Simona Kolaříková je rozená Brňačka. Vystudovala střední ekonomickou školu. „Zkoušela jsem nějaké vysoké školy, ale to nevyšlo, tedy jsem nastoupila hned v osmnácti do práce. Potom jsem asi na dva roky odjela do Prahy za přítelem. A protože to nevyšlo ani s přítelem, vrátila jsem se ráda do Brna,“ vzpomíná s úsměvem Simona.

Nedobrovolný odchod

Nebýt úrazu, který Simonu potkal, zůstala by nejspíš v Brně i nadále. Na svatební cestě v roce 2002 se však stala událost, která Simoně od základu překopala život. „Byli jsme u Lipna pod stanem. Jeli jsme na kole, na cestě byla nerovnost, kterou jsem přehlédla, lekla jsem se, chytla jsem za brzdy. A přeletěla jsem přes řídítka.“ Na krátkou dobu byla v bezvědomí, v mezičase zavolal manžel sanitku. Stěžovala si na bolest lokte a zad. Záchranáři odvezli Simonu do Českého Krumlova, kde zjistili, že má poraněnou páteř. Druhý den letěla vrtulníkem do Brna, kde podstoupila první operaci, při níž jí byla páteř zafixována.

„Čtrnáct dnů na to mi řekli, že půjdu ještě na jednu operaci. Ta měla zabránit borcení páteře. Měli mi tam dát nějaký štěp, který měl dostat obratle do stejné roviny a chránit mě před tím, aby se v místě zranění něco třeba skříplo,“ vypráví. V místě poranění však zřejmě zůstal úlomek obratle. Během operace Simoně skřípl cévu, která zásobuje míchu. Třebaže zhruba za hodinu poté vzali lékaři pacientku znovu na sál, došlo k nenávratnému přerušení cévy. Simona trvale ochrnula na dolní končetiny.

Nechci být zátěž

Ještě několik týdnů po operaci měla Simona za to, že se jedná o dočasný stav. Sestřičky ji uklidňovaly, že takových případů už zažily více. S verdiktem seznámil Simonu manžel. „Byla jsem od srpna v rehabilitačním ústavu, na Vánoce mě pustili domů. A on mi tehdy řekl, že už nikdy chodit nebudu,“ vzpomíná Simona. „Navrhla jsem, že se rozvedeme. Když se to stalo, byli jsme spolu asi měsíc. Věděla jsem, že všechno teď bude jiné než dřív. A nechtěla jsem být zátěží.“

Mohlo by se to stát každému

Zpětně říká, že si uvědomuje, že si neuvědomovala důsledky. Kdyby býval manžel na rozvod kývl, neměla by kam jít. Rodiče bydleli v bariérovém bytě. „Mně to ale takhle přišlo fér,“ vypráví Simona. Manžel však rozvod odmítl. „Řekl mi, že se to klidně mohlo stát i jemu. A že to zvládneme.“

Simona byla až do března v rehabilitačním ústavu v Košumberku, poté absolvovala ještě pobyt v Parapleti. Během toho manžel zajistil dočasné bydlení v bezbariérovém bytě na Klajdovce. Opustili mezonetový byt, který si pořídili před svatbou a začali se stavbou bezbariérového domu. „Dočasné bydlení pro nás bylo nesmírně důležité. Manžel potřeboval chodit do práce a já chtěla mít jistotu, že to dokážu zvládnout doma sama.“ Simonu nadále podporoval tehdejší zaměstnavatel. Začala dvakrát týdně jezdit do práce, na Klajdovce ji vyzvedával kolega. „Vlastně jsem neměla moc čas přemýšlet nad tím, co se stalo. Pořád bylo co řešit.“
Dítě na cestě

Jednoho dne se na Simonu obrátila doktorka Šrámková, která se mimo jiné zabývá asistovanou reprodukcí u hendikepovaných. Třebaže dítě v té době u Kolaříkových nebylo na pořadu dne, rozhodla se Simona podstoupit vyšetření, aby byla informovaná, jak budou moci otázku řešit případně v budoucnu. „A tam zjistili, že jsem v třetím měsíci těhotenství. Vůbec jsem o tom nevěděla. Byl to trochu poprask, protože jsem brala léky, které nejsou pro plod dobré.“

Tolik smůly přece nemůžeme mít

Simona léky okamžitě vysadila. Třebaže existovalo riziko, že došlo k poškození plodu, lékaři se rozhodli neodebírat plodovou vodu. „Bylo to tak půl napůl. Ale já jsem si říkala, že tolik smůly přece nemůžeme mít. A tak jsem to riskla. Nakonec se nám v půlce prosince narodila zdravá Terezka.“

Dejte si pauzu

První narozeniny už malá Terezka slavila v novém domě, krátce před Vánoci se Kolaříkovi přestěhovali do vlastního. V průběhu ledna začala mít Simona zvláštní pocity, požádala manžela, ať jí koupí těhotenský test. „Moje gynekoložka se tedy chytala za hlavu, protože první porod jsem měla císařským řezem. Říkala, že si myslela, že si dáme aspoň chvíli pauzu. Ale druhé dítě hold bylo na cestě, a tak se nám ten sám rok narodila Klárka.“

V jednom kole

Péči o dvě děti zvládala Simona sama. Musela. „Snažila jsem se zjišťovat, jaké mám možnosti, ale bylo mi řečeno, že na asistentku bych měla nárok jenom tehdy, pokud bych měla postižené dítě. Takže jsem byla ve stoprocentním zápřahu. A vlastně jsem tak nějak doposud. Takto mi to vyhovuje.“

Plány do budoucna

Dcery momentálně navštěvují základní školu. Starší Terezka má ohledně sebe jasno, chce být lékařkou. Nebo fyzioterapeutkou. „Klárka si s tím vůbec hlavu neláme, ta takové věci neřeší. Času má dost. Každopádně mě už nepotřebují tolik jako dřív. Jednou přijde den, kdy budou úplně samostatné. To si uvědomuji. A uvědomuji si, že pak bude třeba řešit, co budu dělat dál,“ říká Simona.

„Baví mě plánovat, kam třeba pojedeme za rok na dovolenou. Nebo kam vyrazíme na výlet. Je to fajn, člověk se má na co těšit. Moje velká vize teď je, že se postaví nové centrum Fenixu. Těším se na to, že bych tam mohla dojíždět častěji, dobrovolničit, účastnit se nějakých tvořivých kurzů, hrát deskovky. Doufám, že to tak vyjde, že mi to zaplní tu velkou časovou díru, která zůstane po holkách,“ plánuje Simona.

Michaela Vařeková