Když už jsem započala cestovatelskou kariéru s jedním „vozmenem“ Itálií, proč se nerozjet „dál“ a nepodniknout něco většího s větším počtem „vozmenů“? Zatímco v Itálii jsem se jen vezla, tohle byl můj projekt, tudíž veškerá zodpovědnost ležela na mně. Na základě toho vznikl projekt s názvem: „S poraněnou míchou kolem světa.“

Tímto bych nejprve ráda poděkovala všem, kterým se moje myšlenka líbila a neváhali mě podpořit – velké díky patří všem individuálním dárcům, Rodince The ŠIKLS, Nadaci Dnes Pomáhám, a především Nadačnímu sociálnímu fondu Města Brna a JMK za poskytnutí finančního daru za ocenění mých statečných asistentek.

Někteří si přivstali, někteří dorazili tak tak. Měsíce vyřizování jízdenek se nakonec vyplatily. Moje zkušenost je taková, že zaměstnanci ČD nemají jednotné informace v této problematice. Skupinová jízda vozíčkářů a nárok bezplatného jízdného pro jejich doprovody i do zahraničí je jim zkrátka cizí. Na poslední chvíli jsme vytiskli u přepážky bezplatné lístky pro doprovod na základě čísel z kartiček ZTP/P. Ve vlaku jej však ani nevyžadovali, to nás neznepokojilo, protože už jsme všichni seděli na svých místech v 1. třídě vlaku Railjet, který nás dopravil přímo do Vídně. My co už máme zkušenost, víme, že na kolečkách je vše o něco pomalejší. Na Hlavním nádraží ve Vídni jsme všichni pomocí sklápěcí plošiny vystoupili z vlaku. Vzápětí se nás ujali dva zaměstnanci, kteří nám pomáhali kupovat jízdenky na městskou hromadnou dopravu a směřovali nás k výtahům na metro U1. Než se dostaneme, kam potřebujeme, použijeme 3 výtahy. Museli jsme jet na několikrát, protože jen málokterý výtah je tak prostorný, jak bychom potřebovali.

Z metra jsme zamířili rovnou na hostel, kde jsme odložili svá zavazadla a někteří se i naobědvali ze svých zásob z domu. Někteří míří do restaurace, kterou jsme míjeli po cestě na nejznámějším tržišti Naschmarkt. Naschmarkt nabízí nejen restaurace, kde si můžete dát slavný Wiener Schnitzel, vietnamskou a italskou kuchyni, ale nachází se zde i stánky s nejrůznějším ovocem, kořením, sýry, rybami, masem a vínem. Po obědě jsme se vydali na náměstí Marie Terezie a procházeli jsme kolem několika muzeí. Jedním z nich je Uměleckohistorické muzeum, které některé z nás zaujalo nabídkou výstavy jedinečného malíře Caravaggia a sochaře Berniniho. Vánoční vesnička na náměstí Marie Terezie nám poskytla velké vyžití téměř až do večera. Ochutnávali jsme nejrůznější dobroty, svařáky, punče, marmelády a sýry. Když se pije, je třeba si i „odskočit.“ Nacházela se zde sice bezbariérová Toi-Toi, ale projet úzkými turnikety k WC na vozíku bylo nemožné.

