Po dobrém obědě jsme vyrazili do centra Jičína. Chtěl jsem na vlastní oči vidět místa, kde kul pikle a vymýšlel lotroviny kníže pán a hatil mu je loupežník Rumcajs. Mám pocit, že by to mělo být naopak. Co myslíte Vy? 😊 Věžová brána na městský rynek byla vidět odevšud, nemohli jsme netrefit. Poslední kus cesty vedl do kopce cestou dlážděnou drobnou dlažbou, takže jsme si celkem mákli. V půli kopce byla naštěstí malá zastávka u Rumcajsovy ševcovny. Dali jsme „povinné“ foto a valili dál. Po pár minutách bolesti jsme dorazili k Věžové bráně a vstoupili na rynek. Chvíli jsme bloumali pod podloubím a rozmýšleli, kam bychom vyrazili. Po chvíli mudrování jsme zašli do turistického centra pro info, kam se vlastně vozmen v Jičíně dostane. Bylo to rychlé. Téměř nikam. Nakoukli jsme do muzea Radka Pilaře, tvůrce svébytných postaviček. Rumcajs a spol. jsou těmi nejznámějšími. Za 15 minut jsme byli venku a to jen díky tomu, že jsme si hráli s pohyblivými exponáty. Další muzeum, také jen z části přístupné, byla bývalá mincovna. To už byla návštěva mnohem zajímavější a člověk nacucal pár historických mouder a souvislostí.

Jičínsko a Frýdlantsko patřilo totiž generalissimu Albrechtovi z Valdštejna. Panství – vévodství se nazývalo „Terra Felix“ Šťastná země. Panství osvobozené od daní a přezimování armád jen vzkvétalo. Valdštejn nebyl jen válečník, ale i dobrý vladař. Dbal o rozvoj svého panství. Kdo chce vědět více, ať navštíví Jičín, „hlavní město“ vévodství a zamíří do mincovny – muzea, nebo může zůstat doma a “googlit”. 😊 To už nechám na uvážení každého čtenáře. Dostali jsme v muzeu tip na návštěvu objektu Salla terrana neboli přízemního sálu, který nechal Valdštejn vystavět v Jičíně. Údajně je přinejmenším srovnatelný se stejným objektem, vystavěným jak jinak, ve Valdštejnské zahradě v Praze jako součást Valdštejnského paláce. Mohu-li použít příměr s dnešní dobou, Salla terrana je takový barokní mega „párty stan.“ 😊 Má ale o hodně lepší akustiku než nynější umělohmotné stany.

Po čumendě v místě Valdštejnových pařeb jsme skočili do auta, skákala Týnka, já se drápal přes plošinu😊 a vyrazili dál. Začalo se smrákat, a tak jsem pojal úmysl přespat někde v Jičíně. Bleskově jsme čekli vhodné, tedy bezbar. hotely. Vzhledem k tomu, že se jednalo o čas, kdy se před časem rozvolnily opatření proti šíření COVID-19, předpokládal jsem, že bude všude volno. Tento dojem u mne vyvolaly zprávy o krachujících hotelech a restauracích. Opak byl pravdou. Všude bylo narváno. Nebylo divu, po době, kdy lidi byli zavření doma, všichni vyrazili někam ven, byť třeba jen po Česku. Potvrdilo se mi to v kempu Sedmihorky, ve kterém jsme nakonec zůstali přes noc. Byl úplně narvaný a žilo to tam jako na pořádný párty. Jedno místo na přespání jsme ale urvali, takže pohoda. Kemp je sice v kopcovitém terénu, ale když člověk není úplná knedla, tak se dá po kempu celkem obstojně trajdat i na káře. Když dojdou síly, tak se vždy najdou ruce ochotné pomoci.

