„Neznám nikoho, kdo by byl v Římě a nechtěl se tam vrátit!“ zareagoval jeden z našich známých, když jsme po dlouhých dvou letech covidových opatření, chtěli konečně vytáhnout paty z domu a koupili u jedné z nízkonákladovek akční letenky do Říma. Měl pravdu, my jsme také kouzlu Říma úplně propadli.

Obecně jsme, co se cestování do zahraničí týká, celkem začátečníci. Snažili jsme se dopředu načerpat informace a rady od zkušenějších, a hlavně naplánovat si cestu i ubytování do nejmenšího detailu, aby nás nezaskočila nějaká nepříjemnost. Jak asi tušíte, nepříjemnosti nastaly, a to už na letišti. Ale zatraceně se vyplatilo pečlivě seřídit vozík, který odolal římským dlážděným chodníkům a spoustě nečekaných nástrah. Osvědčilo se taky otravné rozklikávání bezbariérového vybavení pokojů při výběru ubytování na webu bookingu. I když booking uvádí, že „celá jednotka, tj. pokoj, je vhodná pro vozíčkáře“, nevěřte tomu, ale koukněte na fotky, než pokoj zarezervujete. Nakonec jsme naše tříhvězdičkové útočiště dle filtru vzdálenosti od centra zvolili velmi šťastně.

Odlet v 6 hodin ráno z vídeňského Schwechatu nám vzal iluzi, že nasedneme v Brně na vlak a vystoupíme až na letišti. Autem by se to s dálniční známkou a několikadenním parkováním na letišti celkem prodražilo, tak jsme si vzali v půl druhé v noci taxík ke Grandu a nasedli do dodávky – pozor je vysoká, musíte počítat s dopomocí při vysazení do sedadla – Gepard Express, který nás spolehlivě ve 4 ráno dovezl na letiště. Před odletem jsme využili čas na krátký relax, natáhli nohy a dali si legendární smažený řízek, krajíc chleba a kyselou okurku. A nebyli jsme tam jediní.

Cestování letecky s vozíkem přináší i leckdy obavy, aby s vozíkem bylo opatrně zacházeno, aby nástup i výstup z letadla se uskutečnil bez problémů. Tohle se splnilo jen zčásti. Jak asi víte, k nástupu do letadla potřebujete asistenci letištního personálu, jenže zaměstnanci si nepředali správné informace, že Verča potřebuje na místo v letadle donést, a to jsme jim to neustále opakovali. Jako první nás sice pustili za gate, ale my čekali a čekali na asistenci. Kolem nás procházeli ostatní k letadlu, nastupovali, a my nic. Pak přijel někdo s dalším invalidním vozíkem, mno. Než pochopil, že potřebuje dalšího člověka k sobě a úzký “rudl“, chvilku to trvalo. Mezitím bylo již letadlo zcela obsazeno. A poněvadž cestující na vozíku nastupuje jako první a sedí u okna, vznikla nepříjemná situace. Jednak jsme kvůli tomu chytli menší zpoždění, jednak jsme naštvané spolucestující v řadě za námi nutili vstávat, dělat prostor asistenci a cpát je do úzké uličky uprostřed.

Kolem 9. hodiny jsme přistáli na sluncem zalitém letišti Fiumicino, a tady už proběhlo vše hladce. Jakmile jsme vystoupili, mohli jsme pokračovat komplexem prosklených tunelů k vlakovému nástupišti a odjeli bezbariérovým expresem Leonardo do Říma. Cesta trvala 35 min a linka do Říma jezdí v krátkých a pravidelných intervalech (zaplatit cenu za jízdenku musí i držitel průkazu ZTP). Po půl hodině jsme dorazili po svých do hotelu poblíž vlakového nádraží a na půli cesty od římských starověkých památek.

V den ubytování po krátkém odpočinku jsme se ihned vydali za památkami. Stačilo sejít kousek z kopce od hotelu a ocitli jsme se u Fora Romanum. Už při cestě z kopce „byl cítit starověk“. Zahlédli jsme na konci jedné z ulic Koloseum, otevřel se nám pohled na ruiny centra veřejného dění antického Říma a vlastně celé římské říše, protože tím Forum Romanum kdysi bylo. Místo slavnostních průvodů, trhů, soudů, politických shromáždění,… Nachází se pod několikaproudovou rušnou městskou komunikací – nad úrovní silnice zkrátka vidíte do výšky čnící sloupy zbytků chrámů, z nichž nejzdobnější je Trajánův. A chcete se procházet mezi nimi. A ono to jde. I s vozíkem – a zdatným doprovodem. Je to vlastně taková změť archeologických vykopávek, přesto působivá. Na západní straně se nachází výtah, tím se dostanete pod úroveň silnice a jste „mezi sloupy“. Pokračujete po dřevěných lávkách, po kterých se jede s vozíkem báječně, doprovod si vydechne a nabere síly na části po zbytcích původních cest z kamene, kde najdete třeba hrob Césara, prvního římského císaře.

