Přátelé, dva roky jsem nebyl na dovolené, tak jsem si tento deficit kompenzoval letos. Rozhodl jsem se rozdělit dovolenou na dva bloky, poznávací a odpočinkový. Jak nadpis napovídá, první týden jsme putovali po hradech v zemích českých, druhý týden jsem trávil na Šumavě. Nutno dodat, že díky dopravní situaci na našich cestách-necestách jsme museli tour po hradech zredukovat. Podívejte se, jak se celá naše bezbariérová dovolená vyvíjela.

Původní plán byl následující: od západu na východ navštívit hrady Loket, Křivoklát, Karlštejn, zámek Konopiště, hrad Kost a Český Šternberk. Jak jsem už zmínil, díky dopravní situaci jsme museli původní plán „osekat“. A to hned ze začátku, kdy slibně rozjetou jízdu zastavila na D1 nehoda kamiónu a byli jsme nuceni vydat se za prvním cílem mého putování, hradem Loket, po objízdné trase. Bohužel, čas byl neúprosný. Od návštěvy Lokte jsme nakonec upustili a zamířili rovnou na Křivoklát. Do cíle jsme dorazili na poslední chvíli, těsně před zavírací hodinou. Když se člověk vydá na tour po hradech, musí počítat s tím, že hrady se většinou jako strategické body stavěly na kopcích. Důvody zná každý, tudíž se o nich nebudu zmiňovat. Nejinak tomu bylo u všech mých plánovaných zastávek. Proč toto zmiňuji – už samotné parkoviště u Křivoklátu je situováno v kopci. Pohodlný přesun z auta na vozík nečekejte. Jedinou úlevou může být možnost přijet až k hradu, tam vystoupit a auto přeparkovat zpět na parkoviště. Vzdálenost je asi 300 m, ale po minimálně 10% klesání, resp. stoupání, navíc po kočičích hlavách i toto „malé“ přiblížení může někomu pomoci. Já byl vděčný za trochu námahy po dni stráveném za volantem, takže jsem auto nechal na parkovišti. Přístupnost na Křivoklátu je malá. Člověk na vozíku se dostane pouze na první hradní nádvoří. Zdá se to být chabá kompenzace tak náročné cesty, ale byl jsem rád i za to málo. Mám rád historii a vidět konečně místa, na která jsem si celý dosavadní život neudělal čas, je fajn i v takto redukované podobě.

Po návštěvě hradu jsme se přesunuli do chatové osady Višňová – Hájek, což je klidná chatová osada v údolí Berounky. Pohyb po osadě je možný na mechanickém vozíku bez obtíží i pro kvadruplegika, a to jak na cestě, tak mimo cestu po travnatých plochách. S malou dopomocí je možné sjet až k vodě a případně se nalodit do kánoe či kajaku. Berounka je „líná“ řeka, člověk musí pádlovat, ale zato nehrozí žádný karambol v peřejích. Sociální zařízení (WC, sprchový kout) pro vozíčkáře je v samostatné místnosti a je opravdu bezbariérové, jak má být. My jsme spali ve stanu, ale k dispozici je i několik chatek s nájezdem. Nájezd je samozřejmě i do restaurace. Není žádný problém si chatku zabookovat a strávit příjemnou bezbariérovou dovolenou u řeky Berounky.

