Miluju pátky odpoledne. Vyrážím na svoji odpolední rehabilitaci. Prostě páteční relax nebo takové to příjemné zničení a vyplavení pár endorfinů po náročném týdenním shonu, kdy pořád někam nebo za něčím pospíchám.
Provoz na silnici houstne a houstne a to už tak, že se Brno nedá projet. Ale už se blížím. Poslední zatáčka z Merhautky na Provazníkovu. Bohužel úsekem asi 200 metrů se ploužím 16 minut. A to jsem vyjela cca o 20 minut dřív, než obvykle. Prostě pitomej pátek!

Co se mi vlastně stalo před třemi týdny. Přijedu jako obvykle na svoji páteční rehabilitaci. Zaparkuji na sjednaném místě, které je tak trochu do kopce hned vedle zídky. Parkuji tak, abych otevřela dveře – už to mám vypočítané. Otevřu tedy posuvné dveře auta, vypínám rádio a skladba We Are The Champions od Queen a úžasný hlas Freddie Mercuryho mi zní ještě v uších… Vyndám vozík a nachystám si ho do polohy tak, abych na něj už rovnou sedla. Říkám si, že tím ušetřím čas, než ho otáčet napřed zády, abych na něj dala nejdřív batoh a pak ho teprve otočila k sobě. Hodím na něj podsedák, natáhnu se pro batoh a otočím se zpět. Vozík malinko poodjel, já jej nezabrzdila! Zase jsem šetřila vteřiny… Natáhnu se pro něj, že si ho přisunu blíž, div nevypadnu z auta, leč sáhnu naprázdno… Vozík mi proklouzl mezi prsty. Zkoprněla jsem a dívám se za ním. Oči z něj nepouštím, jak se pozadu vzdaluje, a kdy zabrzdí o tu zídku. Nechápu, jak se dokázal vejít do prostoru, který zbývá mezi otevřenými dveřmi a zídkou? Vešel. Říkám si, že zase bude odřený a to mám nové obruče. Hypnotizuji ho, kdy se už zastaví o tu zídku? Vozík si jede bez sebemenšího štrejchnutí dál. Začalo se mi rosit čelo. Přišlo mi to jako celá věčnost, ale on si jede dál. To už na něj volám: ,,STŮJ!” Ale neslyší.

Hned pod parkovištěm je chodník. Hledím na vozík, jestli spadne, když sjede z obrubníku, že budu mít odřené nové obruče. Tak zase volám už úpěnlivěji: ,,STŮJ, STŮJ!” Docvaklo mi, že jeho cesta nekončí. Za chodníkem už je silnice. Asi si umíte představit, jak vypadá Provazníkova v pátek odpoledne. To už zoufale křičím: ,,Pane Bože, STŮJ!” Nic. Vozík je hluchý a neslyší mé zoufalé volání. To už se chytám za hlavu při představě, co bude následovat, až sjede z chodníku. Vozík si jede dál i přes obrubník jako by nic, a to jel pořád pozadu. Začal se stáčet doleva do protisměru silnice, kde zastavil uprostřed silnice. Uff. Ulevilo se mi, ale jen na chvíli. Co s vozíkem uprostřed silnice, když se za ním nemůžu vydat? Tedy hlava by chtěla, ale nikoliv moje nohy.

V tomto místě se silnice začíná mírně svažovat dolů směrem do Husovic. Zas tak mírné to asi nebylo, protože vozík dlouho stát nevydržel. Vypadalo to, jako by se zastavil, rozhlédl se a řekl si, že se vydá ještě dál. Stál v levém jízdním pruhu, ve směru jízdy aut, teď už aspoň ne pozadu. A v tom se rozjel. Představila jsem si vozík, jak skončí někde v Autobazaru Richard nebo pod koly auta či tramvaje. To už jsem věděla, že je zle. Slzy se mi draly do očí s myšlenkou, co budu dělat bez vozíku a jak se bez něj dostanu domů…? Vozík vypadal jak na dálkové ovládání a mě to celé přišlo jak v hodně špatným filmu.

Telefon. Musím zavolat na rehabilitaci o pomoc. Nevydržela jsem se už na vozík dívat, jestli do něj nějaké spěchající auto vrazí. Teď už šlo o víc, než o odřené obruče. Vytáčím číslo… V tom se objevilo vedle u vjezdu do podzemních garáží bílé auto. Zastavilo, vyskočila blonďatá slečna, rozběhla se jak o závod, chytla už docela rozjetý vozík a dovezla ho ke mně. Koukala jsem na ni jako na zázrak. ,,Vy jste Anděl,” říkám jí. A ona, že to celé viděla, a že měla strach, že než vyskočí z auta, tak to do něj někdo napálí. Ani nevím, jak moc jsem jí poděkovala. V tu chvíli jsem zůstala jako opařená a koukala se za ní s pocitem opravdové vděčnosti.

Celé to zabralo možná tak 3 minuty, ale byly to hodně dlouhé 3 minuty. Byla jsem zpocená až na zádeli. Už jsem si představovala, jak budu trávit páteční večer v autě, a jak se bez vozíku nedostanu domů. Ufff. Happy End!!! Jen nedokážu pochopit, že během těch tří minut nebylo na tak rušné silnici v pátek odpoledne vůbec žádné auto. Miluju pátky odpoledne!

PS: Ponaučení, proč nemá být člověk líný používat brzdy!

Marta Pantůčková