Představte si, že jste narazili na mladé lidi s kasičkou vybírající příspěvky pro charitativní organizaci. Pravděpodobně jste potkali dobrovolníky. Takovým lidem není život kolem nás lhostejný a rádi věnují svůj čas a energii pomoci druhým. Řadit mezi ně devatenáctiletou Kristýnu Brůžovou by však bylo nedostačující. Studentka třetího ročníku sociální činnosti je totiž víc než to. Na podporu klientů Fenixu organizuje sbírky, šíří povědomí o poškození míchy a svým nadšením z pomoci vozíčkářům pozitivně ovlivňuje své okolí. Seznamte se s mladou ambasadorkou ParaCENTRA Fenix v rozhovoru.

Kristýno, jak jste se dozvěděla o Fenixu?

Byli jsme na školní exkurzi v Centru Kociánka a součástí byla také krátká návštěva u vás. Byli jsme tam jako studenti sociální činnosti ze Střední zdravotnické školy Brno, Jaselská. V té chvíli mě napadlo, že bych mohla Fenix nějak podpořit. Konzultovala jsem to s třídní učitelkou, která mi poradila, ať to zkusím, ať do toho jdu. Našla jsem si kontakt na vašich stránkách a pustila se do plánování pomoci formou sbírky.

Celou sbírku jste tedy od začátku zařizovala sama?

Vlastně ano. Celou sbírku u příležitosti dne otevřených dveří na naší škole bych pak ráda předala dál. Chtěla bych před maturitou zaučit lidi z nižších ročníků, kteří by pak tradici předávali zase dalším. A mohlo by to takhle pokračovat.

To jsme moc rádi, že myslíte tak dopředu.

Spolužáci už říkali, že s tím počítají, že by do toho šli.

Nedávno jste podobnou akci pořádala již podruhé. Jak vlastně vypadala ta první sbírka?

V obou případech to bylo u příležitosti dne otevřených dveří u nás na škole. Děti i s rodiči nebo prarodiči se přišly podívat na nabízené obory. Společně se spolužáky jsem se snažila propagovat Fenix a jeho poslání. Hodně mi v tomto pomáhala paní třídní učitelka. Sami jsme si načítali vaše materiály a pak jsme je ukazovali přímo na místě. Bylo vidět, že se lidé opravdu dozvídají něco nového. Bylo znát, že na Fenix rádi přispějí. Myslím si, že jsme během dne otevřených dveří ukázali, že naše škola vede studenty i k dobrovolnictví a pomoci druhým ve volném čase.

Co všechno sbírka obnášela přímo na místě?

Kromě poskytování informací a vybírání příspěvků jsme také prodávali naše rukodělné výrobky. Výdělek z těchto věcí šel také do kasičky Fenixu.

Podobný projekt se u vás ve škole už v minulosti objevil?

Nejsem si úplně jistá. Nicméně sama paní učitelka říkala, že jsme v těchto aktivitách silný ročník. Myslím si, že jsme pro studium sociální oblasti jako stvoření.

Takže po první úspěšné sbírce jste se rozhodla, že budete pokračovat dále?

Už od začátku jsem chtěla vytvořit něco pravidelného. Věděla jsem, že sbírku budu předávat dál, aby další lidé pokračovali po mně. Příští rok se samozřejmě budu soustředit na maturitu a pak půjdu na vysokou.

Máte už představu o oboru na vysoké škole?

Psychologie. Ale určitě bych chtěla během studia pracovat.

Měla by se ta práce ke studiu týkat sociální oblasti?

Kdyby bylo místo, tak bych to ráda zkusila po maturitě ve Fenixu. Už teď v rámci praxí chodíme do různých organizací. Starali jsme se třeba o seniory, které jsme aktivizovali a pomáhali jim s denní hygienou.

Čili naše budoucí osobní asistentka?

Jednoznačně. Paní učitelka říkala, že si takhle přímo s klienty užila vždy spoustu legrace.

Co vás vlastně zaujalo na cílové skupině našich klientů?

Nevím, jestli to tak vaši klienti vnímají, ale mám pocit, že obecně lidé s jakýmkoliv hendikepem se více či méně cítí stranou oproti intaktním (zdravým) lidem. Že si, nevím, jestli nevěří, ale jednoduše nemusejí cítit adekvátní podporu. Myslím tím, že se třeba mnohdy rodiny otočí zády k lidem, kteří mají nějaký zdravotní problém. Mým cílem je kohokoliv takového podporovat, aby tito lidé věděli, že na to nejsou sami. Aby měli jakoukoliv podporu: psychickou, finanční a další.

Překvapilo vás něco u vozíčkářů potom, co jste se začala díky pomoci Fenixu o ně více zajímat?

Nikdy jsem nevěřila, že se to opravdu může stát při skoku do vody. Vždy jsem tak nějak tušila, že voda je prostě hluboká a hrozí maximálně rozbití hlavy nebo prostě lehčí úraz.

Proč by měli mladí lidé zkusit pomáhat jako vy?

Hodně věcí by se ulehčilo, kdyby si lidé více pomáhali. Přijde mi, že jsou lidi hodně proti sobě. Dnešní doba je mnohdy hodně taková negativní. Základem by bylo, aby si každý člověk zkusil třeba den nebo hodinu na vozíku. Zjistil by, jak je to složité, že to není jenom o tom, že si člověk poraní míchu. Ale že člověk musí zvládat daleko více věcí. Jsem přesvědčená, že si lidé nepomáhají hlavně proto, že si nedokážou představit, jak se druzí cítí.

Dá se s tím něco udělat?

Asi víc empatie. Zkuste se prostě vcítit i do druhých, jak to vnímají. Když pochopíte druhé, tak třeba víc pochopíte i sami sebe.