Ležíme si tak s Týnkou na terase, vyhříváme kosti po zimě a chytáme první bronz a napadlo nás, že jsme sice začali, ale nedokončili povídání o našem putování do Berlína a o oslavě konce roku na Unten den Linden, resp. u Braniborské brány. Začali jsme povídání stejně ukrutně detailně, jako když jsme vyrazili do Londýna, ale usoudili jsme, že Vás, čtenáře, už to musí nudit. Týnka navrhla, že budeme psát pouze o nějakých „špecích“ co nás potkaly, psát o třešničkách na dortu, ale zkonstatovali jsme, že tento trip byl vlastně „nudný“ ve srovnání s těmi předešlými. Prožili jsme v Berlíně čtyři dny bez pohromy a bylo to celkem fajné zakončení roku.

Do Itálie jsme cestovali autem, do Londýna letadlem, do Berlína jsme se vydali vlakem. Cesta pohodlná, bez přestupu. V Brně na Dolním nádraží jsme nastoupili do vlaku a ten nás po sedmi hodinách dovezl do Berlína na hlavní nádraží. Cestování značka ideál. Pro ty, co řeší na každé cestě, jak to bude v případě potřeby, můžu ujistit, že bezbariérové WC bylo pár metrů od místa, kde jsme seděli. Co se jídla týká, doporučuji si vzít do vlaku vlastní „sváču.“ Je zde sice i možnost využít jídelních vozů, ale ceny jsou dost vysoké, jak se říkávalo kdysi: „S vysokohorskou přirážkou.“

Po výstupu na hlavním nádraží jsme se chvíli „motali“ po perónu, než jsme se zorientovali v místních navigačních piktogramech pro cestující a současně s tím hledali na webu, jak se co nejrychleji a nejpohodlněji dostat do místa našeho ubytování, hostelu A2 ve čtvrti Neükolln. Nejideálnější a nejrychlejší byl S-bahn. „S“ znamená schnell a byla to pravda pravdoucí. S jedním přestupem jsme byli za 45 minut na stanici Neükolln a odtud to bylo do hostelu už jen 200 metrů. Ani jsme nějak neřešili přístupnost, tak nějak jsme počítali s německou důsledností a pečlivostí a předpokládali, že veřejná doprava bude bezbariérová, s výjimkou U-Bahnu (metro), neboť to bylo v provozu daleko dříve, než někdo začal bezbariérovost vůbec řešit, a proto v některých stanicích vozíčkář na povrch zemský prostě nevystoupá. Během pobytu, resp. během našeho „objevování“ Berlína jsme proto používali buď S-Bahn nebo U-Bahn. U-Bahn je ale konstrukčně o hodně starší než S-Bahn, proto se nám vyplatilo přece jen koukat po stanicích, kde je výtah.

Do hostelu jsme dorazili v pohodě, ale už trošku ucouraní a prokřehlí po celém dni cestování. Formality na recepci proběhly v pohodě. Trošku se mi míchala němčina s angličtinou, chtěl jsem si totiž trochu procvičit němčinu, když už byla ta možnost, ale zjistil jsem, že už jsem skoro všechno zapomněl. Pokoj v A2 hostelu byl pěkný, čistý, moderně zařízený. Slečna na recepci byla velmi milá a ochotná. Zapředli jsme hovor, dostali se až k našemu hlavnímu plánu, oslavě konce roku u Braniborské brány, tak se dokonce nabídla, že nám zjistí, zda nejsou pro vozmeny speciální pódia, jako na koncertech. Konečně jsme dorazili na pokoj. Týnka byla z vybavení, čistoty a celkového vzhledu pokoje nadšená. Ve srovnání s Londýnem to bylo sto ku jedné. Pro tento den jsme ovládli naše objevitelské touhy a už zůstali na pokoji. U odpočívání jsme popíjeli Portské, pojídali dobroty a čučeli na TV. Připadali jsme si jako doma, protože v TV dávali zrovinka Popelku (tu naši s Libuškou Šafránkovou a Pavlem Trávníčkem 😊).

