Miloslav se narodil v Brandýse nad Labem a pochází z malé obce Jenštejn kousek za Prahou. Má dvě starší sestry. Na dětství s nimi vzpomíná takto: „Nejstarší sestra pro mě byla autorita a se starší jsme se dost prali. Tak třeba jednou jsem ji zamkl v ložnici rodičů a ona se tak dobývala ven, až rozbila skleněnou výplň dveří nebo mě poslala jako malého v prosinci na zamrzlý rybník pro bábovičku a já se tam propadl – zachránil mě až soused.” Miloslav měl úžasné dětství bez mobilu a počítače. Se sestrami si moc nehrál. Každý den po škole trávil čas venku s kamarády, kde si hráli a vyváděli spoustu klukovin. „Vždycky, když jsem něco provedl, tak mi maminka vynadala a řekla, že to nesmím dělat. No já to za pár dní udělal zase. Když mi zase vynadala, že mi to přece říkala, tak můj argument byl, dneska jsi mi to ale ještě neřekla.” Miloslav byl také členem jednotky dobrovolných hasičů obce Březina.

Díky manželce jsem odešel z rodinného podniku

Vzhledem k tomu, že Miloslavův tatínek měl velké hospodářství, bylo vcelku jasné, co bude studovat. Po základní škole nastoupil na Střední odborné učiliště v Čakovicích, obor opravář zemědělských strojů a po vystudování pracoval nějaký čas v rodinném podniku. „Nebyla to moje volba, nikdy jsem to dělat nechtěl, bylo to rozhodnutí mého tatínka. Nebyl jsem vůbec spokojený. Pak jsem poznal svoji manželku z Moravy a konečně učinil rozhodnutí s ní odejít.” S manželkou Hankou se seznámil v roce 2003. „Poznali jsme se přes internet. Když jsem na internetu objevil diskusní Pokec, tak jsem tam brouzdal a vlezl do místnosti Brno – smích. Tam jsme si začali psát. Nejdřív jsme si psali tam, pak si vyměnili telefonní čísla a každý den mraky SMS (to nebyl ještě internet v mobilu). Potom jsme si hodně volali a asi po 14 dnech jsme se konečně potkali a bylo to! Následovalo víkendové pendlování Praha – Brno. Asi po dvou a půl letech jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Máme spolu syna, kterému je 10 let.” Poté Miloslav pracoval jako OSVČ v oblasti požární ochrany. Firma se specializovala na servis a opravy hasicích přístrojů a hydrantů. Tuto profesi dělal až do osudného dne, kdy se mu stal úraz.

Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí

„Ten den byl jako každý jiný. Sedl jsem na motorku a jel se projet. Osudnou se mi stala zatáčka, kterou jsem nezvládl projet a díky tomu jsem vylétl a skončil ve čtyř metrovém příkopu.” Při nekontrolovaném letu do příkopu na něj motorka spadla tak nešťastně, že se sám nemohl zvednout. Měl rozdrcený hrudník, zlomené obratle, zápěstí a proraženou plíci. Štěstí v neštěstí bylo, že po pádu motorka pořád troubila. „Naštěstí na boční cestu přijelo auto a posádka slyšela, jak houká klakson na motorce, hned stopli projíždějící autobus a někdo z cestujících zavolal pomoc.” Ta přijela do deseti minut. Za asistence záchranářů a hasičů ho vyprostili a poté byl vrtulníkem transportován na urgentní příjem do FN nemocnice Bohunice. „Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí. Vybavuji si jak zvonil mobil, volala manželka, pak ho záchranáři vypnuli, aby měli klid. Všechno bylo velmi rychlé, jen v ten moment mi to přišlo nekonečné.”

Když Miloslava vezli na operační sál, v tu chvíli tam přiběhla vyděšená manželka s kamarády. „Když se mi nemohla dovolat a domů jsem stále nedorazil, tak jí napadlo kouknout na stránky, kde jsou hasičské výjezdy. Tam viděla výjezd ke zraněnému motorkáři ve vesnici, kam věděla, že jezdím. Hned sedla do auta a jela tam, ale už tam byla jen policie a motorka na odtahovce. Chtěla jet hned za mnou, ale po cestě jí došlo, že to asi sama nezvládne. Rozhodla se zastavit u kamarádů, ti k ní sedli do auta a jeli za mnou. Ušetřila si okamžik, kdy by jí to všechno přijela sdělit policie.”

Budu bojovat a udělám pro to vše

V nemoci byl dva a půl měsíce. Vše pro něj bylo nové a hlavou se mu honilo spoustu věcí, ale jak sám říká: „Hned od začátku kdy bylo jasné, že je mizivá šance na to že budu zase chodit, jsem měl hned jasno – budu bojovat a udělám pro to vše, co budu moct. Hlavně i kdybych opravdu zůstal na vozíku, tak abych byl co nejvíce samostatný a mohl žít život naplno, jak jen to půjde.” Se zvládnutím této reality mu hodně pomohla manželka, kamarádi, personál na spinální jednotce, ale hlavně jak říká: „Je to asi divné, ale nejvíc jsem si pomohl sám, protože jsem to nevzdal a chtěl za každou cenu bojovat.” Následně byl převezen do Hamzovy léčebny Luže – Košumberk, kde strávil čtyři a půl měsíce. Během tohoto pobytu poznal hodně lidí s podobným osudem a to pro Miloslava byla další motivace na sobě makat a posouvat se dál. Tam se také dozvěděl o Fenixu, který mu doporučila paní doktorka Vašíčková.

Tým ve Fenixu dělá mnohem víc, než svoji práci

Do ParaCENTRA Fenix začal jezdit v březnu 2021. „Byl jsem rád, že v době covidové pandemie byla možnost cvičení. Už jsem nezažil starý Fenix, kde se mimo cvičení i lidé scházeli, hráli hry a povídali si. Je tam úžasný tým lidí, který dělá mnohem víc, než svoji práci. Větší možnost se seznámit jsem měl na týdenním pobytu na Březejci, který byl pro mě a mou rodinou naprosto úžasný. Získal jsem nové zkušenosti, přátele a mnoho zážitků. Díky cvičení mám větší jistotu při pohybu na vozíku a při přesedání z vozíku. Poradili mi, jak si můžu sám doma cvičit a posilovat.” Nejen k udržení si dobré fyzické kondice, ale také aby poznal nové kamarády, začal hrát před pár týdny basketbal na vozíku.

Zdá se, že má Miloslav ke všemu, co ho potká, pozitivní přístup. V současné době nemá práci, ale to chce co nejdříve změnit. „Vše je závislé na vyrobení mého auta, abych už mohl být úplně samostatný a nemusela mě všude vozit manželka. Pak mám určitě zájem a chuť si nějakou práci najít.”

Lidem s podobným osudem Miloslav vzkazuje: „Myslete pozitivně, pracujte na sobě a nevzdávejte se. I s handicapem se dá žít normální život.”