Letošní dovolená po Česku byla tak trochu z nouze ctnost, ale nakonec byla skvělá a nabytá zážitky. Původně jsme plánovali expedici podobnou té do Turecka, ale COVID-19 nám trochu zamíchal kartami, resp. s plány. Náš původní záměr byl projet Skandinávii. Po pročtení pár blogů a zjištění, že procestovat Polsko, Pobaltské republiky, Skandinávii a Německo je nereálné, tak jsme původní záměr zredukovali. Nově jsme měli namířeno do Polska, Pobaltských republik, Finska a do Petrohradu v Rusku. Člověk by měl vidět a zažít Rusko na vlastní kůži, aby mohl říct, že viděl svět. 😊 Tedy se to alespoň za mých mladých let říkalo. Jak už jsem psal výše, nakonec se road trip smrsknul na naši Českou kotlinu.

Když už bylo jasné, že se nikam daleko nepojede, spadla ze mě tíž příprav. Vůbec jsem si nelámal hlavu s tím, že by se něco mohlo podělat a jak to případně řešit. Vždy bychom se nějak v republice dostali domů, i kdyby to mělo být na trakaři. Sbalení jsme tudíž byli raz dva s tím, že pokud něco budeme potřebovat, tak si to koupíme cestou. Osobně jsem to bral tak nějak více pohodově. Naskládat věci do auta a upevnit je tam, je stále vyšší dívčí, ale i v tomto ohledu chystám vylepšení mého auta, takže do budoucna by mělo být vše snazší a komfortnější.

Týnka nastínila trasu po hradech, zámcích a kempech a tím bylo hotovo. Nechali jsme itinerář cesty otevřený s tím, že když po trase potkáme nebo uvidíme něco, co bude stát za vidění, tak tam prostě zastavíme a očíhneme to tam. Po road tripu v Turecku už jsme i zkušenější freecampeři, takže jsme se ani nechtěli a vlastně ani nemuseli vázat na pobyt v kempu, ale jen tak si očíhnout kempy po Čechách taky není od věci, takže pár nocí v kempu jsme taky naplánovali.

Další věcí, co bychom chtěli zlepšit, je dokumentování celého průběhu tripu, hlavně bezbariérovost míst, kam zavítáme. V této oblasti také plánujeme inovace dle rčení: „Jeden obrázek dá za tisíc slov.“ Dalším motivem je fakt, že psát zážitky ve formě reportáže je fajn, ale pokud už to je 20 stran, je to spíše román na pokračování a málokdo to dočte do konce. Dali jsme si závazek, příští trip už odprezentujeme formou cestovatelské besedy. Mám-li to tedy shrnout, tohle by měla být poslední textová reportáž. Doufám, že příště již bude obrazová. Dost už ale o tom, co by, kdyby, jde se na to, co bylo a že toho bylo za těch dvanáct dní hodně. 😊

Trip jsme odstartovali v neděli a první zastávkou byla Litomyšl. Litomyšlí jsem projel mockrát během služební cesty do rehabilitačního ústavu Luže, ale nikdy jsem se tam nezastavil, abych si prohlédl místní zámek nebo klášterní zahrady. Shodou okolností byl týž den posledním dnem kulturní akce Smetanova Litomyšl. Snažil jsem se koupit lístky na závěrečný koncert, ale byly už od června vyprodané. Nuže smířili jsme se s tím, že budeme zevlit po městě a závěrečný koncert budeme sledovat na velkoplošné obrazovce v přímém přenosu v klášterní zahradě.