Druhý den ráno jsme sbalili stan a vyrazili směr Karlštejn. Dle informací z webu jsme dojeli téměř až k hradu, kde jsou vyhrazená místa pro svatby a pro vozidla označená parkovací kartou O2 (osoby se zdravotním postižením). Průjezd ulicí v obci Karlštejn vzhůru k hradu, kterážto je pěší zónou, se podobá lidskému mraveništi, doporučuji dodržovat rychlostní omezení 30 km/h. Opět se opakovala situace jako na Křivoklátu. Parkoviště je vcelku na strmém kopci. Nečekejte tedy pohodlný přesun z auta na vozík a zpět. Lhostejno, zda zaparkujete podélně či příčně v kopci. Po celkem „snadném“ stoupání k hradní bráně po asfaltové komunikaci končí idyla u první hradní brány. Za ní je už pouze kamenitá a neudržovaná cesta z tamního masivu, erozí narušená a tudíž pro vozíčkáře zdolatelná s vypětím všech sil a pouze s pomocí druhé osoby. Ke konci, po zhruba sto metrech, je pomyslnou cílovou páskou kamenný práh u druhé hradní brány, zdolatelný opět pouze s pomocí. „Odměnou“ za zdolání tohoto stoupání je první nádvoří, kde se řadí houfy lidiček k prohlídce a jinak nic. Dle webu hradu Karlštejn lze absolvovat prohlídku i na vozíku, což se mi nepovedlo ověřit, takže jsem tuto možnost nezkoušel ani u pokladny domluvit. Bylo mi jasné, že z hodiny na hodinu si nevycucají z prstu partu stěhováků a nepotáhnou mě po nějakých šesti stech schodech, abych se mohl kochat krásami hradu a okolí. Snad se mi podaří někdy v budoucnu absolvovat prohlídku hradu i v interiérech. Po zdolání překážek na Karlštejně jsme dali rychlý oběd a vyrazili směr kemp Konopiště.

Do kempu ATC a Motel Konopiště jsme dorazili k večeru. Místa pro stany či karavany jsou dělena živým plotkem tak, jak je to běžné např. v kempech ve Francii. Rozbili jsme tábor a pojedli večeři. Po prohlídce sociálních zařízení jsme zjistili, že bezbariérovost udávaná na webu e-kempy.cz je naprosto iluzorní. Snad jeden či dva pokoje v motelu bezbariérové jsou, ale to pro autokemp neplatí ani v nejmenším. Už odpověď paní recepční, sice velmi milé a ochotné, že vozíčkáře už tam měli, mě úplně neuspokojila, spíše bych řekl, trošku znervózněla. Situace nebyla akutní, tak už jsem to neřešil. Ráno jsem si obličej opláchl u stanu vodou z petky a zuby jsem si vyčistil taky vcelku spartánsky. Na malou my chlapi chodíme každý po svém, takže ani v tomto případě žádná újma nehrozila. Ještě týž večer jsme se vydali na večerní procházku lesoparkem k zámku. Cesta asfaltová, riziko karambolu tedy minimální, takže mě ani moc nezlobilo, že jsem nechal čelovku ve stanu. K zámku jsme trefili i po tmě a zpátky do kempu zrovna tak.

V noci jsem se moc nevyspal, snad jsem to přehnal s aktivitou na večerní procházce k zámku, snad za to mohl nedaleký silniční tah na České Budějovice.

Ráno, moudřejší a hezčí večera, po snídani a nezbytné ranní hygieně, vyrazili jsme na prohlídku zámku. Přístup do zámku je možný dvěma cestami. Jedna přímo k hlavní bráně, ta je ovšem velmi strmá, a druhá delší kolem celého zámku zahradami, zato s menším stoupáním. Nádvoří zámku je též velmi strmé, ale dá se to „usedět“ a nespadnout z vozíku. Přímo na zámku je restaurace s miniaturním WC pro dámy, označeném současně jako bezbariérové. Pokud pominu min. 15 cm vysoký schod do restaurace a kapesní rozměr kabinky, lze jej brát jako bezbariérové. Abych nebyl velký škarohlíd, k účelu obvyklému posloužilo. A když je nouze nejvyšší… Když už jsem u toalet, na parkovišti u zámku je bezbariérové WC větších rozměrů, ale zaskládané nejrůznějším materiálem, takže situace je téměř podobná jako na zámku. V restauraci Stará myslivna jsem se taky pídil po záchodě, obsluha mi odpověděla, že není problém s přístupností. Nebyl, ale pouze k toaletám samotným. Stopku mi vystavily půl metru široké zárubně, pro vozíčkáře nepoužitelné.