Začali jsme trochu bloudit mezi radnicí a Vídeňským parlamentem, který byl celý obložený lešením. Na vánoční vesničce Rathausplatz jsme se po naší levici kochali výhledem na radnici a po pravici zase na velké osvětlené kluziště a přitom „cucali“ další svařák. V plánu byl také známý barokní komplex Hofburg, který dlouhou dobu sloužil jako sídlo Habsburků. Na ten již ale ten den nedošlo, jelikož park, který nás dělil od Hofburgu, byl zavřený. Mysleli jsme, že Hofburg je taktéž zavřený, menší poprchání a dopravní kolaps v ulicích nás směřoval zpátky k hostelu. Brzy jsme našli výtah na metro U2. Když jsme přijeli na konečnou stanici Karlsplatz, zjistili jsme, že výtah je rozbitý. Uvízli jsme, nemohli jsme ani dál ani ven. SOS sloupek byl poslední možnost. Zprvu nás chtěli poslat eskalátory, ale za pár minut přišly zaměstnankyně a my jen následovali jejich pokyny. Svezli jsme se VIP metrem v úplné tmě a úplně sami na druhou stranu, kde byl již výtah funkční. Z výtahu jsme zamířili na metro U4, abychom vystoupili přímo u hostelu. Použili jsme opět čtyři výtahy. U hostelu se nacházela Billa, tam jsme tedy nakoupili občerstvení a večer trávili povídáním si a stolní hrou. Dva noční ptáci se dole v baru bavili s kumpány ze Švýcarska kulečníkem. Hráli o pivo a prohráli, ale „socializace“ prý proběhla na výbornou, což mě moc potěšilo. Konec konců dostat ,,vozmeny“ do světa a mezi lidi byl také jeden z hlavních cílů mého projektu. Musím dodat, že k cestování občas patří stres a ten jednomu z cestovatelů přivodil střevní potíže. Tudíž jsme se dostali do postele až kolem půl 3 ráno současně s nočními ptáky.

Sama jsem si trochu přivstala. Věděla jsem, že chystat sebe i druhé současně je náročné. Nařídit ale budíček všem v 6 hodin ráno, na to jsem nenašla odvahu, proto se postupně všichni probouzeli přibližně kolem půl osmé. Po snídani jsme se vydali rovnou na zámek Schönbrunn. Ve vstupu hostelu bylo sice pět schodů, ale byla tam i plošina, která nám umožňovala odchod a příchod, ač ve zpomalené režii. Po zdolání těchto schodů jsme se tedy vydali na metro. Na stanici Schönbrunn byl výtah mimo provoz, už zase. Tentokrát jsme však mohli jet na další stanici, přestoupit na druhou stranu a vrátit se. K zámku jsme přišli už skoro v poledne. Byly tam velké fronty, tudíž jsme na prohlídku museli čekat přibližně 3 hodiny. Někteří šli obhlédnout slavné vídeňské ZOO, chtějíc vidět pandy. Zbytek se projel do zámecké zahrady a vychutnával si pohled na Gloriet. U zámku nechyběla tradiční vánoční vesnička, kde jsme zvládli oběd, punče, mezi jinými i Bayleys punč, který se stal naším nejoblíbenějším. Přišel čas najít WC pro vozíčkáře, ten se nachází přímo ve vstupní hale zámku. Nicméně vozíčkář jej těžko najde, mám tím na mysli, ze svého zorného pole, kdy sedící člověk má výhled téměř nulový ke dveřím vozíčkářského WC, když ve frontě právě na něj čekají zdraví lidé.

Zarezervovala jsem hodinový okruh zámkem (Grand Tour), který nám nabídl prohlídku soukromých pokojů císařské rodiny s českým výkladem. Po prohlídce zámku jsme se ještě vydali do města k Hofburgu, dovnitř jsme ale již nešli, informace o císařské rodině jsou tu prý téměř totožné s těmi, které jsme slyšeli v zámku. Když jsme přijeli metrem k Hofburgu, byla tma. Poznali jsme, že jsme blízko především díky koňskému spřežení projíždějícího okolo nás. Byli jsme se podívat v kostele sv. Michala, který je od Hofburgu jen přes ulici a dále se vydali, řekla bych nejrušnější ulicí, kterou jsme zatím šli. Bylo snadné se ztratit mezi davem. Naštěstí jsme všichni společně dorazili na náměstí sv. Štěpána, kde nás opět z dálky lákala vánoční vesnička a nádech Vánoc. Obešli jsme katedrálu sv. Štěpána kolem dokola a udělali krátkou návštěvu uvnitř. Poté už jsme směřovali k hostelu, kde byl krátký odpočinek a následně jsme se všichni postupně sešli v baru, kde nás ubytování pohostilo welcome drinkem a také jsme si společně zahráli kulečník. Kdo disponuje alespoň základními jazykovými znalostmi, využil toho a bavil se s ostatními návštěvníky baru z různých koutů světa.

