Roadtrip do Turecka (1. část)

Blížil se čas dovolených, a my letos neměli žádné dilema, kam se vydáme. Turecko byla jasná volba. Z původního úmyslu navštívit pouze Istanbul, se náš plán rozšířil na třítýdenní roadtrip po Malé Asii. Plánovali jsme vyrazit v červnu, neboť v tento čas nebývá Turecko tak rozpálené. Věci se semlely tak, že jsme nakonec museli vyrazit až v srpnu, čili horku jsme stejně neutekli. Bylo více času na plánování, shromažďování informací, nákup materiálu a v neposlední řadě na našetření dostatečné finanční rezervy.

Bezbariérový hotel na třetí pokus

Od začátku jsme věděli, že budeme spát v autě, proto jsme se nějak nezalamovali hledáním hotelů nebo kempů. Plánovat roadtrip dle rezervovaného noclehu nám připadalo nereálné. Jezdili bychom od města k městu a stali by se z nás pouzí „stíhači“ ubytování. Jediné místo, kde jsme si rezervovali hotel, byl Istanbul. Jak z důvodu komfortu, tak z důvodu bezpečnosti. Vybrat ten správný hotel v Istanbulu, kde je tisíce hotelů, byl pěkný oříšek. Nakonec to vyšlo až na potřetí. Ačkoliv jsme se snažili za každou cenu vyhnout portálu booking.com, nakonec nás to vždy přesměrovalo právě sem. Původně rezervovaný hotel měl být dle Bookingu bezbariérový. Po předchozí zkušenosti jsme se doptávali e-mailem přímo hotelu, ten nám bezbariérovost potvrdil. Když jsme o čtrnáct dní později sondovali okolí hotelu, kam bychom mohli zabrousit, tak jsme objevili fotky hotelu, kde k našemu překvapení byly nepřekonatelné, totálně vysírající schody. Díky tomu jsme ubytování stornovali. Vše kolem rezervace ubytování začalo od začátku. Již jsme nechtěli riskovat, a tak jsme vsadili na jistotu hotelového řetězce Holiday Inn. Vybrali jsme hotel Kadikoyse v asijské části Istanbulu úplně mimo centrum, resp. daleko od památek, které jsme měli v plánu navštívit, ale spojení ze čtvrti Kadikoydo, evropské části města bylo naprosto „luxusní.“ Příměstským vlakem Marmarayjsme jsme byli za 15 min. tam, kde jsme chtěli být, to jest ve čtvrti Eminönü. Výše píšu mimo centrum. Je to vlastně trochu zavádějící, protože ve městě, které čítá cca 15 mil. obyvatel, se centrum těžko určuje. 😊

Dálniční poplatky

Do Turecka jsme nepřilétli tryskáčem, ale jeli autem přes celý Balkán. Naše trasa vedla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Bulharsko. Samozřejmě to znamenalo zjistit, jak se v jednotlivých zemích hradí poplatky za jízdu po dálnici. Neodpustím si poznámku – při úhradě dálničních poplatků jsme sto let za opicemi. Lepení dálničních známek na čelní sklo auta se v žádné tranzitní zemi nepoužívá. Vše se odehrává elektronicky, ať už kupujete/platíte dálniční poplatek na kasse či elektronicky přes mobil, vše jde do systému provozovatele mýtného systému, nikoliv na sklo automobilu v podobě dálničního kuponu. My jsme to vyřešili přes mobil a ušetřili si tak spoustu času stráveného ve frontách u pokladen. V EU je to jakžtakž v pohodě, i když ceny jsou jiné než u nás, ale v Turecku je nejlepší a nejjednodušší koupit SIMku tamního operátora. Mají to už tak vymakané, že Vám ji aktivují hned v obchodě, kde si ji koupíte. Za 10 min. je vše vyřízeno. Trafiku doporučuji nezkoušet. My to sfoukli v obyčejném krámku s mobily a příslušenstvím. Zpětně jsem se dozvěděl od pracovníka mého operátora, že poplatky za data jsou mimo EU až tisíckrát vyšší. Na měsíčním vyúčtování to může být velmi nepříjemným překvapením. Proto se vyplatí vypnout nastavení odběru dat mimo EU.

Pěkné horko už od začátku

Ráno jsme do auta „naházeli“ poslední zavazadla a kanystry s vodou a konečně jsme vyrazili. Byli jsme vyspaní a odpočatí, takže jsme nijak nepospíchali. Vyjížděli jsme na dovolenou nikoliv na rallye. Na cestu do Istanbulu jsme si dali raději tři dny, takže časová rezerva byla dostatečná. Nevím, v kolik jsme vyrazili, ale co vím jistě, tak bylo pěkné horko. Přestávku na oběd jsme absolvovali za Bratislavou, nedaleko maďarských hranic. Horko bylo už i na mě moc, takže neodmyslitelnou proprietou byl namočený ručník kolem krku. Rozprašovač, tak oblíbený mezi vozmeny by byl k ničemu, neboť vzduch a mé tělo byli tak rozhicované, že drobný vodní aerosol z rozprašovače by prostě nefungoval. Na slovensko-maďarských hranicích jsme strávili dvě hodiny v koloně. Zpětně musím poznamenat, že to byl jeden z těch „lepších“ časů strávených ve všech kolonách při průjezdech státních hranic na cestě tam i zpět.

První zastávka – Budapešť

Cesta směr Istanbul probíhala v pohodě. Po překonání slovensko-maďarských hranic nás napadlo dát pauzu v Maďarku, něco vidět, nebo se vyspat. Jelikož to byl neplánovaný krok a neměli jsme žádný konkrétní nápad na zastávku, volba byla logická. V cestě nám stála Budapešť, tak jsme na pár hodin zakempili tam. S parkováním jsme si hlavu moc nelámali. Auto jsme píchli na první volné a hlavně vhodné místo, abych mohl vysunout plošinu. Dál jsme pokračovali pěšky. Potřebovali už jsme protáhnout faldy a zapíchnout oči na něco jiného než pruhy na dálnici. Vydali jsme se směr centrum, resp. tím směrem, který nám ukázal panáček v Google mapách. 😊

