Před čtyřmi lety si během anafylaktického šoku říkala, že kvůli dětem nesmí umřít. Reakci v těle způsobila antibiotika, která lékaři nasadili zdravotní sestře Alici Valehrachové, protože v té době začala bojovat s ischemií míchy. O nemoci, o boji za soběstačnost, o Fenixu, o elektroakupunktuře a mnohém dalším si povídala s Lucií Výbornou na vlnách Radiožurnálu.

Alice, když tě vidím, mám pocit, že všechno strašně dobře dáváš. Jenomže tyto momenty u lidí, co si třeba neumějí říct o pomoc, velmi klamou. Vlastně to vypadá, že je pořád legrace, pořád je zábava. Kdo ti pomáhá v momentech, kdy je to špatné?

Mám spoustu velmi dobrých kamarádů a takovou svoji adoptivní rodinu a další rodinu mám teď v nové práci. Každý čtvrtek jezdím k nám v Brně na Fenix, máme tam vždycky takovou sešlost vozíčkářů a přijde tam Martin o hůlkách a vždycky si tam vykládáme a strašně se zasmějeme. A ono to tam z tebe tak nějak spadne. Je pravda, že si o pomoc říct neumím. Ale co jiného ti zbyde? Musíš se nad tím zasmát.

Alice, pojďme do sdružení Fenix, kde jsi v uvozovkách částečně doma, máš tam svoji partu. Popiš nám ty lidi, kteří tam jezdí, kteří tam pracují, o co se snaží, co dělají.

Ti, co tam pracují, jsou neskuteční, obrovští srdcaři, protože si nemyslím, že mají takové platy, za které by to dělali. Dělají to prostě proto, že tu práci mají rádi a dělají to hlavně pro nás. A za to jim chci poděkovat. Myslím si, že jim asi nikdo neděkuje, že to lidi berou automaticky.

Oni ti zajistí pohyb, ty rehabilituješ. My kdybychom se nehýbali, neměli jsme rehabilitace, tak na tom vozíku neuděláš vůbec nic. Nerozjedeš se, nehneš se. Pak to jsou sociální pracovníci, kteří pomáhají, aby sis nějak zařídila důchod, nějaké peníze nebo ti pomůžou získat nějaké dotace, aby ses mohla dostat třeba do baráku, měla bezbariérový vjezd a tak. Pak je smutné, když někdo bojkotuje práci těch lidí, protože stačí pikovteřina a jsi na vozíku.

Zbytek rozhovoru Alice s Lucií Výbornou si můžete poslechnout zpětně na Český rozhlas Radiožurnál.