Sociálky v kempu byly předpisově bezbariérové. Porovnám-li kemp Rozkoš a kemp Sedmihorky, je to 100 a jedna ve prospěch Sedmihorek. Teplá voda non-stop a připadalo mi, že úklidová služba taky. OK, zakempili jsme s autem do lajny mezi ostatní návštěvníky kempu, povečeřeli a šli do hajan. Ve 22:00 hod. jako když utne, hudba ztichla, nastalo ticho a my usnuli jako nemluvňata. Ráno jsme v klidu posnídali a před odjezdem chillovali, když tu došel za Týnkou celkem zkroušený pan tatík s dcerkou, tak do stáří pěti let, zda umí uplést copánky. 😊 Takové důležité ženské věci Týnka ovládá, tak se do toho dala a za pár chvil bylo hotovo. Holčička nadšená, tatík spokojený, tak jsme mohli pokračovat v balení a přípravách k odjezdu. Jako výraz díků jsme dostali dva „škopíky.“ Při odjezdu jsme tam chlapům, byla to nějaká menší skupina s dětmi, asi Expedice Ydykseb v letní verzi (Kdo nezná, tak jde hlášku z filmu „S Tebou mě baví svět.“), nechali též pár škopíků ze Safari pivovaru. Něco malého na chuť a pro potěšení. Málem bych zapomněl. Cena. Platili jsme až při odjezdu a cena za noc byla naprosto lidová. Nějaké dvě nebo necelé tři stovky za dva lidi a dodávku. Tož super kauf a neber to.

Další zastávkou našeho road tripu po Česku byl tentokráte zámek Sychrov. Na Sychrov jsme mířili proto, protože dle oficiálního webu zámku měl být s dopomocí přístupný, bohužel, kvůli nějakému blíže nespecifikovanému zádrhelu, to nebylo možné, a tak jsme jen v parku načrtli opět skicu zámku, prošli se zámeckým parkem k oranžerii a zpět. V oranžerii jsme si dali v kavárně sendvič. Když nad tím přemýšlím zpětně, myslím, že si průvodkyně jen nechtěly komplikovat život, a proto nás poslaly do háje. Asi si návštěvu zámku Sychrov budu muset zopakovat. 😊

Byli jsme trochu rozmrzelí, ale mávli jsme nad tím rukou a otočili auto směr Praha. Cesta do Prahy nám zabrala s pár pauzami hodinku a půl. Ubytko jsme zajištěné neměli. Měli jsme pouze vytipované bezbariérové kempy. Jako horký favorit nám vyšel Camp Sokol Troja, tak jsme zamířili rovnou tam. Kdysi jsem Trójou projížděl MHD, když jsem byl na pobytu v Centru Paraple a v rámci aktivizačních aktivit jsme navštívili pražskou ZOO. To už je ale tak 15 let zpět. Jak je možné že si to pamatuji? Jednoduše. Tolik kempů na jedné ulici, ve městě jako je Praha, to se jen tak nevidí. Vrtalo mi vždy hlavou, jak jsou ty kempy velké a jak to v nich chodí. Taky jsem už v té době věděl, jakým způsobem chci cestovat, a tak jsem si tyhle místa uchoval v paměti pro pozdější použití. Teď už vím, jak to v takovém pražském kempu chodí.

Camp Sokol Troja je normálně vybavený kemp. Sprchy, WC, kuchyňka, pračka, přípojky el. energie a hospoda za rohem. MHD do centra za dvěma rohy. 😊 Vše je k mání. WC pro vozíčkáře fungl nové a čisté. Sprchy sice nejsou úplně bezbariérové, ale cestou pokusu a omylu na různých pidi mini vratkých sedátkách ve sprchách různě po světě jsem došel k následující technice. Svléknout do naha, sedák prohodit za pořádně velkou a nahrubo složenou osušku, aby se dupka (ostravsky zadek) neodřel nebo neotlačil a hurá do sprchy. Tím odpadá potřeba jakýchkoliv madel a krkolomných přesunů. Vše se zmákne rychle a bezpečně. Po sprše se aplikuje opačný postup. Prohodit osušku za sedák, obléct. Takže, sprchy pro vozmeny v kempu vyloženě nejsou, ale s technikou popsanou výše jsme vklouzli do jedné ze sprch, zatáhli závěs, za 20 minut bylo hotovo a opět jsme stejnou cestou ze sprch zmizeli. To, že se mnou v pánských sprchách byla Týna, si nikdo ani nevšiml.