Po hodince zevlení a koukání, kam bychom zapadli na jídlo, jsme nakonec došli až k Mostu Svobody (Szabadághíd), po kterém jsme přešli na břeh, na kterém stojí jedna z dominant Budapešti, maďarský Parlament (Országház). Pokračovali jsme směrem k Parlamentu a nutno poznamenat, že pro pěší, resp. vozmeny je Budapešť dost bariérová. Téměř všude byly vysoké obrubníky s absencí nájezdu, což bylo dost nepříjemné. Samotné překonávání bariér ve tmě nebylo nic moc, natož když vám za zadkem proudí dopravní ruch hlavního města. Nutno dodat, že nelze počítat s ohleduplností řidičů, jako v jiných městech. Vyplatilo se buď počkat, nebo dávat znamení zdviženou rukou řidičům, že hodlám překonat ulici. Částečně to fungovalo. Když byly na křižovatce semafory, byla situace mnohem snazší. Drželi jsme se břehu Dunaje s nadějí, že bychom třeba zkusili nějakou vyhlídkovou plavbu s večeří. Po půl kilometru chůze jsme zjistili, že je to čirá bláhovost. Nikde ani náznak bezbariérového přístupu. Trochu to i chápu. Dunaj je přece jen evropský veletok a vysoké nábřeží má město chránit před povodní. Nakonec jsme zapadli do jedné mini restaurace poblíž paty Alžbětina mostu (Erzsebéthíd). Týnka si dala vegan zeleninový mix, ale chybou v komunikaci dostala místo zamýšleného grilovaného mixu, mix smažený. Já si dal typickou maďarskou kuchyni, těstovinové noky s pálivou paprikovou omáčkou. Po jídle jsme nabrali opět směr Parlament. Po překonání nájezdu na Alžbětin most jsme se dostali na pěší zónu, kde bylo restaurací a kaváren a obchodů, kam oko dohlédlo. Chvíli jsme litovali, ale po zjištění, že jsou všechny nacpané k prasknutí včetně zahrádek, nás to přešlo. Razili jsme si dál cestu k Parlamentu, ale už nám začaly docházet síly. U Széchenyiho řetězového mostu (SzéchenyiLánhíd) jsme se rozhodli vrátit na levý břeh Dunaje a pomalu náš zevl Budapeští stáčet zpět k autu, abychom vyrazili dál. Byl to nakonec dobrý nápad, neboť z levého břehu se nám ukázal nasvícený Parlament v plné kráse. Chvíli jsme na ten zjev čučeli, pak jsme udělali pár „povinných“ nepovedených nočních selfie a chystali se na cestu zpět. Navigace nám vypočítala zpáteční cestu na 50 min., to nás omráčilo. Jinou cestou se jít nedalo, v cestě stál vrch s Citadelou. Chvíli jsme lavírovali, co dělat. Nakonec jsme se sevřenými půlkami „skočili“ do tramvaje a vyrazili „na černo“ naším směrem. Za 15 minut jsme s úlevou vystoupili z tramvaje nedaleko od ulice, kde jsme zaparkovali auto. Tramvaj byla klimatizovaná, bezbariérová, jakož i nástupní ostrůvky. Měli jsme pocit, jako bychom nastoupili do velké pojízdné prosklené ledničky. 😊 Nastoupili jsme do auta a vyrazili dál. Jeli jsme v noci, takže co bylo kolem cesty, nám zůstalo skryto. Možná jsme byli ochuzeni o krásy Maďarska, ale o to rychleji cesta ubíhala. Za pár hodin jsme opět uvízli v další koloně, tentokrát na maďarsko-srbských hranicích. Sunuli jsme se pomalu kupředu, prošli jsme maďarskou policejní a celní kontrolu a přijeli k srbské hraniční policejní kontrole. Policista koukl do pasů, pak se zeptal na jména a kam jedeme. Když jsme řekli, že do Turecka na trip, chvíli koukal a pak řekl: „Ladislav you are a hero.“ Zprvu nám nebylo jasné, proč to říká, pak nám docvaklo, že asi viděl má párátka (ruce) zaseknuté ve volantu a ruční řízení. Asi proto mě měl za hrdinu, možná i trochu za blázna. 😊 Rozloučili jsme se a vyrazili dál nočním Srbskem.

ÖMV je jistota na cestách

Cesta nočním Srbskem probíhala stejně poklidně jako v Maďarsku. K ránu se ale přihlásila únava, tak jsme auto odstavili na pumpě a pár hodinek schrupli. Naštěstí jsme ulovili místo pro vozmeny na totálně přeplněném parkovišti. Dokonce jsem mohl i plošinu pro výstup vysunout. Mám zkušenost, že pumpa ÖVM je taková jistota na cestách, že bude přinejmenším k dispozici bezbariérové WC a něco k snědku. Podobné je to se SHELLkou. Na této pumpě byla dokonce i sprcha a gratis. Vyslal jsem Týnku, ať se jde ošplíchnout. Klíč dostala bez problému u obsluhy. Já očistu zvládnul na bezbariérovém WC vodou a vlhčenými ubrousky. Po snídani jsme vyrazili dál. Sotva se slunce vyšplhalo na nebe, začalo pěkně připalovat. Srbsko je krásná země, ale je vidět, že jím prošla válka. Bělehradu – hlavnímu městu jsme se vyhnuli, ačkoliv jsme měli v plánu se tam zastavit a pokračovali dál na jih k bulharským hranicím.

Bulharko – všude samé odpadky

Při přejezdu srbsko-bulharské hranice jsme se vrátili asi o 30 let zpět. Člověk slýchal od lidí, jaká je v Bulharsku a Rumunsku bída, jak na hranicích stojí a žebrá spousta lidí. Na hranicích byla spousta podivných chlápků stále vybavených stěrkami a saponáty na mytí skel a ať jste chtěli nebo ne, začali vám umývat okna u auta a poté se dožadovali odměny za „službu.“ Setřel jsem je stěrači a nic jsem jim nedal. Pro jistotu jsme zamkli auto zevnitř. Cesta po bulharských silnicích byla jako na houpačce. Místy kvalitní dálnice, místy úseky, kde byla dálnice ve výstavbě a projíždělo se po silnicích z kočičích hlav připomínajících tankodrom max. rychlostí „krokem“, jinak hrozilo zničení automobilu. Našli se hrdinové, kteří to chtěli „přeletět“ vyšší rychlostí, ale po pár metrech si to rychle rozmysleli. Původně jsme chtěli navštívit hlavní města všech zemí, které jsme projížděli, ale ani tentokrát jsme to nedodrželi. Sofii jsme se vyhnuli obloukem a zamířili k moři do Burgasu.