Dorazili jsme do Litomyšle kolem 16 hod. Zaparkovali auto poblíž zámku v boční uličce a vydali se na zevl. Jak jsme se blížili k centru dění, šli jsme po zvuku a podle proudících lidí a tyto indicie nás spolehlivě dovedly do klášterní zahrady. Zrovinka tam probíhal doprovodný program, hrála jakási kapela live. Nutkavě mi připomínala grupu Děda Mládek illegal band, ruku do ohně bych za to ale nedal. Každopádně hudba byla svižná a nakažlivá. Projeli jsme zahradu, chvíli zevlili na kapele a došlo nám, že jsme na závěrečný koncert trestuhodně nepřipravení, co se jídla a pití týká. O tom, že jsme dovolenou absolvovali v nejchladnějším týdnu prázdnin ani nemluvím. Tím chci říct, že jsme nebyli ani adekvátně oblečení na pomalu se přikrádající večerní chlad. 

Vrátili jsme se k autu, zajeli natankovat a vzali si z báglu mikiny. Mazaně jsme auto přeparkovali na vyhrazená místa pro lidičky s hendikepem a to hned u vchodu do klášterních zahrad. Vydali jsme se směrem k zámku. Na nádvoří zámku již bylo vše nachystáno na večerní závěrečný koncert a současně s tím probíhaly zkoušky vystupujících orchestrů. Při poslechu jsme procházeli pod arkádami nádvoří a natrefili na místnost, vedoucí do sklepení, kde je v části sklepení umístěna expozice sochaře Olbrama Zoubka a v druhé vinotéka. Vinotéka to byla zvláštní. Fungovala na bázi samoobsluhy a platilo se nahoře při odchodu. Jelikož do sklepení byl přístup po schodech, tudíž vstup byl pro mě nemožný, vyslal jsem pro víno Týnku a v mezičase plkal s pánem, co kasíroval. Když už jsem si říkal, kde se ta Týna zase fláká, tak se vynořila ze sklepení sice s úsměvem na líci, že si prohlédla výstavu, ale ruce prázdné, žádná PETka s vínem. Pravila, že je to asi rozbité, nebo došlo. Víno, které jsme chtěli, nešlo natočit. Pán u kasy se zvedl s tím, že mu to tam máme na chvíli ohlídat, skočil do sklepení a za chvíli se vynořil s plnou PETkou. Nic nebylo rozbité, ani nic nedošlo, jen to bylo jakési maličko zaseknuté, že se to prý občas stává, pravil ten dobrý muž.

Vrátili jsme se na nádvoří zámku, s vínem v podpaží a rozhodli se zůstat, protože orchestru to fakt hrálo. Týnka vytáhla z batůžku skicák a tužky či uhly, a že bude kreslit skici. Zajímalo mě, zda bych to zvládl též načmárat, tak jsem nafasoval list ze skicáku a tužku, že si to mám vyzkoušet. Mám asi oko z Kašparovy krávy. Možná bych i uměl, co vidím, přenést na papír, ale trefit to velikostně, to byl fakt problém. Chlácholil jsem sám sebe, že je to můj osobitý tvůrčí projev, ale i tak to není nic moc. 😊 Zabraní do kreslení skici, pronikly nám do hlavy tóny zkoušejícího orchestru. Byl to Vivaldi a jeho Čtvero ročních období. Super, řekl jsem si. Slyšíme a vidíme závěrečný koncert live, popíjíme u toho vínko a tvoříme momentky. Jedním slovem ideál. Skončili jsme se skicami a šli si prohlédnout okolí zámku. Zevlili jsme kolem zámku a pomalu se na město snášel soumrak. Přesunuli jsme se tedy do klášterních zahrad, kde už koncertovali předskokani. Našli jsme si místečko na trávníku vedle ostatních diváků a přilepili oči na velké plátno, kam se přenášel závěrečný koncert.

