Míša se narodila v třebíčské nemocnici v roce 1990. Hned po porodu bylo zjevné, že se narodila jako ne zcela zdravé dítě. Diagnóza zněla: Artrogrypóza, laicky řečeno vrozená kloubní ztuhlost. To znamená ochrnutí všech končetin. Míša si z doslechu pamatuje: „Lékaři mi prý nedávali moc šancí na přežití a nevěděli, co se mnou. Předpovídali, že se dožiju maximálně pár let.” Díky těmto okolnostem doporučili jejím rodičům, aby ji dali do kojeneckého ústavu v Jihlavě, kde byla do tří let. Poté sociální pracovnice ústavu po domluvě s rodinou zařídila, aby Míšu přemístili do Brna na Kociánku. Tady strávila poměrně velkou část svého života, od školky až po střední školu. Během této doby musela někdy více, někdy méně dodržovat pravidla. Čím byla starší, tím víc chtěla žít život podle sebe a ne, aby jí někdo pořád dokola říkal, kdy bude oběd, kdy má jít spát apod. Míša chtěla objevovat svět, a to znamenalo dostat se za bránu ústavu. Míša vzpomíná, že pobyt na Kociánce měl i svá pozitiva. „Na Kocně to bylo super v tom, že jsem si tam rostla “jako dříví v lese” a rodiče nade mnou neměli dohled. Kdybych s nimi zůstala v Třebíči, tak by mě nikam nepouštěli, měli by o mě strach a já bych se nikam neposunula. Od osmnácti jsem mohla mimo Kociánku, tak jsem si začala naplno užívat svobodu a volnost, po které jsem celé ty roky toužila.”

Mít sestru je k nezaplacení

Míša má o rok mladší sestru. Když jezdila z Kociánky na víkendy domů, tak si spolu nejen hrály, ale sestra se o Míšu starala a pomáhala jí. Míša se pousměje a dodává: „Ségra mi vždycky pomáhala a pomáhá mi dodnes. Nejspíš tyto zkušenosti vedly k tomu, že dnes pomáhá i dalším lidem jako osobní asistentka.”

Láska přes internet 

Míša nastoupila po základní škole na obchodní školu, kterou úspěšně zvládla. Jelikož jí učení šlo, udělala přijímačky na obchodní akademii. Během pětiletého studia, které úspěšně zakončila maturitou, se jí stala další životní událost. Většina lidí touží po tom někoho milovat a být milován, a tak to bylo i u Míši. Po několika více nebo méně úspěšných randěních si koncem prváku našla svou lásku přes internet. S přítelem Ondřejem si nejdříve psali a krátce nato ji začal navštěvovat na Kociánce. Míša se začne smát a vzpomíná na jednu z příhod: „Když jsem chtěla, aby u mě Ondra přespal, musel jít jiným vchodem. Aby ho vrátný neviděl na kameře, jela jsem za ním a fingovala vyzutou botu.” (smích)

Člověk musí být trpělivý a jít štěstí naproti 

V posledním ročníku studia dostala Míša svůj vysněný bezbariérový byt, a tak začali spolu s Ondrou bydlet. Míša vzpomíná: „Bydlet sama už jsem chtěla dávno, ale jak se říká, neměla jsem na to koule.” I když to na první pohled možná nevypadá, tak i přes svůj hendikep je Míša velice činorodý člověk. Na to, že hýbe pouze hlavou, zvládá tolik věcí, že člověk kolikrát jen kouká, jak je šikovná. Určitě nesedí doma, ba naopak. Po škole si hledala práci a s pokleslým obočím vzpomíná: „Byla jsem na několika pohovorech, ale většinou to dopadlo tak, že hledali důvody, proč mě nezaměstnat.” I po těchto nezdarech to Míša nevzdala a nakonec vystřídala několik prací, většinou v chráněných dílnách jako administrativní pracovnice. Výjimkou byla firma, která tvořila webové stránky. Tam Míša pracovala jako technická podpora a cítila se jako plnohodnotný „zdravý” zaměstnanec. Bohužel tam vydržela pouhé dva měsíce, protože to pro ni bylo velice náročné. Ani tato zkušenost ji neodradila od hledání nové práce. Jednoho dne přišla nabídka stát se figurantkou v natáčení bezbariérového videa. A tak se stala součástí týmu HandMedia, kde je nejen před kamerou, ale je i v postprodukci, kde stříhá videa. Navíc se před pár měsíci stala naší kolegyní ve Fenixu. A jak se jí u nás líbí? „Ve Fenixu se mi líbí moc. Trochu mi to připomíná moje předešlé zaměstnání. Ve Fenixu je skvělý tým, který dává najevo, že si svých zaměstnanců váží a bere je jako rovnocenné parťáky.”

Pořád mám co dělat 

Míša nežije jen prací, ale má spoustu koníčků. Hraje v divadle Barka, v souboru Divadlo Járy Pokojského, čte knížky, navštěvuje koncerty a moc ráda cestuje. S přítelem procestovali Skandinávii, Rakousko nebo Chorvatsko. Spoustu zkušeností má i s cestováním vlakem, se kterým začala už za dob studií. Jezdila sama na víkendy za rodinou do Třebíče. Míša srovnává: „Oproti zemím, kde jsem byla, máme u nás v bezbariérovosti stále ještě co dohánět. Například v Rakousku jsem mohla jít na bezbariérovou toaletu vždy, když jsem potřebovala.”

Myslet pozitivně a nenaříkat 

Na moji otázku, jak to všechno zvládá, Míša odpovídá: „Člověk musí myslet pozitivně, nenaříkat, že něco nejde, nebo že nic neumí. A neméně důležité je mít kolem sebe lidi, kteří tě podpoří v tom, co děláš. Já mám obrovské štěstí, že jsem našla Ondru. Jsme spolu dvanáct let, přestěhovali jsme se do většího bytu a stále nám to funguje. Co víc si přát? Kromě ségry, rodiny, kamarádů a asistentů mi taky moc pomáhá a je mi velikou oporou.”

Jan Vočka