Do Burgasu jsme dorazili za tmy. Nevím jak, dostali jsme se co nejblíže k pláži a kupodivu našli i volné parkovací místo pro vozmeny. Považoval jsem to za malý zázrak, neboť parkoviště podél pláží byly beznadějně přecpané automobily. Přes den, kdy se k plážím přemísťovali další lidé, byla situace místy neuvěřitelně chaotická a lidé parkovali, kde se dalo. Narychlo jsme nafoukli matraci a chystali se spát. Pak nás ale cosi pokropilo živou vodou a šli jsme kouknout na ruch kolem pláže. To cosi, co nás pokropilo živou vodou, byla hudba z klubu, která nás mlátila do uší až do dvou do rána. Dlouho nám to ale nevydrželo. Koukli jsme na terén a zapadli do auta spát. Z počátku jsme měli obavu, zda nás někdo nevykopne, třeba policie, ale byli jsme každému ukradení. Chovali jsme se slušně, nenechávali nikde odpadky, takže o nás projevili zájem jen ti, kdož nám nabízeli, např. jídlo nebo se ptali, zda potřebujeme pomoc.

Vyspaní jsme se konečně vysypali ze spacáku, rychle posnídali. Týnka se šla konečně vymáchat do moře. Já se schoval pod slunečník a tiše trpěl, protože den byl opravdu horký. Když to vezmu zpětně, vůbec jsme všude trajdali dlouho do noci a pak vstávali kolem poledne a vycházeli ven v nejhorším horku. Ten nešvar musíme do příště eliminovat. Chvíli jsme korzovali po promenádě, potom zabrousili i do města. Musím konstatovat, že Bulhaři moc neřeší pořádek a odpadky, a proto byl všude dost velký nepořádek. Nepořádek byl nejen ve městech, ale i mimo město kolem cest, prostě všude. Osobně, Bulharsko byla nejšpinavější země, kterou jsme projížděli.

Před odjezdem z Burgasu směr Istanbul, jsme museli ještě do Decathlonu, neboť jsme zjistili, že naše postýlka uchází a budit se ráno na tvrdé podlaze, nebyl žádný med. Koupili jsme tedy identickou matraci a starou bez milosti vyhodili do plastu. Koupili jsme i pár kousků letních sportovních hadříků na sebe, což byl dobrý nápad. Později přišli nesmírně vhod. Kontejnery na tříděný odpad byly všude, ale nikdo je nepoužíval. Bylo v nich vše a nikdo je snad ani nevyvážel, neboť přetékaly. Když jsme vyrazili směr bulharsko-turecká hranice, bylo už po poledni. Naše časová rezerva byla ale stále dostatečná, takže jsme byli v klidu.

V Turecku se dá všude platit kartou

Původně jsme měli v plánu překročit hranice u města Edirne, jenže tím, že jsme uhnuli z trasy a jeli na Burgas, změnilo se i místo překročení bulharsko-turecké hranice. Hranice jsme překonávali v hornaté přímořské oblasti na bezejmenném hraničním přechodu nedaleko městečka Malko-Tarnovo. Na turecké straně bylo prvním městečkem Dereköy asi 25 km od hranic, jinak nic. Nabrali jsme tedy hned směr Istanbul. Záměrně jsme se vyhýbali dálnicím a placeným úsekům silnic I. třídy, kratší „kufrování“ nás tedy neminulo, zvláště, když si GPSka postavila chipy proti a neustále nás táhla na dálnici i navzdory nastavení. Po čase jsme to vzdali a najeli na silnici D-100, která vedla až do Istanbulu.

Cestou jsme zastavili na odpočívadle, že si dáme véču, protáhneme se a povalíme dál. Přemýšleli jsme i o tom, že bychom tam přečkali noc. Jelikož jsme věděli houby, co by nás tu mohlo v noci potkat, tak jsme si řekli, že dáme jen véču a nocleh najdeme někde, kde budeme sami. Na odpočívadle bylo bistro, které vypadalo jako unimo buňka a beduínský stan v jednom. Zastavili jsme asi 100 metrů od něj, stejně jsme neměli hotovost a taky se kolem potloukali tři pořádní hafani. Tak si v pohodě vyrábíme večeři a všimli jsme si, že k nám míří chlapík s podnosem. Pozdravili jsme a chlapík nám hned nabídl čaj nebo kávu. Poděkovali jsme s tím, že musíme odmítnout, protože zatím nemáme hotovost. Dost jsme čučeli, když nám ten dobrý muž řekl, že to není žádný problém, že můžeme platit kartou. Pro ujištění jsme se zeptali ještě jednou, ale bylo to tak. Dal jsem si turecký Tçaia a Týnka si dala pravého Turka. Byla to mňamka. Chvíli jsme ještě klábosili, jak se dalo, pak jsme pojedli, dopili a vyrazili dál. Bylo to pár nových zjištění a překvapení. Turci jsou v byznysu, a nejen v něm, ochotní, úslužní a příjemní. Platit kartou se dalo téměř v každém zapadlém krámku, což dost nabourávalo naši představu o rozvojové zemi a přirovnání „Turecké hospodářství“, jako označení něčeho zaostalého též dostávalo na prdel.

Čekal nás první noční freecamp v Turecku. Měl jsem trochu obavy, ale ty rychle braly za své. Turecko je opravdu obrovská země, a když chcete být sami, tak si nějaké místo vždy najdete i s autem. Sjeli jsme ze silnice D-100 v městě Ulaş, za ním to stočili úplně do polí. Po chvíli drkotání po polních cestách jsme došli k závěru, že to prostě zapíchneme u pole plného slunečnic, kde byl trochu plácek mimo cestu. Nafoukli jsme matraci a usnuli jako dřeva. Když jsme se vyhrabali z pelechu, s potížemi uklohnili snídani, páč fučel tak silný vítr, že nám neustále zhasínal plynový vařič, ale bez kafe a čaje to prostě nešlo. Nicméně, vše se nakonec podařilo i větru navzdory. Spáchali jsme povinnou ranní hygienu a vyrazili zpět na silnici D-100 směr Istanbul.