Po skončení koncertu jsme „skočili“ do auta, bo na nás útočil večerní  chlad, i když jsme měli mikiny. Vyrazili jsme za město, najít nějaké místo na freecamp přespání. Kousek za Litomyšlí jsme uhnuli z hlavní silnice u Penzionu Jízdárna Suchá na nějakou no name spojovací cestu mezi poli, odstavili auto mimo cestu, to kdyby náhodou něco po ránu jelo (a ono opravdu jelo 😊) a za pár chvil už jsme chrněli zahrabaní do spacáků a dek. Štěstí, že jsem trval na tom, že vezmeme kromě spacáků i všechny deky, co máme doma. Byla fakt kosa! Ráno se nám vůbec nechtělo z vyhřátého pelechu. Nedivte se. Auto bez izolace vychladne během chvilky. Volání dálek a dalších zážitků nás ale přece jen vytáhlo ze spacáků. Ani jsme nesnídali, páč jsme byli nacpaní ještě z večera a bylo ještě celkem brzy. Vůbec celou dovolenou jsme vstávali nezvykle brzy. To se nám nikdy nepovedlo, ač jsme to vždy chtěli. Vyšlo to až letos 😊. Rychle jsme uklidili spacáky, matraci a vyrazili dál, směr přehradní nádrž Rozkoš, res. autokemp Rozkoš.

Jak jsme tak projížděli městem směr na Hradec, vzpomněl jsem si na pohádkový zámeček ztracený v dědince Nové Hrady. Ano, je ta dědinka cestou do RÚ Luže, jejímž středobodem je krásný rokokový zámeček uprostřed návsi. Zeptal jsem se Týnky, zda chce vidět kouzelný zámek, ale s malým odklonem od naší  původní trasy na Hradec a dál na přehradní nádrž Rozkoš. Kývla na to, tak jsem auto zlomil na první křižovatce doleva směrem na Nové Hrady. Když jsme po půl hodince jízdy dorazili do cíle, naskytl se pohled jako pokaždé, když jedu kolem. Uprostřed návsi s více či méně zašlými fasádami svítí žlutobílá fasáda kouzelného pohádkového zámečku s rozkvetlým parkem. Někdy mi připadá, že je to účelově vytvořený kontrast. Zaparkovali jsme hned na návsi na parkovišti, nasnídali se, spáchali ranní hygienu a vyrazili směr zámeček. Zámeček v kopci, přístupová cesta po drobné, ale hrbolaté dlažbě. Finální stoupání od druhé brány ke vstupním dveřím celkem prudké stoupání, povrch drobný štěrk a písek. Abych nezapomněl, interiéry zámku jsou bariérové, tudíž pro vozmeny nepřístupné, ale je možné projít si rozsáhlý zámecký park s oborou plnou daňků, konírnami, labyrintem a dalšími atrakcemi. Ne vše je přístupné na vozíku, ale některé okruhy se dají zdolat s dopomocí.

Poté, co jsme vytvořili (rychlo) skicu zámku, proletěli jsme nejbližší park a labyrint, skočili jsme do auta a nabrali opětovně kurz autokemp Rozkoš. Absolutně zevlovací jízdou po okreskách jsme někde u Vysokého Mýta najeli zpět na silnici 35 na Hradec Králové, abychom z ní po pár kilometrech zase sjeli směrem na Třebechovice pod Orebem, Opočno, Dobrušku, Nové město nad Metují a náš další cíl Autokemp Rozkoš u České Skalice. Co jméno sídla, to pojem, to kus historie. Museli jsme s těžkým srdcem míjet Třebechovice, zámek Opočno a další a další krásy. Důvod byl jasný. Úplně by se rozpadl náš původní plán. Sice velmi hrubě načrtnutý, ale přece jen to nějaká osa byla. Jak jsme se blížili k přehradě, zdálo se, že cesta tam je zakletá a úplně neprodyšně uzavřená. Všude samé uzavírky cest z důvodu rekonstrukce a nikde žádné značení objížděk. Došlo to až tak daleko, že jsme uplatnili navigaci ve stylu Krokodýl Dundee. Jeli jsme prostě na sever. Odbočili jsme na první polní cestu, která vedla severně, tedy k našemu cíli a jeli po ní tak dlouho, dokud jsme neusoudili, že bychom mohli být  za všemi uzavírkami. Podcenili jsem ale schopnosti našich správců silnic. Sjeli jsme do další vesnice s tím, že už snad tam bude cesta v pohodě. Nebyla. To už mi bouchly saze a vzal jsem to durch staveniště. Jelikož můj van vypadá spíše jako stavební dodávka než osobák, nikdo si ničeho nevšiml a my projeli úsek asi 5 km po stavbě, resp. po opravovaném úseku silnice. Účel to splnilo a po dalších pár desítkách kilometrů jsme dorazili konečně do České Skalice. Dalších pár desítek minut jsme odstáli v kolonách v totálně rozkopaném městě, jak jinak než z důvodu rekonstrukce silnic, a nakonec přece dorazili do kempu. Týnka po cestě pročítala recenze na kemp a dle nich to vypadalo, že kemp má nejlepší léta za sebou. Jelikož jsme neměli další alternativu, řekli jsme si, že ty dva dny dáme, a kdyby to bylo fakt silné kafe, tak se prostě sebereme a vypadneme dál na cestu. Dva dny nám přišlo akorát na to, abychom otestovali konečně záďový stan na auto a nově pořízenou celtu, jako náhražku rolovací markýzy, která se mi na autech přímo hnusí 😊. 

