímo v Brazílii, což značku odlišuje od ostatních káv, která se praží až u nás. Ke kávě se spolu se společníkem Radovanem dostali přes Martinova staršího bratra, který v Brazílii trvale žije. “Rozjíždí se to pomalu, určitě nemůžu říct, že by nás to živilo. Trh s kávou je dneska už dost přesycený. Věřím, že jednou to přijde, pár odběratelů jsme už i získali. Uvidíme, jak to půjde dál. Ale věřím tomu, že to prostě fungovat bude.”

První veřejný trénink armwrestlingu pod Martinovým vedením proběhne ve čtvrtek 7. února v posilovně ParaCENTRA Fenix. Všichni jste srdečně zváni.

Michaela Vařeková

31.01.2019 |