Svátek seběobětování

Cesta ubíhala celkem v pohodě, ale pro rychlejší přesun na východ Turecka jsme pro příští dny potřebovali přece jen koupit elektronickou dálniční známku. Sjeli jsme tedy k jedné mýtné bráně, kde to vypadalo, že nebude žádný frmol a zastavili u budovy, která dle našeho mínění byla prodejním místem dálničních známek. Vyslal jsem Týnku, ať zjistí, co a jak. Dala se do řeči s postarším pánem, který se jí snažil cosi vysvětlit. Při pohledu z auta to chvílemi vypadalo dost napjatě, zvláště když gestem, které znamená, že někoho chcete podříznout, se snažil Týnce vysvětlit, jak se věci mají. Nakonec, když se nepodařilo, přišla řada na mě. Chvíli jsem ze stejných gest onoho pána dedukoval, co se nám snaží vysvětlit. Pak mě cosi osvítilo a najednou jsem význam gest celkem rychle rozklíčoval. V Turecku zrovinka začínal čtyřdenní svátek obětování (to bylo to gesto naznačující podřezávání 😊). Tudíž veškeré úřady a co já vím, co ještě bylo uzavřené nebo to bylo zadarmo, resp. bez poplatků, takže i dálnice a parkoviště. Na placených úsecích závory nahoře, na placených parkovištích nikdo nevybíral parkovné.

Kolony v ČR jsou nic

Najeli jsme tedy na zpoplatněný úsek cesty – stále směr Istanbul – a pokračovali rychlejším tempem k městu na Bosporu. Jelo se výborně, cesty kvalitní, kam se hrabe naše D1, nicméně radost z ubíhající cesty nám nevydržela dlouho. Představte si kolony před Prahou, která má zhruba milion obyvatel a vynásobte to patnácti (jak jsem psal výše, Istanbul má kolem patnácti milionů obyvatel) a dostanete výsledný obrázek kolony, do které jsme se dostali. Už nevím, jak dlouho to trvalo, než jsme se dostali do „centra“ Istanbulu, ale koukat na obrovská předměstí zastavěná sídlišti, kam oko dohlédne, bylo taky zajímavé. Turecká sídliště se těm našim podobají pouze na první pohled z dálky. Po pár hodinách strávených za volantem, jsme vjeli do města. Cestou jsme pozorovali lidi na zastávkách, lidi na silnici, kteří prodávali balenou vodu a nejrůznější dobroty k zakousnutí. Měl jsem chuť vyzkoušet, jak ten pouliční byznys funguje a co jsou zač ty dobroty, ale byl jsem na tom stejně jako mnohdy u nás. Spoléhajíc na všemocnou platební kartu, neměl jsem v peněžence ani kuruş (kuruş je jako český halíř). Musel jsem si nechat zajít chuť.

Welcome to Asia

Nevím jak Vy, ale já mám vždy tendence neposlouchat GPSku, zvláště když navigace hlásí něco jiného a nápisy na značkách také. Tentokrát jsem se ale zařekl, že ji budu poslouchat a vyplatilo se. Navzdory tomu, že na cedulích byly nápisy Kadiköy a ukazovaly jiným směrem, držel jsem se navigace a vyplatilo se. GPSka nás dovedla bezpečně k hotelu. To ale trochu předbíhám. Jelikož město nestojí na rovině, ale je rozestřeno na kopcích lemujících průliv, cesta byla jako na tobogánu. Konečně se nám otevřel výhled na Bospor a Bosporský most vedoucí do Asie. Po překonání mostu jsme si mohli přečíst obrovskou ceduli upozorňující na to, že jsme se dostali do Asie „WELCOME TO ASIA.“ Nevím jak Týnka, ale já to vnitřně cítil jako můj dosavadní největší cestovatelský zážitek. Proč? Už jen z toho důvodu, že jsme tam dorazili po vlastní ose a ne letadlem. Od oné cedule, jsme asi za půl hodiny dorazili k hotelu. Hotel vlastní parkoviště neměl, ale kousek od hotelu bylo veřejné parkoviště, kam jsme auto zaparkovali. Díky svátkům obětování bylo parkoviště zdarma.

První noc v Turecku

Ubytovali jsme se, padli na postel a dumali, zda zůstaneme ležet nebo dodržíme plán a večer dáme alespoň rivercruisepo Bosporu. Nakonec nám to nedalo a vyrazili jsme ven. Kousek od hotelu byla stanice příměstských vlaků Marmaray, spojujících evropskou a asijskou část Istanbulu a autobusové nádraží, takže cesta do centra byla záležitostí čtvrthodinky. Složitější bylo vymámit z automatu Istanbul card, kterou lze použít na všechny druhy hromadné dopravy ve městě a výhodněji než při koupi jednotlivých jízdenek. Nakonec jsme z automatu karty vydolovali, nastoupili na vlak směrem do centra a za pár minut a to doslova, jsme vystoupili na stanici Eminönüv evropské části města, v zátoce zvané Zlatý roh. Vyrazili jsme ze stanice směrem k přístavišti. Istanbul fakt není placka, takže jsme si pěkně mákli oba dva. Nejen že terén nebyl rovina, ale i zdolávání dlažby a nerovných chodníků ve starém městě byl taky výkon hodný atleta. Po chvíli jsme dorazili do rušného přístaviště. Všude plno lidí, někteří někam pospíchali, jiní zase jen posedávali a cpali se kaštany, nebo kukuřicí, kterou nabízeli pouliční prodavači. My to vzali kombinačně. Týnka si dala kukuřici a já kaštany. Když jsme uspokojili naše chutě, vyrazili jsme hledat tu správnou loď na vyhlídkovou plavbu po Bosporu, resp. správné molo, ze kterého se na loď nastupovalo. Hromadná doprava je v Istanbulu celkem vymakaná a snad na každé zastávce byly světelné textové tabule, odkud, kam a v kolik co pojede nebo popluje. V případě vyhlídkových lodí to nebyly světelné tabule, ale osvětlené velké tabule s nápisy i v anglickém jazyce, které nás navedly spolehlivě.

Prodrali jsme se s Týnkou k molu skrze dav ruských turistů. Snažili se licitovat o ceně za vyhlídkovou plavbu a zřejmě chtěli domluvit množstevní slevu, páč jich bylo, no jako Rusů, tedy mnógo. 😊 Nepochodili. Tak nějak jsem hodnotil situaci, zda se můj vozík vůbec vejde do úzkých dveří lodi, ale můj problém vyřešil chlapík, co kasíroval. Když jsme se tak nějak domluvili, že fakt nechodím, houkl na své kolegy a vzápětí už mě vynášeli do lodi. Pak mi ještě nabízeli, že mě vynesou na příď lodi, abych měl fakt dobrý výhled, ale to jsem s díky odmítl, neboť úžinou vál už celkem chladný vítr, a to bych fakt nedal. Usádlili jsme se tedy hned v první řadě sedadel a čekali, až loď zvedne kotvy. Po chvíli k nám přišel jeden muž, též účastník plavby a nabídl mi, že mi pomůže s přesunem na regulérní sedadlo v lodi. Poděkovali jsme, že to není nutné. Během naší cesty jsme vůbec potkali spoustu lidí, kteří nám pomohli, nebo nám pomoc nabízeli. Byl to úžasný zážitek, potkat tolik dobrých lidí.