Za dva dny v kempu jsme zaplatili přes 600 Kč plus vratnou kauci 200 Kč na klíče od bezbariérových sociálek. Později jsme vypozorovali, že na ně chodí dost lidí, ač na první pohled neměli žádný hendikep, ale když jsme se mohli zamknout, bylo nám to celkem jedno. Místa v kempu poblíž sociálek bylo dost a dost, takže nerudovskou otázku „Kam s ním?“ s autem, jsme řešit nemuseli. Sice se nám pořád něco nezdálo, ale nakonec jsme se přece zakempili na strategickém place. Do stánků/hospod to bylo stejně daleko jako na WC/sprchy, takže to byl takový vyvážený trojúhelník 😊. Dlužno dodat, že recenze o kempu byly vesměs pravdivé. Kemp má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Kdyby se ale našel investor, který by ho dal do pucu, mám za to, že by to byl krásný cíl dovolených hordy lidí. Kemp je nezvykle velký s netušenými a nerušenými zákoutími i pro lidi milující větší soukromí, ač tráví čas v kempu. Kemp jsme si tak trochu prolezli, abychom byli v obraze, třeba pro příští pobyt.

Rozbili jsme tábor – nainstalovali stan na zadní dveře vanu, napnuli celtu na střešní nosič, abychom měli přístřešek proti slunci, rozložili stolík a židle a začalo se vegetit. Veget byla naše celodenní činnost. Večer jsme se dali trochu do gala a vyrazili na diskotéku. Bassy se rozléhaly kempem už od brzkého večera, tak nás to táhlo si zařádit. Byli jsme tam sice jako exoti mezi vším tím dorostem v doprovodu rodičů, ale to nám bylo celkem fuk. Dali jsme pár long drinků a pak to rozbalili na place. Očividně jsme zazářili. Několik zjihlých maminek si naše taneční kreace natáčelo na mobil. 😊 Samo sebou ve 23:00 hod. hudební produkce skončila, tak jsme ještě zapadli do vedlejšího baru a pokračovali v kalbě. Po půlnoci nás „vykopli“ i z baru, tak jsme šli konečně chrnět. Ráno jsme se vykopali ze spacáků a už už ohřívali vodu na horký čaj. Rána byla fakt chladná, ale teplota rychle stoupala. Řekl bych paralelně s tím, jak se slunce šplhalo po obloze vzhůru. Voda byla pro Týnku na koupání studená, tak jsme vyrazili na prohlídku České Skalice. Část města, která je svázána s Boženou Němcovou včetně túry do Babiččina údolí kolem zámku v Ratibořicích jsme měli už prolezlou, tak jsme se vydali na druhou stranu. Objevili jsme vilu Čerych postavenou podle plánů architekta O. Novotného. Vystavěna byla rodinou Bartoňových, kteří podnikali v textilním průmyslu. Vila je bariérová, ale stojí za to, kouknout do zahrady s krásnou terranou. Bloumali jsme tak městem, zastavili se u kostela Církve husitské, který je vybudovaný ve funkcionalistickém stylu, zřejmě jako připomenutí Žižkova vítězství v bitvě u Skalice r. 1424, kde zle potřel východočeské pány. 