Vyletěla jsem z postele okolo osmé hodiny s tím, že jsem zaspala. V deset hodin jsme měli opustit hostel a náš pokoj vypadal jako po výbuchu. V druhém pokoji však hlásili, že takto chtěli vstávat. Takže vlastně žádnou paniku, 5 minut před desátou jsme byli opravdu dole, s plnými pupky a sbalení. Po příjezdu na hlavní nádraží jsem marně doufala, že si odložíme svá zavazadla. Úschovna pro toliko cestujících, kteří navštíví vídeňské hlavní nádraží, byla nedostačující. Svá zavazadla jsme byli nuceni táhnout s sebou. Měli jsme dnes v plánu Belvedere, ten k našemu překvapení byl jen 2 stanice S-bahnem, jehož nástupiště jsme zahlédli přímo vedle místnosti sloužící k úschově zavazadel. První vlak nejel bezbariérový, tak jsme doufali, že pojede hned za ním. Vnitřní povrch vlaku ale spíše připomínal korýtko. Na jednu stranu to bylo legrační, každý vozíčkář měl vozík buď nakloněný na jednu stranu, nebo v kopci. Ani výstup na stanici, který je nejblíže velmi známému Belvederu, nebyl bezbariérový. Nikdo z nás nečekal schod dolů. Ani velmi samostatný vozíčkář by sám nevystoupil a člověk na elektrickém vozíku ani nemluvě. Procházku zámeckým parkem jsme si zprvu náležitě užívali, ač jsme měli s sebou zavazadla, zanedlouho mi úsměv překazil pohled na prudký sráz dolů, kde budou určitě schody, pomyslela jsem si. Doteď jsme klesali po relativně rovném povrchu a v půli cesty narazíme na toto, samozřejmě nikomu by se nechtělo šlapat kopeček zpátky a hledat jinou cestu. Naštěstí uprostřed byl sjezd a také po pár vteřinách k nám přišli lidé, kteří nám ochotně nabídli svou pomoc. Vozík po vozíku jsme se všichni společně snažili dostat dolů.

Když jsme již začínali opouštět areál Belvederu, zašli jsme si na záchod, anebo alespoň vozíčkáři. Hned poté, co nám začalo kručet v bříšcích, jsme se dali do hledání restaurace. Byla neděle, v tento den má Rakousko off-day, a tudíž téměř všechny restaurace byly zavřené a vídeňský Schnittzel jsme neměli možnost ochutnat. Naštěstí jsme našli otevřenou čínskou restauraci. Na záchod tu však vozíčkář nemohl. Když je nouze největší, jako kabinka nám poslouží rožek ulice. Vozíčkáři vykonávají přece jen potřebu trošku jinak než my, tudíž žádný policajt by nemohl říct půl slova. Na mapě jsem zahlédla, že pár metrů od nás by měl být kostel sv. Karla Boromejského. Jedná se znovu o barokní skvost a myslím, že to byla opravdu tečka na závěr. Do kostela je pro vozíčkáře a doprovod vstup zdarma. Někteří využili tu možnost svést se výtahem do kopule, jiní si vychutnávali poslední svařák a teprve potom návštěvu kostela. Uvnitř jsme slyšeli zpěv písničky Tichá noc v různých jazycích.

Nastal čas zamířit směr k domovu. Ke stanici metra jsme došli přes park, nejprve jsme si zvolili vstup, který nebyl opatřen výtahy, tudíž jsme se vraceli a hledali jiný vstup. Naštěstí jsme vyrazili s předstihem, tudíž na nástupišti na hlavním nádraží čekajíc na správný vlak do Brna, jsme byli vzorně 10 minut před odjezdem. Ve vlaku jsem se poptala na zpětnou vazbu a celkové dojmy z výletu a jinak jsme už jen zaslouženě odpočívali. Po příjezdu jsme se rozloučili, doprovod se ujal svého vozíčkáře a postupně jsme se rozjeli domů.

Těžko říci, zda lidem na vozíku cestování přináší pocit osvobození, tak jako mně. Věřím ale, že je to určitý krůček k větší samostatnosti, jak nás zdravých, tak lidí na vozíku.

Kristýna Palečková