Vyhlídková plavba skončila něco před půlnocí. Šťastně a bez úhony jsme se dostali na břeh. Neměl jsem obavy o nás, ale spíše o vozík. Kdybych někde „nechal“ kolečko, nebo jinou součástku, výlet by skončil. Před půlnocí už toho přes Bospor moc nejelo, vlak už vůbec ne. Jediné co plulo do Kadiköy, byl trajekt. Nalodění bylo více či méně bezproblémové. Všechno si menežovali zaměstnanci přepravní společnosti, takže Týnka jen dopomáhala a na trajekt mě dotlačili lodníci. Za půl hodinky jsme přirazili k molu v Kadiköy. Výstup, vylodění bylo opět v režii lodníků.

Už jsme byli dost utahaní, a to jsme netušili, že z přístaviště Kadiköy už k hotelu nic nejede, tak to budeme muset dát pěšky. Google nám vypočítal trasu na půl hodinky. Problém byl ale v tom, že cesta vedla po ulicích asijské staré části města, takže to vypadalo úplně stejně, jako když jsme vyšli ven ze stanice vlaku na Eminönü, prostě přespolní závod po dlažebních kostkách, nahoru a dolů. Naštěstí nám nabídli pomoc dva kluci a doprovodili nás až do hotelu. Též byli v Istanbulu na prázdninách. Zvláštní bylo, že vůbec nemluvili anglicky, takže Google překladač valil na plné obrátky. Měl jsem za to, že mladí budou umět alespoň základy angličtiny. Chyba. Spíše jsme se domluvili se staršími lidmi než s mládeží. Je to asi o tom, že spousta lidí starších ročníků, byla v Evropě za prací, a tak jsme se mohli domluvit alespoň částečně anglicky, německy nebo francouzsky. Většina mladých v Turecku uměla jen turecky. To ale nevadilo vůbec ničemu, když byla dobrá vůle, lidi se nějak domluví vždy. No abych uzavřel den první v Istanbulu, za hodinku jsme byli na hotelu. Proč? Chvíli nám totiž trvalo, než jsme chytli ten správný směr v Kadiköy. Unavení jsme padli do pelechu a usnuli jako dřeva. První noc v Istanbulu jsme zvládli.

Výlet na Velký bazar

Druhý den pobytu v Istanbulu nás čekal Velký bazar. To si žádalo pořádnou snídani. Týnka někde vygooglila, že hotely a lidé v Turecku jsou pohostinnější v asijské části než v části evropské. Byla to 100% pravda. Snídaně formou bufetu byla tak bohatá, že jsme nevěděli, co ochutnat dříve, takže jsme se nafutrovali, jak se říká, až po víko. Natěšení jsme vyrazili směr Velký bazar. Trasa byla stále stejná, vlak Marmaray a za chvíli jsme byli v evropské části města. Cesta k Velkému bazaru byl jeden velký krpál. Týnka mi funěla do zad, jak tlačila. Já funěl téměř do země, jak jsem byl v předklonu a rázoval do obručí. Stará dlažba, nerovné chodníky a dost vysoké obrubníky dělaly cestu ještě těžší. Asi v půli kopce nám pomohl, resp. Týnce jeden hodný pán. Vzal to za ni a nejprudší stoupání mě tlačil. Ke konci už funěl taky. 😊 Zbytek cesty ulicemi k Velkému bazaru už byl jen mírným stoupáním nebo klesáním, a to už jsme dávali sami. Když jsme konečně dorazili k bráně Velkého bazaru, zůstali jsme jako opaření. Bylo zavřeno. Nedalo se nic dělat. Státní svátky se musí držet. Svátek obětování neměl jen samá pozitiva. Chvíli jsme hledali, zda se nedá dostat dovnitř jinou bránou. Nedalo, tak jsme zapadli do jednoho krámku a nakoupili jsme pár drobností tam. Přes dva schody mě do krámu vyzvedli ochotní prodavači a pak už jsme jen ochutnávali a očichávali, co se dalo, a že toho nebylo málo. Koupili jsme pár suvenýrů a vydali se k náhradnímu cíli – Modré mešitě. Cesta po dlažbě starého města byla fakt peklo. Připadal jsem si jako škodovka na tankodromu. Dorazili jsme na náměstí k Modré mešitě. Kromě mnoha kaváren, restaurací a stánků se vším možným, co by se dalo nazvat suvenýrem, je na tomto náměstí Muzeum Tureckého a islámského umění, obelisk císaře Theodosia, park, Německá fontána a spousta dalších věcí. Já se nejvíce pídil po „weckách“ pro vozmeny. Co byste řekli? Byly tam. Pro vozmeny samozřejmě free. Toto náměstí je též zvláštní tím, že v dobách antických bylo hipodromem neboli závodištěm pro koňská spřežení. Nakoukli jsme do dvora mešity Sultána Ahmeda. Lidí jako máku. Navíc tato mešita je stále muslimským svatostánkem. Platilo – ženy zahalenou hlavu, ramena a dlouhé sukně. Muži alespoň triko s krátkým rukávem, dlouhé kalhoty. My byli oblečení přesně opačně, takže vidět Modrou mešitu zevnitř nepřipadalo v úvahu. Proč Modrá mešita nebo mešita Sultána Ahmeda? Mešitu dal vystavět Sultán Ahmed a při stavbě byl použit zvláštní druh mramoru, který při odlesku světla vypadá jako by byl modrý. Cena za tu krásu byla velmi vysoká a údajně to byl takový zásek do státní kasy, že se z toho vzpamatovávala ještě pár desítek let poté. Údajně se ta investice vyplatila. Tolik průvodce. Sice nevím jak se vyplatila, ale napadá mě snad jen tím, že táhla poutníky jako magnet a ti potom utráceli své peníze za služby v Istanbulu a z příjmů se pak odváděli daně. No, a pokud bude stát Modrá mešita, tak to tak bude fungovat stále.