Borec na recepci byl solidní a uznalý, takže jsme cenu za dvě noci „usmlouvali“ na 400 Kč, což mi přijde jako velmi slušná cena. Co jsme v Praze ušetřili na ubytku, to jsme nechali v hospodách. Jedli a pili jsme, co hrdlo ráčilo. Teď ale kousek zpět v čase. Zakempili jsme auto na pěkné místečko v kempu, mimochodem plného Britů, Irů, Francouzů a Němců. Jako Češi jsme byli vyloženě rarita. Brity a Iry bych označil naším výrazem jako „světské.“ Zabydlení ve velkých karavanech, natažené markýzy, pod nimi automatické pračky a stolky s kopci nádobí, děti potulující se ve skupinách a hrající si v kempu. Paní mámy s cigaretou v ruce a levnou, výraznou rtěnkou na rtech diskutující o ničem. Mužské protějšky, jak to jen šlo, naskákali do Range Roverů v plné výbavě, a se staženými okny a hlasitou muzikou ujížděli do centra za zábavou. Jak jinak tuto zvláštní sortu nazvat? Jen ty kolotoče jim chyběly. 😊

Tak tedy, když jsme zakempili auto na vybraném místě, hrnuli jsme se hned do centra. Utahaný, po celém dni cestování, ptal jsem se sám sebe, co to vlastně dělám? Když jsem to nadhodil Týnce, že se ženeme do města a jsme úplně vycuclí, souhlasila s tím, že se jen projdeme po okolí v Tróji a zapadneme do pelechu a na objevování Prahy se pořádně vyspíme. Naše rozhodování ovlivnily i temné bouřkové mraky, které se valily po obloze. Vydali jsme se tedy po cyklostezce podél Vltavy. Jelikož se mraky nebezpečně přiblížily, neplánovaně, ale urychleně jsme zkrátili naši procházku riskantním sestupem z cyklostezky po vyšlapané cestičce svahem dolů a zamířili jsme urychleně zpět směrem ke kempu. Vyšlo to tak, když jsme spouštěli plošinu, už solidně pršelo. Sotva jsme zaklapli dveře, spustil se hustý lijavec. Štěstí, že jsme nachystali auto na spaní už před odchodem, abychom se s tím nemuseli zabývat při návratu v noci, jak jsme plánovali. Takhle jsme padli na nafukovačku, povečeřeli, popili vínko, zahráli pár deskovek a táhli chrnět. Usínalo se mi fajně, když déšť bubnoval do střechy auta a my byli v pohodě v suchu, v teple.

Hned ráno jsme plánovali, kam vyrazíme a co chceme v Praze vidět. Event No. 1, navštívit Lobkovický palác na Pražském hradě v rámci cyklu Lobkovického léta. Bylo možno rezervovat si čas prohlídky, kdy byl průvodcem sám William Lobkowicz, princ a 13. kníže tohoto jména. Ponětí o té akci jsem měl z TV, tak jsem to zkusil a vyšlo to. Ve 14:30 hod. už jsme byli nastoupení v Lobkovickém paláci na recepci a čekali na „průvodce.“ Choďáci se plahočili do začátku expozice po schodech, my jeli výtahem. Kompozice výstavy byla následující: portréty rodu Lobkoviců a dalších osobností, které byly s rodem nějakým způsobem svázány, dále pak vzácné artefakty jak světské, tak církevní povahy, keramika, sklo, porcelán, dále zbraně, hudba, obrazy, architektura. Tím vším nás princ William provedl. Pro mě se stala prohlídka velmi osobní, asi jako když jdete k někomu na návštěvu domů a hostitel vás provede svým domem a téměř ke každé věci přidá „story,“ která se k němu pojí. V obrazovém sále jsme se dozvěděli také pár rodinných „drbů“ a perliček o příslušnících lobkovického rodu a vlastně i dalších šlechtických rodů z Čech, Moravy a dalších zemí. Lobkovicové nebyla žádná „druhá liga.“