Druhý den ráno jsme vyrazili objevovat Berlín. Namířili jsme si to S-Bahnem rovnou do centra. Vystoupili jsme na nádraží Berlin Friedrichstraße a zamířili rovnou k Pergamon muzeu. V Berlíně jsem byl už v roce 2011 a chtěl jsem vidět starověkou babylonskou Ištařinu bránu, která je k vidění právě v Pergamon muzeu. Tehdy bylo léto a všude bylo plno turistů. Do Pergamon muzea se táhl dlouhý had turistů čekajících na prohlídku muzea. Měl jsem zato, že v prosinci takový nával nebude. Úsudek jsem měl správný, ale tak napůl. Co si pamatuji, tak v prosinci byla fronta poloviční ve srovnání s červencem, přesto to bylo tak na dvě hodiny čekání. Nechtělo se nám čekat ve frontě tak dlouho, navíc v prosincovém počasí. Mimochodem počasí bylo na prosinec velmi přívětivé. Teplota se pohybovala kolem 6°C a bylo oblačno, takže bylo relativně teplo. Vzali jsme to křížem krážem k Německému historickému muzeu, pak dál kolem Humboldtovy university, křížem přes bulvár Unter den Linden dál na vánoční trhy na nejkrásnější vánoční trhy na Gendarmenmarkt. Před právnickou fakultou na Unter den Linden jsme pořídili povinné selfie. Jen tak náhodou jsem vyčetl z desek na dlažbě před fakultou, že právě na onom místě probíhalo pálení knih v době nástupu nacizmu k moci v roce 1933.

Když jsme dorazili na Gendarmenmarkt, Týnka opět zajásala nad faktem, že vozmeni a doprovod mají vstup zdarma. Návštěvu vánočních trhů jsme začali jak jinak než punčem. Pak už jsme se ponořili naplno mezi stánky se zbožím s vánoční tematikou, nebo jídlem či pitím. Ke všemu tomu hemžení hrála živá filharmonická hudba, což byl opravdu kouzelný zážitek. Vůbec nezáleželo na tom, že už bylo po Vánocích. Vánoční atmosféra se nad tržnicí vznášela stále. Navštívili jsme i jakousi stanovou krytou tržnici, kde byl vyhřívaný prostor, uprostřed bistro se stolečky. Neodolali jsme a zasedli ke sklence červeného vína a talířku se směsí oliv a pečiva. Nálada byla opravdu „chill“ a my si to řádně užívali. Nelze pominout, že obsluha byla velmi komunikativní a příjemná, což hodně podporovalo všeobecnou pohodu v celém bistru i kolem něj. Po skleničce červeného jsme pokračovali v zevlování, když se ozvala naše bříška. Stánků s jídlem bylo na trzích víc než dost, a tak jsme byli chvíli bezradní, čím se vlastně nacpat. Zvítězila nevšednost a ze všech různých klobás nebo bavorských sekaných, kterých bylo všude plno, jsme si vybrali krůtí hamburgery. Pochoutka to byla výtečná a ještě dlouho potom jsme se olizovali až za ušima.

Z Gendarmenmarkt jsme vyrazili za dalším tahákem Berlína, Check point Charlie s muzeem železné opony. Na Checkpointu byl dav veliký. Možnost kouknout do Muzea železné opony a vyfotit se s chlápky v dobových uniformách Rusů, Němců nebo Američanů vynechá jen málokterý návštěvník Berlína. Pak jsme prolézali skoro každý suvenýr shop, páč Týnka nutně potřebovala nějakou památku na návštěvu Berlína. Zatoulali jsme se dokonce až k Muzeu židovské kultury, které projektoval světoznámý architekt Daniel Libeskind. To už se ale hodně připozdívalo, tak jsme naše další kroky směřovali k Braniborské bráně zjistit, jak bude vypadat terén na Silvestra. Beaty, které byly slyšet za bariérou, zněly velmi slibně.