Bezpečnost především

Dále jsme navštívili muzeum Hagia Sofia. Chrám Hagia Sofia byl též mešitou, ještě dříve po svém zrodu chrámem ortodoxní křesťanské církve. Na mešitu byl přestavěn až po dobití Constantinopole Osmanskými Turky. Nyní je muzeem, takže omezení ohledně úboru neplatí. Muzeum působí z venku impozantně, ale vnitřek ohromí snad každého. Impozantní kopule, jako by visela ve vzduchu, orientální ornamentální malby a mnoho dalšího vás doslova učaruje. Když jsme se postavili do fronty ke vstupům, přistoupil k nám zaměstnanec muzea a „dotáhl“ nás rovnou k „fast tracku“ vlastně až k pokladnám. Musím dodat, že snad při všech vstupech do muzeí a vím já kam ještě, jsou bezpečností rámy a rentgeny zavazadel. Takže, jste-li správný muž a máte u sebe nůž, máte problém. Většinou zůstal u ostrahy a při odchodu jsem si ho vyzvedl. Chápu, bezpečnost především, ale někdy to trvalo i čtvrt hoďky. Je nutné si uvědomit, že v Turecku je větší či menší pravděpodobnost teroristického útoku. My se cítili bezpečně, nijak jsme na tyto hrozby nemysleli, možná snad ze začátku. Turecko je zemí, kde má armáda a policie velmi silné postavení, zvláště po pokusu o převrat, který byl potlačen v roce 2016. Ozbrojená policie na každém kroku. Hned vedle chrámu Hagia Sofia zaparkovaná obrněná armádní vozidla. Na každém druhém rohu ulice vojáci se zbraněmi. Ještě dodávám, že jsem jako vozmen jsem měl všechny vstupy do památek a muzeí „for free“. Týnka jako doprovod též, takže okřídlené rčení „Najdi si svého vozmena“ platí i v Turecku.

Když už jsem v tom mudrování o revoltách a rebeliích v Turecku, nesměli jsme vynechat Taksimské náměstí, kde snad všechny rebelie začínají, a kterému se mají návštěvníci Istanbulu vyhýbat. Jelikož byl všední den, předpoklad nějaké demonstrace byl téměř nulový, tak jsme tam vyrazili. Kromě toho, že je obrovské tam nic zajímavého k vidění není. Mnohem zajímavější je třída Istiklal, velký bulvár a pěší zóna v jednom, plný obchodů, restaurací apod. Zajímavostí je to, že od dob sultanátu, kdy byl Istanbul centrem Osmanské říše, zde sídlí mnoho ambasád cizích zemí.

Ten den jsme už měli v nohách a rukách dost kilometrů a nevzpíráno hodně patníků a obrubníků. Když jsme si uvědomili, že se ženeme městem jako velká voda, tak jsme zvolnili tempo a sedli si na zahrádku na pivko Efes (hooodně silné), panáka Raki
a pořádnou vodní dýmku. Jelikož nejsem žádný hulič, měl jsem za chvíli pořádně nakouřeno v palici. Musel jsem trochu přibrzdit, aby mě to třeba nepoložilo.😊 Užívali jsme si tu chvíli pohody, nechali čas a vlastně všechno plynout.

Libanon – dobrý tip na trip

Po zasloužené hodince zevlení jsme vyrazili dál po třídě Istiklal směrem ke Galatské věži. Začala nás honit mlsná a v cestě stál libanonský fast food, poprosil jsem Týnku ať skočí pro pár kuliček falafelu. Zatímco Týnka stále frontu, z krámku vyšel chlápek a my se dali do řeči. Byl to Libanonec a ten krámek byl jeho. Klábosili jsme, odkud a kdo jsme a co tu děláme. Já se dost vyptával na to, jaký je Libanon. On zase, jaké je to v Česku. Když už dokuřoval cigaretu, kvůli které vlastně vyšel ven, tak mi doporučil Libanon jako dobrý tip na trip. Týnka konečně vyšla ven se sáčkem a v něm falafel. Když jsem se ptal, kolik toho je a kolik to stálo, řekla mi, že tři kousky a že jí to dali zadarmo. Jak to, zeptal jsem se? No, prý když je to jen pár kuliček na chuť, tak to nestojí za řeč.

Uličku Horoz Sokak, jako cestu od Galatské věže nepoužívat

Pokračovali jsme po třídě Istiklal směrem ke Galatské věži a jak už to tak bývá, když se pije, tak se musí na wecko. Uhnuli jsme do jedné postranní uličky, kupodivu celkem liduprázdné, tam jsem vykonal, co jsem musel. Jelikož i touto uličkou se dalo dojít ke Galatské věži, tak jsme pokračovali tím směrem. Jenže, ouha! Ulice byla dlážděná velkými kočičími hlavami, takže jízda na káře po takovém povrchu byla fakt obtížná. Ulice vedla z kopce dolů a nebyl to žádný kopeček ale pěkný padák. Museli jsme to vzít pozpátku, aby byla Týnka vůbec schopná vozík brzdit. Naštěstí, šli tou ulicí i dva chlapíci a nabídli nám pomoc. Tu jsme s povděkem přijali. Během cesty jsme se dali do řeči. Pomáhali nám asi půl hodiny až ke Galatské věži a půl hodiny mlčet a nebavit se s někým, kdo Vám pomáhá je přinejmenším podivné. Zapředli jsme tedy hovor o tom, odkud jsme a kam cestujeme a kdo jsou oni dva dobrodinci. Byli to chlapíci z iráckého Irbílu. Přijeli do Istanbulu za fotbalem. Hrálo se tam finále Superpoháru UEFA Liverpool vs. Chelsea. Bedekry doporučovaly navštívit v Istanbulu fotbalový zápas, prý je to akt zážitek. Bohužel to jsme nestihli a na zápas Superpoháru bychom asi nesehnali lístky. Ke Galatské věži jsme se dokodrcali už za tmy. Na malém náměstíčku najednou uvidíte raně gotickou věž vysokou 70 metrů a je to věž vyhlídková s kavárnou ve výšce asi 50 m. Údajně je i přístupná pro vozmeny, ale nám se nepodařilo najít vstup, kudy tam ty vozmeny sakra dostávají. ☹Obkroužili jsme věž a vydali se směrem k přístavu v Karakoÿ, abychom chytli alespoň trajekt na druhý břeh Bosporu do Kadikoÿ. Na cestu jsme se zeptali hlídkujícího policisty, ten mávl kamsi rukou, tak jsme se vydali tím směrem, důvěřujíce jeho radě. Povrch opět hrubá dlažba, takže se muselo je krokem a brzdit. Sunuli jsme se z kopce dolů, cestou nás míjela skupinka Italů či Španělů přesně nevím, ale vyrozuměl jsem, že níže po cestě jsou schody. Poděkovali jsme za radu s tím, že pár schodů zvládneme. Pokrčili tedy rameny a každý jsme šli svou cestou. Po pár desítkách metrů řádného sešupu se před námi objevily schody. Nebyly to ale obyčejné schody, použiji-li začátek jedné repliky ze známého českého filmu (pro ty, kdož neznají „S tebou mě baví svět“), nebyly ani začarované, byly dlouhé cca 100 metrů a příkře se svažovali směrem ke hlavní třídě a přístavišti. Rada pro vozmeny – uličku Horoz Sokak, jako cestu od Galatské věže nepoužívat. Hledali jsme cestu, kudy dál, když nás minula parta asi šesti chlapů. Po chvíli se jeden vrátil, jestli potřebujeme pomoci? Anglicky nemluvil, tak jsme mu v mobilu ukázali, že potřebujeme dolů směrem k přístavišti. Houkl na další lidi co tam byli, kudy se máme dát. Asi mu řekli něco, jako že to je každým směrem špatné pro vozmena, tak se nabídl, že mě snese dolů na zádech. Zpočátku jsem se zdráhal, kvůli mé váze, ale když už došel i zbytek party a doslova mě hodili onomu odvážlivci na záda, nebylo už co řešit. Když jsem koukal přímo dolů z toho svahu ze zad toho chlapíka, už vím, jak to vidí skokani na lyžích po odrazu z můstku. Prostě prázdno před sebou a zem hluboko pod nimi. Sestup proběhl celkem v pohodě, jen když si mě nadhazoval na zádech, měl jsem před očima andělíčky a děkoval prozřetelnosti, že jsem uzavřel pojistku na vše možné, s nejvyššími možnými limity plnění, včetně převozu mrtvoly. 😊 Prostě jsem byl nesen jako pytel. Další dva chlapíci mi drželi nohy, abych je netáhl po zemi a další dva nesli vozík. Pod schody mě hodili zpátky do káry, poděkovali jsme a šli každý svojí cestou. Google mapy ví hodně, ale tehdy se to tak rychle semlelo, že jsme ani nestihli nastudovat trasu. Ušetřili jsme pár set metrů chůze zpět do kopce ke Galatské věži a síly na pozdější cestu z přístavu na hotel.