Po prohlídce jsme zamířili k Letohrádku královny Anny, ale zahrady už byly zavřené, takže ten den jsme je museli oželet. Týnka chvíli brblala, ale dohodli jsme se, že se tam podíváme druhý den, než vyrazíme dál. Nasedli jsme na tramvaj a jeli do centra. Plánovaný výstup na Petřín jsme vzdali. Vystoupili jsme na Malostranském náměstí a vydali se směrem ke Karlovu mostu.

Bloumali jsme po mostě směrem ke Staroměstské mostecké věži a už se nikam nehrnuli. Zážitek z Lobkovického paláce už mohlo ten den sotva něco trumfnout. Týnka okukovala tamní kreslíře. Já okukoval zase sochy, na kterých byli světci na ramenou mouřenínů, nevěřících a indiánů. Přemítal jsem o tom, co by a kdyby dorazila i do Čech vlna BLM (Black Lives Matter). Vzpomínám též, že nejvíce „postřelená husa“ zde v Česku byl předseda SPD, který o ní denně hřímal z pultíku ve sněmovně. Ploužili jsme se po mostě, dále ulicí Karlovou až ke Klementinu, kde jsme zakotvili v hospodě na pivko a něco na zub. On to byl spíše pub. Jmenoval se totiž „The Irish Times“ a čepoval hlavně Guinness. Vzdychat nad tím, kam se poděly klasické české knajpy s pivem jako křen nemá cenu, takže jsme si objednali pivo samo že Guinness, fish&chips a zalili jsme to whiskou. 😊 Až nám trochu slehlo, vyrazili jsme dál. Motali jsme se chvíli uličkami Starého města, ale nakonec jsme na Staroměstské náměstí přece trefili. Chvíli jsme se procházeli i tam. Týnka by ráda do Central Gallery Prague na Warhola, Dalího a já na pivo do hospody U Pštrosa. Tedy, zvládl bych Warhola i Dalího také, ale tak nějak jsem už nebyl naladěný na kumšt. U Pštrosa bylo zavřeno. To byla čára přes rozpočet. Bloumali jsme tedy dál ulicemi a uličkami až na Václavské náměstí. Na Václaváku pusto prázdno, tak jsme si v Jan Becher baru dali šláftruňk a jeli jsme domů. Nachodili jsme ten den dost kilometrů, takže unavení jsme byli řádně. Zapadli jsme do pelechu a spali jako dřeva.

Další den jsme balili saky paky a měli namířeno do Karlových Varů. Samo, byla domluvená ještě zastávka na Pražském hradě kvůli zahradám a letohrádku královny Anny. Průjezd Prahou byl asi nad momentální možnosti GPS. Vodila nás po Pražských okruzích, až se nám nějak podařilo, navigaci navzdory, vymotat se ze spleti silnic a tunelů a dorazit k Pražskému hradu. GPS stále trucovala a vodila nás uličkami, kam se sotva vešel osobák. Nakonec jsem se dostal ze spleti uliček a vyjel na Loretánském náměstí hned vedle Černínského paláce. Tam jsem taky auto bezpečně odstavil na prvním místě pro vozmeny, které jsem zmerčil a k Hradu se šlo pěšky. Prošli jsme ve slunečném dopoledni, sice s menší dešťovou přeháňkou, ale stále slunečném k letohrádku. Chvíli jsme sledovali, jak vypadá Hrad ze strany, která není až tak fotogenická, neboť jsem nikdy v životě foto z té strany od letohrádku, Daliborkou v popředí, neviděl. Dali jsme se do díla. Načrtli skicu letohrádku a jeli dál. Ještě než jsme Prahu úplně opustili, stavili jsme se v oboře Hvězda na Bílé hoře.

Ladislav Loebe