Další den jsme vylezli z pelechu až kolem deváté hodiny. Než jsme se nasnídali a vypravili do města bylo už lehce před polednem. Tentokrát jsme zamířili na Postdamer Platz a do Sony Centra, monstrózní stavby ze skla, betonu a oceli. Prosinec je prosinec, takže jsme na hodiny moc nehleděli, a když nám byla zima, zahřáli jsme se poctivým hrnkem svařeného vína s panákem rumu. Po tělech se nám rozlilo teplo a tak jsme mohli vyrazit směrem k Památníku všech zavražděných Židů v Evropě. Když jsme šli ulici Behrenstrase, kde je na levé straně ulice Velvyslanectví Spojených států a na pravé straně je vidět památník, míjeli jsme ostrahu Velvyslanectví v podobě urostlého muže s plnovousem ještě o polovinu delším, než mám já. Týnka nahodila poznámku a hec: „Že ho nepozdravíš?“ Já na to: „Proč ne?“ Pokynul jsem pravicí k onomu muži a kupodivu můj pozdrav nebyl bez odezvy a vousáč mi pokynul zpět. Sice jen tak nenápadně naznačil pozdrav rukou, ale toto gesto se nedalo vyložit jinak. Moc nás to pobavilo a dost jsme se smáli. Týnka to jen suše komentovala: „No jo, vy vousáči držíte při sobě.“ Po pár metrech jsme dorazili k památníku. Památník je v podstatě obrovská plocha pokrytá velkými kvádry z šedé žuly různých velikostí. Památník je obrovským lákadlem pro turisty, kteří na některý z kvádrů vyšplhají a fotí se na něm, či s celým památníkem v pozadí. Toto počínání je mi proti mysli. Stejně smýšlí i správa památníku, neboť mezi kvádry se neustále pohybuje ostraha památníku, která tyto lidi vykazuje ven z památníku.

Následně jsme vyrazili směr bulvár Unter den Linden. Tam jsme sledovali „skořápkáře,“ kteří se snažili obrat o peníze turisty i místní. Když zazněly policejní sirény, do chlapíků jako když střelí, sbalili nádobíčko a byli fuč. Po svařáku nutně přišla potřeba navštívit WC. Jelikož nebylo zbytí, museli jsme použít pouliční veřejné „wecko”. Netušil jsem, jak moc důkladný je „German engineering.“ Vozíčkář si mohl navolit polohu záchodové mísy dle toho, z jaké strany je zvyklý se na záchod přesouvat. WC je za poplatek, nicméně vozíčkář vybavený euroklíčem se dostane na WC bez problému a gratis. Použití euroklíče znamená též automaticky prodloužení času, než se WC automaticky odblokuje. Pak jsme dál zevlili po bulváru. Jelikož ten den vycházel na můj očistný den, vyrazili jsme zpět na hostel. WC na pokoji neumožňovalo přesun z vozíku na mísu, použil jsem tedy WC u recepce, které bylo plně bezbariérové a dostatečně velké. „Sprcha“ proběhla tím stylem, že jsem si v koupelně přesedl na plastovou židli a Týnka mě ošudlila žínkou u umyvadla. Naštěstí potopa nebyla moc velká a veškerou vodu nasákly ručníky. Po akci přišla chuť na drink, tak jsme ještě zamířili do hostelového báru. Dali jsme pár panáků Morgana s colou a táhli spát.