Jak jsme si tak razili cestu zpět k centru a dál do kempu, stavili jsme se v místní jednotě a koupili pivko Baron vařené v opočenském pivovaru. Jelikož nejsme borci na kvantitu ale na kvalitu, koupili jsme pivko Tmavý ležák 14° EPM. Co na tom, že bylo dopoledne. Pitný režim se v horku musel dodržovat, tak jsme courali městem zpět do kempu a cucali pivko. Vrátili jsme se do kempu ve velmi povznesené a veselé náladě. Cestou jsme míjeli tabule informující o tom, že se Českou Skalicí a vůbec celým krajem přehnala Prusko-Rakouská válka r. 1866, která vyvrcholila bitvou u Sadové nebo také bitvou u Hradce Králové v témže roce drtivou porážkou Rakouska. Tuto událost připomínají též menší či větší vojenské hřbitovy z té doby. Odpolko a večer jsme opět relaxovali, váleli se a chytali lelky. Večer jsme zašli do místního baru, dali pár drinků a zapadli chrnět. Další den nás čekalo balení a cesta dál. 

Ráno, raníčko, jsme sbalili saky paky a vyrazili dál. Dalším cílem byl prapůvodně plánovaný Hospital Kuks, ale v cestě nám stála pevnost Josefov a ZOO ve Dvoře Králové. Rychle jsme zhodnotili situaci a plán upravili následovně. Okamžitě jsme upravili kurz na Josefov s tím, že pak budeme pokračovat na Hospital Kuks a den zakončíme v kempu či na hotelu v ZOO ve Dvoře Králové.  Pevnost Josefov je sesterskou pevností Terezína. Asi netřeba dodávat, že pevnosti jsou pojmenované po císařovně Marii Terezii a jejím synovi, následníkovi císaři Josefovi II. Neodolal jsem možnosti navštívit pevnost jako obdivovatel barokní pevnostní architektury, která mě uchvátila při cestách po Francii. Konec konců i brněnský Špilberk je dochován v tomto slohu.                        

Josefov je ale více obklopen zástavbou z pozdější doby, takže tak nevynikne mohutnost bastionů, nebo jsou dokonce tyto hradby a bastiony probourány kvůli silnici a přístupu do města. Terezín je v tomto ohledu mnohem zachovalejší, zřejmě díky pohnutější historii tohoto místa. Auto jsme zapíchli na náměstíčku u zrekonstruovaného Městského muzea Josefov. Jelikož jsem cílil ryze na vojenskou minulost místa, zbaběle jsme muzeum vynechali, dali si v místní kavárně čaj, kávu, Týnka ještě jakýsi dortík a valili přes náměstí do Prvního vojenskohistorického muzea M. Frosta. To bylo pro mě trochu zklamáním. 1) bylo bariérové, 2) nevztahovalo se ryze k době 19. století. Pravdou je, že historie ČS legií není bez zajímavosti, ale já byl naladěn na jinou dobu. 😊 Zapadli jsme tedy do další atrakce, místnosti, kde byl zmenšený model pevnosti a ochotný pán, syn tvůrce tohoto modelu, nám dal zasvěcený výklad o historii celé pevnosti a nebylo otázky, na kterou by neznal odpověď. Tím jsem alespoň částečně ukojil svoji zvědavost o historii pevnosti. Vyrazili jsme dál směr Hospital Kuks.

Ladislav Loebe