Lidé páchající dobré skutky

Dorazili jsme do přístaviště trajektů v Karaköy, zjistili, odkud že nám to vyplouvá a čekali, až otevřou „gaty“ k trajektům což bylo za pár minut. Když mě zblýsknul lodník, tak si mě hned přebral a bezpečně mě dostal přes hranu mola na palubu trajektu. Zvládl to bravurně, asi nevezl vozmena poprvé. Po pár desítkách minut nás trajekt vyklopil na přístavišti v Kadiköy. Byli jsme už úplně vyplivnutí a nechtělo se nám na hotel pěšky ani náhodou. Dle jízdního řádu měl jet bus MHD, ale nejelo nic. Zkusili jsme TAXI. Nástup byl v pohodě, ale vozík se do kufru auta nevešel, tak jsem musel zase vystoupit a šlo se pěšky. Po chvíli se k nám přimotala partička čtyř kluků a opakovala se situace z předchozí noci. Doprovodili nás až téměř k hotelu na nádraží MHD a vlaků Marmaray, stanice se jmenuje jazyko lámavým názvem Söğütlüçeşme. Pak už jsme to měli, co bychom kamenem dohodili. Mám dojem, že tam jsou party kluků nebo holek a jelikož nemají co na práci, tak po nocích buď páchají dobré skutky nebo lotroviny. My jsme potkali během našich cest je ty, co páchali dobré skutky.

Poslední den v Istanbulu

Na hotelu jsme padli do pelechu a spali jako zabití. Není divu, že jsme se probudili tak, tak, abychom se rychle oblékli a vyrazili na snídani. Stihli jsme to s odřenýma ušima. Byl to poslední den pobytu v Istanbulu a chtěli jsme toho stihnout co nejvíce, než se vydáme dál. Hned po snídani jsme vyrazili na Velký bazar. Svátek obětování skončil, takže bazar byl otevřený. Tentokrát jsme už ale vzali rozum do hrsti a dojeli co nejblíže k bazaru tramvají. Přišlo mi, že celý Istanbul je postavený na šikmé ploše. Celý areál Velkého bazaru je z kopce, nebo do kopce, záleží, z které strany do něj vejdete, ale bylo to jako na houpačce. Proplétali jsme se mezi lidmi, koukali od krámku ke krámku a každý hledal, co by koupil pro potěchu sobě nebo jako dárek. Sázel jsem na to, že si tam koupím nějakou pěknou peněženku, ale byl jsem zklamán. Všude „přeznačkováno,“ čím více pruhů, tím více Adidas, ale tradiční výrobky z kůže nikde. Za to zlata, nebo investičních cihliček a směnáren nespočet. Celkový dojem z Velkého bazaru? Taková velká vietnamská tržnice v tureckém provedení. Nakonec jsme si pár maličkostí a dárků pro rodinu a kámoše koupili. Samozřejmě jsme neodolali a vyzkoušeli i smlouvání o ceně. Někde se to dalo, někde byla cena fix, což bylo napsáno, takže smlouvat nemělo cenu. Týnka se do toho nějak nemohla položit, tak jsem to vzal na sebe a usmlouval jí o třetinu pěknou kabelku. Byla to zábava, handlovat o ceně. Bylo vidět, že i prodavač to bral hodně s humorem. Co mě velmi mile překvapilo, bylo, že na tak letité tržnici nechyběly wecka pro vozíčkáře. Přístup byl sice dost strmý, sám vozmen by to nedal, ani parouš, ale wecka byla fakt předpisově bezbariérová. Pokud byl problém se vstupem, ochotná obsluha přišla na pomoc. Nečekejte ale klasickou „hajzlbábu“ v Turecku to byl „hajzlchlápek.“😊