Ráno nás čekalo brzké vstávání kvůli návštěvě muzeí. Nechtělo se nám stát dlouhé fronty u vstupu do muzea. S nechutí, ale přece jsme se brzy ráno, silvestrovské ráno, vyhrabali z postele, hodili na sebe hadry a vyrazili směr Muzeum Insel. Snídani jsme zmákli po cestě na lavičce. Brzké vstávání se vyplatilo. Fronta u Pergamon muzea byla tak na půl hodinky. Když už jsme byli skoro u vstupu, přišel za námi zaměstnanec ostrahy muzea s tím, že v muzeu nejsou výtahy, a tudíž se do muzea nedostanu. V suterénu muzea byly pouze kasy a toalety, expozice byly v patrech nad. Ištařina brána bude muset počkat do skončení rekonstrukce muzea, po níž má být muzeum již kompletně bezbariérové. Stalo se, co se někdy stane každému vozmenovi. Já mluvil na zaměstnance ostrahy, ten však odpovídal Týnce, nikoliv mně. Týnka byla celkem aus, protože němčinu, co se učila ve škole, úspěšně zapomněla. Komunikace tudíž trošku vázla. Byli jsme odkázáni na případnou návštěvu Panorama muzea, které je plně bezbariérové. Zádrhel byl v tom, že jedna vstupenka stála 19€ na osobu, protože byla svázaná na obě muzea, jak na Pergamon, tak na Panorama muzeum. Řekl jsem si, že když už jsem tu, tak peníze řešit nebudu a do Panorama muzea půjdeme. Týnka trochu mrčela, tak jsem řekl, že jí vstup zatáhnu taky. Když jsme kupovali vstupenky v Panorama muzeu, zeptal se nás sympatický pán u pokladny, zda víme, že vstupenka je spojená na dvě muzea, a tudíž cena je 19€. My na to, že to víme, že už jsme u Pergamon muzea byli, ale skrze bariérovost muzea jsme nepochodili. Pán zakýval hlavou, přiznal, že to je trošku stupidní a odskočil si za kolegyní z vedlejší kasy pro radu, jak srazit cenu vstupného. Zeptal se mě, zda mám nějaký průkaz invalidity. Vytáhl jsem průkaz ZTP/P, na základě kterého nám vstupné spadlo na polovinu, tím pádem měla Týnka vstup zdarma. Pán napočítal nějaké další zázračné slevy na vstup, takže ve finále jsem platil pouze 9€ za oba s tím, že jsme mohli na tuto vstupenku jít do Neues muzea, které stojí hned vedle Pergamon muzea. Panorama muzeum schraňuje sbírky z vykopávek města Pergamon, které leží v Turecku, stejně tak jako světoznámá Trója. Mimo to je v muzeu vymalován 360° fiktivní výjev z města Pergamon. Uprostřed kopule s výmalbou je ocelová konstrukce pro „choďáky” vybavena schody, pro vozíčkáře výtahem. Neues muzeum schraňuje sbírky od dob starověkého Egypta po raný středověk. Velkým lákadlem může být pro někoho busta královny Nefertiti. Pro mě osobně to bylo velké překvapení a velký zážitek. Jeden obrázek je za tisíc slov, proto doporučuji muzea navštívit osobně.