Prohlídka zámku již byla lepší zážitek. Pracovník ostrahy mě schodolezem dopravil na začátek určené prohlídkové trasy a pak už jsem se jen mohl kochat místnostmi, kde pobýval následník rakouského trůnu se svou chotí. Cesta zpět proběhla stejným postupem.

Po prohlídce zámku Konopiště jsme se vydali za dalším bodem naší tour, hradem Český Šternberk. Cesta ku Šternberku byla protkána samými uzavírkami a objížďkami, a tak čas ubíhal. Vrchol všeho byl, když nás jediná možná trasa směřovala na D1 a tam jsme po pár kilometrech zůstali viset v koloně na cca 2 hodiny. Vzdali jsme i Šternberk poté, co jsme již dříve vypustili hrad Kost pro přílišnou vzdálenost od ostatních bodů cesty. Kost leží v Českém ráji, což bylo opravdu z ruky. Když se kolona na D1 konečně rozjela, zamířili jsme rovnou zpět do Brna.

Druhý den, v sobotu, jsme se vydali do Lednice. Sice trošku pršelo, ale i tak to stálo za to. Prohlídka zámku se zajímavým a poutavým výkladem průvodce a oběd v restauraci U Tlustých nepřízeň počasí bohatě kompenzoval. Tak jsme zakončili první týden bezbariérové dovolené v akčním stylu. A čekali nás druhý týden dovolené na Šumavě.

Původním cílem byl kemp Antýgl v krásném šumavském prostředí uprostřed lesů. Kemp je bariérový, ale byl jsem ochoten dosti slevit ze svých požadavků už jen kvůli poloze kempu uprostřed lesa. Bohužel kemp byl bariérový natolik, že ani s dopomocí druhé osoby bych pobyt nedal. Zvláště sociální zařízení bylo bariérové natolik, že byl pobyt v kempu vyloučen. Dodávám, že o stavu kempu jsem věděl, informoval jsem se předem, ale za pokus to stálo. Náhradní destinací byl Eurokemp Běšiny nedaleko Klatov. K večeru jsme dorazili a rozbili tábor. Byl nejvyšší čas, stanové šňůry jsme napínali již za tmy. Začátek týdne byl chladný, takže první noc ve stanu v 9 °C nebyla žádná legrace. Na druhou noc jsme se uchýlili do chatky a pořádně si zatopili. Bezbariérové byly hned dvě včetně toalet. Sprcha byla sice taktéž v koupelně, ale s vaničkou, takže dostat se do sprchy byl celkem výkon. Dalo by to na slušný článek o strategii přesunů. Celý kemp byl jinak bezbariérový, samozřejmě kromě kopcovitého terénu. Šumava není Haná. Sociální zázemí kempu s kuchyňkou bylo bezbariérové příkladně, možná až trošku předimenzované. Celkem v areálu kempu byly tři bezbariérová WC, z toho jedno v restauraci. Pohyb po kempu byl v pohodě, cesty byly asfaltové a pohyb po trávě byl bez problémů, pokud si člověk zrovinka nevybral místo s největší divočinou u potoka, od kterého už táhlo večer vlhko a povrch byl také „trochu“ nerovný, řekl bych. Druhý týden bezbariérové dovolené byl odpočinkový, zevlovací, takže jsme dvakrát navštívili město Klatovy, “ztekli” hrad Velhartice, zajeli jsme i do Sušice – brány Šumavy. Dalo se podniknout ještě více výletů, třeba na Vlčí stezku, hrad Rábí, ale týden utekl jako voda. À propos, vody jsme si užili dost na zpáteční cestě, kdy nás stíhaly bouře s přívaly vody. Ale vše jsme přežili, i auto vydrželo brodění vodou při bleskové povodni. Prostě dovolená, jak má být.

Mgr. Ladislav Loebe