Modrá mešita

Týnka koupila ještě pár maličkostí pro kámošky a vyrazili jsme směr Modrá mešita. Jelikož nás čekala návštěva funkčního svatostánku, už od rána jsme lítali v dlouhých kalhotách a trikách, aby při vstupu nebyl problém s outfitem. Kdo by remcal, že muslimská víra je taková či maková, dovoluji si připomenout, že stejné omezení platilo i ve Vatikánu při návštěvě baziliky sv. Petra. Žádné krátké kalhoty ani sukně a odhalená ramena nebyla povolena. Tentokrát žádné bloumání po městě. Veškeré trasy, co se daly, jsme zdolávali MHD. Úspora času a sil byla nezanedbatelná. Tramvají jsme dorazili na náměstí Hippodromea hned jsme mazali do Modré mešity. Návštěva mešity není jako když jdete do kostela. Řekl bych, že je to podobné, jako když se jdete kouknout do kláštera. Prošli jsme jednou z bran deklarovanou jako bezbariérovou. Pravda, jen s jedním 20 cm vysokým, za ty stovky let řádně ošoupaným mramorovým schodem, jinak v pohodě. V ostatních branách byly schody na terasy, do parků a zahrad. Na nádvoří byl šrumec, lidí jako máku, poutníků i turistů. Všichni spořádaně v jednom zástupu postupovali ke druhému nádvoří mešity. Vozmeni a kočáry měly k dispozici luxusní nájezdovou rampu. Na druhém nádvoří se proud rozdělil na věřící a prosté návštěvníky. Do mešity se musí zásadně bez bot, tak jsem byl zvědav, jak to řeší se zouváním u vozmenů. Řešení bylo geniálně jednoduché. U stupu mi zaměstnanec mešity prostě omotal kola lepicí páskou a pak už nic nebránilo vstupu dovnitř hlavního sálu. Google praví, že tato „čistá“ část mešity určená k samotným modlitbám se nazývá haram. Nádvoří a místo pro očistu a odložení obuvi se nazývá sán. Nemám ta správná slova na to, abych popsal nádheru, která se ukrývá v haram. Doporučuji použít google a zadat heslo: modrá mešita. Jen musím říct, že nám z toho padly brady dolů úžasem. Pochopil jsem, proč byla ta stavba tak nákladná a málem položila osmanský erár. Omráčeni tou nádherou jsme se vypotáceli ven. U východu byly volně k rozebrání výtisky koránu v různých světových jazycích. Týnka sáhla po anglické verzi, já po francouzské. Když jsme opouštěli nádvoří mešity, zmerčili jsme, že je tam půjčovna jakýchsi jednoduchých černých sukní pro návštěvníky v nepředpisovém outfitu. Byly to unisex modely, takže to na sebe natahovali jak chlapi, tak ženy, co měli kraťasy nebo krátké sukně a my se pařili v dlouhých kalhotách celý den. Šátky na zahalení se tam daly také půjčit, ale to už Týnce bylo jedno. Koupila si na bazaru vlastní. Pak jen remcala, že je jí v tom hic.

„Noc v muzeu“ po vozmensku se nekonala

Jen jsme se vymotali ven, nabrali jsme kurz palác Topkapi. Došli jsme až k jedné z mnoha bran, které vedli k paláci. Od muzea to bylo z kopečka dolů, to bylo celkem v pohodě, ale směrem k paláci to bylo sakra do kopce, ještě k tomu po kočičích hlavách. Funěli jsme do prudkého krpálu, svaly ztuhlé, zakyselené, už to fakt nešlo. Tak nějak jsme doufali, že se najde odvážný ochotník a vezme to za Týnku. Co myslíte, našel se? Vytlačil mě až k bráně paláce Topkapi a nutno dodat, že pak už funěl taky. Nejhorší krpál jsme tedy zdolali s asistencí. K pokladnám a druhé palácové bráně už to bylo jen velmi mírné převýšení, takže pohoda. Situace jako přes kopírák. Přistoupil k nám zaměstnanec muzea a opět nás navedl přímo k pokladně, kde jsme „nafasovali“ free vstupenky a šli na prohlídku paláce. Topkapi není jako klasický hrad nebo palácový komplex. Je spíše soustředění různých pavilonů dle funkcí (přijímací pavilon, zbrojnice, harém atd.). Prolezli jsme, co se na vozíku dalo. Jen zbrojnici a pokladnici jsme jaksi minuli, a když jsme si jí všimli, bylo už těsně před zavírací hodinou a ochranka už nás dovnitř nepustila. Byl jsem dost naštvaný, že jsem minul to hlavní, kvůli čemu jsem vystoupal tak prudkým kopec. Militárie, to je to, co mě zajímalo. Těsně předtím, než jsme opustili Topkapi, jsem doskákal po hrbolatém kamenitém chodníku na wecko pro vozmeny. Nejdříve jsem ale musel vyřešit tetrisovou soutěž, jak se na wecko napasovat a zavřít za sebou dveře. Tam to šlo, po pěti minutách jsem byl tam, ale ven už musel pomoci i pracovník ostrahy. Sami s Týnkou bychom to asi nedali. Asi bychom si střihli „Noc v muzeu“ po vozmensku. Ven z paláce Topkapi jsme nevycházeli stejným krpálem, ale druhou stranou téměř po rovině a vyšli jsme hradební branou za muzeem Hagia Sofia. To nás málem porazilo. Jedinou útěchou bylo, že jsme cestou do paláce zasedli do Alemdar Café Restaurant a dali si jídlo, které opravdu stálo za to. Prkénko tak půl metrů dlouhé, plné mixu grilovaných mas, zeleniny a různých příloh. Samo to bylo jídlo pro dvě osoby, ale nacpaní jsme byli až až.

Jelikož zítřejší den byl dnem odjezdu z Istanbulu dál na východ, nezevlili jsme kolem už moc dlouho. Obešli jsme tedy ještě jednou muzeum Hagia Sofia, skočili na tramvaj a ujížděli směrem na nádraží, abychom chytli spoj do Kadiköy. Tentokrát ne trajektem, ale příměstským vlakem Marmaray. Spoj jsme stihli a ze zastávky jsme byli za pár minutek na hotelu. Na hotelu to byla rychlovka. Sprcha, vyčůrat a spát, abychom byli na zítřejší cestovní den fit.

Ráno jsme vstávali téměř za zvuku hlasu muezzina, který vybízel k ranní modlitbě. Sbalili jsme saky paky, nasnídali se a opustili hotel. Portýr nám přistavil auto k hotelu a pomohl uložit veškerou bagáž do kufru. Svátek obětování skončil, takže na parkovišti, kde jsme v klidu tři dny parkovali se už vybíralo parkovné. Jak pravila Týnka, nějak to usmlouval, takže jsme neplatili nic. Nahodili jsme motory, zadali souřadnice na Ankaru a vyrazili.

Ladislav Loebe

26.02.2020 |