Skupina vozíčkářů kolem zlatého paralympionika Vojtěcha Vašíčka založila roku 2004 v Brně občanské sdružení na podporu lidí s poškozením míchy. Po dvou dekádách plných provozních, personálních i legislativních změn nyní už jako zapsaný spolek pomáhá brněnské ParaCENTRUM Fenix stovkám lidí s ochrnutím.  Právě u příležitosti dvacetin naší organizace jsme se rozhodli v průběhu roku pohovořit s některými osobnostmi, které tvář Fenixu postupem let formují.

Pokud byste si měli představit nějakého „otce zakladatele“ naší organizace, bude to právě Vojtěch Vašíček. Dnes velezkušenému vozíčkáři se stal úraz již v polovině sedmdesátých let minulého století. Mládí pak zasvětil sportu a pomoci druhým.

Fenix jste zakládal již na vozíku. Jaké byly vlastně vaše začátky jako vozíčkáře?

Úraz se mi přihodil v roce 1974, když jsem havaroval na motorce. Pocházím z Mutěnic u Hodonína, takže jsem tehdy byl v kyjovské nemocnici. Dále mě převezli do Brna. Když si tady prohlédli snímky, naznali, že už není co operovat. Mícha byla úplně přerušená. Rozhodli se pro takzvanou konzervativní léčbu, což se v té době běžně dělalo. Takže bez operace. Tím pádem nemám páteř srovnanou, ty tři obratle jsou křivě. Občas mi to působí bolesti. Ale nějak se to dá zvládnout.

Dnes už by doktoři postupovali jinak?

Dnes by se již vyrovnaly obratle, takže ten sed by byl lepší. Teď se to stabilizuje, ať ten vozíčkář má páteř alespoň v ose.

Po nemocnici vás čekal asi rehabilitační ústav…

Ano. Byl jsem pak v Kladrubech, kde jsem se seznámil se sportem na vozíku. Doma jsem pak začal trénovat vrh koulí. V Brně tehdy sportovní klub pro mne nebyl, proto jsem vstoupil do Jamesu Bratislava. Dále jsem závodil za Metu Hrabyně. Když jsme se nastěhovali v roce 1979 do brněnského bytu na ulici Kosmonautů, tak jsme potom založili klub SK Moravia Brno, kde jsem dnes stále předsedou. Potom jsem pracoval také ve výboru Českého svazu tělesně postižených sportovců. V roce 1986 jsem se v Paříži zúčastnil světových her. Jelo se tehdy autobusem Karosa do Paříže. Takže jsem si s sebou přivezl dekubit. Z Paříže si proto pamatuji jenom hotel a stadion. Vynahradil jsem si to na letních paralympijských hrách v Barceloně 1992, kde jsem získal zlato v pětiboji.

Jak na přelomu tisíciletí vznikl Fenix?

Myšlenka byla, že je v Praze jediné centrum tohoto druhu. Čtyři podobná centra měla vzniknout ještě různě po republice. Prosadili jsme pobočku svazu paraplegiků Brno. Bohužel, pak bylo rozhodnuto o jejím zrušení. Že prý si máme založit vlastní organizaci. Fenix tedy vznikl v říjnu roku 2004. S manželkou jsme byli ustavující členové. Předsedou byl Lubomír Krejčí. Byl tam také Luděk Benada a další.

Jaká byla motivace do toho jít?

Když byla v rehabilitačních ústavech moje generace, tak jsme leželi společně lidé čerstvě po úrazu s lidmi, kteří jsou na vozíku už delší dobu. To byla velká škola do života. Postupem času se ale začalo dít to, že ti nově ochrnutí nebyli společně se zkušenými vozíčkáři na pokoji. Ty zkušenosti prostě nebylo kde brát. Taky proto jsme tehdy viděli důležitost v centrech, která by po propuštění z ústavní péče dál pracovala s lidmi s poškozením míchy. V našem případě tedy vznikl Fenix.

Takže pro vás byl přirozený vývoj předávat zkušenosti?

Ano. Považoval jsem za důležité to předávat dál. Chtěli jsme se tady navíc zaměřit na to, aby ti lidé hledali další uplatnění v životě. Bylo důležité, aby mohli dokončit studium, sportovat, založit rodinu nebo se vrátit do zaměstnání.

ParaCENTRUM Fenix průběžně sídlilo na několika místech. Kde se odehrávaly ty začátky?

Začínali jsme na ulici Netroufalky v Bohunicích. V roce 2005 ředitel nemocnice najednou prohlásil, že ty prostory potřebuje a dal nám výpověď. Dva roky jsme tedy byly ve sklepních prostorách na ulici Kosmonautů. Po návratu v roce 2007 na nás tehdejší ministr zdravotnictví chtěl převést vlastnictví nad budovou. Dokonce jsme Netroufalky slavnostně přebírali s tím, že je vyřízení už jen formalita. Celé to pak nabouralo vznesení restitučních nároků třetí stranou. Potom jsme nadále zůstali v nájmu.

Jak se rozšiřovaly služby?

Vlastně fyzioterapie a počítačové kurzy byly už na Kosmonautech. Po návratu na Netroufalky přibyla i osobní asistence. Postupem času se nabídka rozrůstala o další služby. Úměrně tomu rostl také počet zaměstnanců. Kolektiv byl v začátcích možná o patnácti lidech. Většina byla na dohodu. S tím růstem organizace se pak navyšoval i počet úvazků.

K Fenixu již léta neodmyslitelně patří letní rekondiční pobyty. Jak je tato tradice dlouhá?

V roce 2007 jsme měli první pobyt na zámečku v Hodoníně u Kunštátu. Následující rok jsme měli rekondiční pobyt na Březejci, kam jsme potom řadu let jezdili a prožívali krásné léto. Konec přišel v době covidu v roce 2021. No a po rekonstrukci na Březejci, která nám znemožnila pobyty, se teď jezdí do Bohuslavic. Pravdou je, že ani ta příroda v okolí Březejce nebyla už po řádění kůrovce stejná.

Kdo vám za ta léta nejvíce utkvěl ve Fenixu v paměti?

Michal samozřejmě, ten tam byl nejdéle zaměstnán. (směje se) Srdcovou záležitostí je pro mne také Ivana Kovaříková. Rád vzpomínám na Jarka Náhlíka a Kristy Náhlíkovou.

Čím se nyní bavíte nebo zaměstnáváte?

Dělám předsedu sportovního klubu Moravia Brno. Dále sportuji už jen pro radost. Dělám stolní tenis a sportovní střelbu. Snažím se dostat ke střelbě nové lidi. Pro mě byl ten sport dřív jediná cesta, jak se nějak dostat do aktivního života. Dřív zaměstnávání lidí na vozíku bylo ve stylu lepení nějakých kytiček na obálky a podobně. Dnes je díky technice mnoho možností. Tomu počítači je jedno, jestli sedíte na židli nebo na vozíku. Ty možnosti seberealizace jsou dnes obrovské. Hlava každému zůstala, jak já říkám. Proto by člověk měl ty schopnosti uplatnit.

Jaké máte nyní plány?

Snad zvládnu těch padesát let výročí na vozíku. Dál se budu těšit z vnoučat. Nejdůležitější je, že děti se již o sebe postarají. Rád bych se dočkal třeba ještě dalšího vnoučete. Jinak dá-li pánbůh, chceme se ještě podívat letos do Paříže na paralympiádu. Takže to bych si ji tentokrát prohlédl pořádně. (směje se)