Když jsme se vypotáceli ven z muzeí nacucaní historií, vydali jsme se směrem k berlínské televizní věži s nadějí, že uvidíme celý Berlín z výšky. Bohužel pro ten den již byla kapacita návštěvníků vyčerpána a lístky se prodávaly už jen na další den. Vydali jsme se proto zpět na hostel s tím, že si před silvestrovským veselím ještě na chvíli odpočineme. Když jsme vystoupili na naší stanici Neükolln, koupili jsme si kebab ve stánku Baba Hači. Vůně ze stánku s kebabem nás praštila do nosu hned první den, co jsme přijeli a bylo jasné, že si kebab koupíme právě tam. Kebab jsme zbaštili na pokoji a natáhli si na chvíli fajfky. Po hoďce a půl chillování v posteli jsme se začali chystat na oslavu Silvestra. V plánu bylo strávit Silvestra za Braniborskou bránou na ulici 17. června (Str. des 17. Juni). Vystoupili jsme na stanici metra Postdamer Platz a vydali se s davem směrem k místu oslav, vybaveni lahví sektu. Jelikož bychom neprošli přes kontrolu, vypili jsme sekt u Sony centra, kousek od prvního checkpointu. Zábavní pyrotechnika již prořezávala noční nebe nad Berlínem všemi směry. Atmosféra byla dokonalá. Když jsme dorazili sekt, vydali jsme se opět s davem do místa oslav. Absolvovali jsme celkem čtyři checkpointy, než jsme narazili na konec davu, kdy už se nedalo jít blíže k pódiu. Při tlačenici v davu Týnka vykřikla: „Pozor, matka s dítětem!“ Samozřejmě se toto neobešlo bez reakce. Ozvala se holčina ze Slovenska, která v Berlíně studovala. Prohodili jsme pár vět a pokračovali dále, jak to šlo. Dorazili jsme na konec davu, začínajícího u pódia za Braniborskou bránou. Byli jsme od Braniborské brány přibližně kilometr. Na jednu stranu jsme byli kapku zklamaní, ale na stranu druhou zakempili jsme hned vedle velkoplošné obrazovky, kam se přenášelo dění na pódiu, takže jsme viděli vše, co se na pódiu dělo. Stánky s jídlem a pitím byly kousek od nás, takže vlastně žádný problém nebyl. Pohyb v davu byl možný dokonce i na vozíku, takže jsme měli vlastně výhodu oproti lidem v tlačenici u pódia. Koupili jsme si pár pivek, drinků, klobásy a užívali si silvestrovskou atmošku. Prohodili jsme pár vět i s lidmi kolem. Potkali jsme u „brány“ lidičky z celého Německa. Všude panovalo veselí a i my jsme se veselili, takže vše bylo fajn. O půlnoci vypukl obrovský ohňostroj, který pro nás znamenal konec hýření a pomalý návrat na hostel. Když jsme došli na Posdamer Platz a vešli do metra, uslyšeli jsme dunění těžkých beatů z nočního klubu. Dostali jsme chuť ještě trochu zapařit. Zeptali jsem se vyhazovače, kolik za vstup? Když nám řekl, že 15 €, tak nám trochu sklaplo. O půl druhé ráno to bylo dost, když bychom tam strávili hodinku, tak by to bylo hodně drahé vstupné. Skočili jsme tedy na metro, pak přesedli na S-Bahn a za půl hodinky jsme byli na hostelu. Padli jsme do pelechu unavení z oslav a spali jak zabití.

Vstali jsme ráno, zabalili bágly a vyrazili na Hlavní nádraží. Dorazili jsme na vlak v 11:30 hod. Při snídani v bistru jsme zjistili, že vlak máme zabookovaný na 14:15 hod. Týnka mě vraždila pohledem asi dvě hodiny, protože minimálně tak dlouho jsme mohli ještě spát. Vlak z Berlína do Brna jsme měli zabookovaný vázanou jízdenkou, takže s nástupem nebyl problém. Přikvačili zřízenci s plošinou, naložili nás do vlaku a my vyrazili domů. Cestu zpět jsme si krátili sledováním seriálů. Stahovat se nic nemuselo, ve vlaku byla wifi, takže vše bylo v pohodě. Pravda, rychlost internetu nebyla zrovna závratná, ale na sledování seriálu to stačilo. Původně jsme měli přestupovat v Praze, ale jelikož došlo k nějaké změně v řazení vlaků, dostali jsme info, že v Praze nikam nepřestupujeme. Instrukce zněly, zůstat ve vlaku a pokračovat v jízdě. Příjezd sice nebyl na brněnské Hlavní nádraží, ale opět na Dolní nádraží a to asi o 40 minut dříve než s původně plánovaným spojem, takže jsme ani moc neremcali. Vyhnuli jsme se vlastně i přestupu do jiného vlaku a zůstali pěkně „usádlení” na svých místečkách už při odjezdu z Berlína. Když jsme dorazili do Brna, byl už večer.

Závěrem bych rád dodal, že ačkoliv všude je přítomen strašák teroristických útoků, cítili jsme se zcela bezpečně. Možná to bylo i tím, že už od Postdamer Platzu bylo všude plno policistů. Řekl bych úplné policejní manévry. Když jsme šli zpátky na metro, Týnku  chvíli otravovali dva mladí Ukrajinští výrostci úplně na mol. My jsme se však nedali a odpálkovali je.

V hlavě máme další představy o našem příštím dobrodružství. Nebudeme prozrazovat, kam se chystáme, ale lidem, kterým jsme se se svými plány svěřili, nás od této destinace odrazovali právě z důvodu bezpečnosti.

Ladislav Loebe