Bylo hrozné vedro, u jednoho ostrůvku s lavičkami a místem k odpočinku u východních hradeb Fora jsme objevili pramen vody s vlčí hlavou, který jsme si pojmenovali „U vlka“. Možná to měla být římská vlčice (jako je brněnský drak)… Často jsme se k pítku vraceli i v dalších dnech, abychom doplnili vodu. Bylo to naše místo, „kde nás vlci nechali pít“. Bez vody, mírného dopingu – kávy s kostkami ledu a překvapivě dobrého piva – bychom náročný pohyb ve výhni římských ulic a rozbitých chodníků nezvládli. A café italiano a cappucino nebylo nikdy špatné.

Strávili jsme v horku skoro další tři hodiny, našli informační centrum, které je prakticky hned vedle Fora Romanum. Zjistili, že tam je bezbariérové WC, jak se dostat mhd do Vatikánu další den, potvrdili si, že všechny památky jsou pro ZTP i doprovod zdarma, dali si spíš průměrnou pizzu a koupili láhev vína na večer. Víno předčilo naše očekávání, na vnitrodvoře u našeho hotelu pod olivovníkem a s vůní rozmarýnu chutnalo nepopsatelně.

Další den jsme si dali celý na Vatikán a Andělský hrad. Jízdenku na MHD pořídíte za euro třicet a od památníku prvního krále sjednocené Itálie Viktora Emanuela se autobusem dostanete k bazilice sv. Petra a Svatopetrskému náměstí za 15 minut. Vatikán je úchvatný, velkolepý, ať jste věřící anebo ne. Nahlédli jsme do zahrad, viděli sbírky umění rovnající se Louvru, dozvěděli se více o kultuře Etrusků a hlavně, zažili Sixtinskou kapli. Ale přitahoval nás Andělský hrad, mauzoleum císaře Hadriána, od Vatikánu vzdálený zhruba 10 minut. Výtah do patra s kavárnou při pozdním chladivém podvečeru, kdy jsme si mohli vychutnat 360 stupňový výhled na Řím a řeku Tiberu. Skvělý den jsme zakončili skvělou večeří v tratorii blízko Andělského hradu.

Nastal náš poslední den v Římě věnovaný impozantnímu, turisty zcela zaplavenému, ale přesto dechberoucímu Koloseu. Místo gladiátorských zápasů, inscenace bitev, včetně námořních, poprav, a architektonický předobraz všech fotbalových stadionů navštívíte zadarmo. Je částečně zrekonstruované, nechte si na něj čas, my tam strávili opět asi 3 hodiny. Bezbariérové WC je zde také, personál vám ukáže cestu. A pítko s perlivou i neperlivou vodou je hned u východu. Z Kolosea jsme zamířili k Pantheonu, kruhovému chrámu s obdivuhodnou kopulí, postavením za císaře Augusta. Zevnitř je kopule opravdu majestátní, ostatně jako neuvěřitelné množství kostelů, chrámů a bazilik na každém kroku. Zvenku tedy vypadá jako vojenský betonový bunkr, ale zevnitř je to antický skvost.

Při cestě od Pantheonu jsme hledali jak jinak bezbariérové WC a našli je v restauraci, kde jsme pak zůstali na odpolední aperitivo. To si dáte aperitiv nebo koktejl anebo víno během odpoledne, dostanete k němu něco k zakousnutí, a vychutnáváte odpoledne a společnost. My si dali Aperol a Mojito a dostali bílý chléb s variací pomazánek, chipsy a misku buráků. Bylo nám fajn. V Itálii jste totiž vnímaní vstřícně, i když jste na vozíku, a i když jste doprovod. Nemusíte se kdovíjak přizpůsobovat.

Řím jsme navštívili v červnu, třicítky byly běžné a pro doprovod je to dost náročné. Řím má opravdu ošklivé dlážděné chodníky, dost rozbité, většinu cest absolvujete na zadních kolečkách. Pokud objevíte nájezd, zajásáte, my vyjížděli a sjížděli nepočítaně obrubníků, a to i dost vysokých. Anebo prostě jedete po kraji silnice, míjejí vás auta, autobusy, skútry, kola, motorky, a nikdo se nediví, co tam děláte, ale v pohodě vás objedou.

Řím je pro zdatné paraplegiky, méně zdatní potřebují doprovod-vytrvalce.

Václav Němec a Veronika Hublová