Z hotelu jsme sice vyrazili, jak nejrychleji to šlo, ale než jsme se vymotali z Istanbulu, nějakou hodinku to trvalo. GPSka byla sice aktualizovaná, ale i tak mnohdy spleť ulic a křižovatek již neodpovídala skutečnosti. Je to tím, že se město rozrůstá rychlým tempem, a tak support a aktualizace map prostě zaostává za realitou. Stává se to občas i v Česku, tak jsem se nedivil, že se to děje v Turecku. Kousl jsem se tedy do rtu a v mysli pohřbil nějaký časový itinerář dojezdu do Ankary. Konec konců, žádná rezervace hotelu nás netlačila, tak jsem se uklidnil a bral věci, jak šly. Konečně jsme se vymotali ze spleti silnic a silniček a najeli opět na naši již profláklou rychlostní silnici D-100 a nabrali plnou povolenou rychlost a mířili směr Ankara. Když jsem tak koukal kolem sebe z auta, došlo mi, proč nás GPSka tak „povodila“ po předměstích a periferiích Istanbulu. V Turecku moc dálnic není, ale když už, tak stojí za to. Nějaký inženýr prostě na mapě města načmáral trasu dálnice a stavělo se. Jenže ouha, dálnice přeťala do té doby funkční silnice nižších i vyšších tříd a to tak, že to zamotalo hlavu i GPSce. My samo sebou na dálnici nechtěli, neboť jsme stále nesehnali el. dálniční kupon a po svátku obětování závory spadly a všude se začalo opět platit.

Cesta po D-100

Cesta po D-100 nebyla nudná. Hornatá krajina, kterou cesta vede, nabízela bezpočet krásných scenérií. Trochu jsem litoval, že musím věnovat pozornost řízení a ne koukání po krajině, ale jak se zpívá v jedné písni: „Šofér, ten tvrdej chleba má…“ Pomalý soumrak a docházející nafta nás donutili opustit D-100 a sjet na silnici nižší třídy. Naftu jsme nabrali v prvním městečku, kde byla čerpací stanice. Sotva jsme odbočili k pumpě, kde se vzal, tu se vzal klučina tak 12 let a už nás navigoval ke stojanu. Za volantem tou dobou byla Týnka, já měl oraz, tak spolu cosi živě probírali. Celkem jsem se bavil, když jsem je pozoroval a poslouchal. Tak nějak se domluvili na tom, že tankujeme naftu a bereme plnou nádrž. Nutno dodat, že klučina uměl víc anglicky, než mladí lidé, které jsme zkoušeli později oslovit v Ankaře. Tam se mluvilo jen turecky, takže naše předpoklady, že se ve světě mladí učí jazyky, byly naprosto liché. Nádrž plná a tak jsme vyrazili dál, hledat místo na přespání. Poučeni z první noci freecampingu jsme nyní hledali místo na přespání za světla, protože hledat místo k přenocování za tmy z jedoucího auta, je zaručeně nejlepší cesta, jak se co nejdříve pohádat, a jak téměř nabourat auto nebo způsobit dopravní nehodu. Chce to tedy čas, klid a hlavně denní světlo. To všechno jsme ještě měli, takže jsme odstavili auto, trochu si pohráli s dislplayem GPSky a kousek po cestě jsme objevili nějaký bezejmenný rybníček. Zamířili jsme rovnou k němu. Cesta byla chvílemi polní, chvílemi žádná, ale za chvíli jsme dorazili k rybníčku – zamýšlenému místu našeho noclehu. Místečko to bylo pěkné, liduprázdné, totální pohoda. Ta idyla měla ale jednu zásadní chybu – hmyz. Taková mračna much a ovádů, kteří útočili už jen na naše auto, jsme snad nikdy neviděli. Okamžitě jsme od našeho záměru upustili a vydali se o kus dál. Jeli jsme krokem, vzhledem k terénu. Byl jsem rád, že jsem investoval do úpravy podvozku, jinak bychom byli v rejži. Ona to vlastně byla víc polní cesta, než cokoliv jiného.  Nakonec jsme přece jen narazili na asfaltovou cestu. Jak jsme později zjistili, nikam ale nevedla. Vymleté hluboké rýhy od přívalových dešťů svědčily o tom, že tato cesta je opravdu zapomenutá. Zapomenutá byla tak dokonale, že ani mouchy a ovádi o ní nevěděli. Odstavili jsme auto stranou u cesty, co kdyby náhodou přece něco jelo, rozložili stolek a židli a uklohnili rychlou večeři.  Po večeři jsme zapadli do spacáků a chrněli jako zabití.

Probudilo nás horko v autě, jak se do něj hned z rána opíralo sluníčko. To nás vyhnalo ven z postele. Následovala rychlá snídaně, hygiena a vyrazili jsme dál. Pokračovali jsme dolů do údolí, když se za ostrou zatáčkou asfaltový povrch ztratil a následovala kamenitá cesta, která se vinula údolím až do malé vesničky. Sjížděl jsem krokem a místy jsme měli pěkně sevřené prdelky od toho, jak blízko srázu jsme byli. Zvládli jsme to. Nicméně těsně před vjezdem do vesnice, kde byla cesta už tak dost úzká, zaparkoval jakýsi domorodec auto. Byly pouze dvě možnosti. Buď zkusit projet kolem a nespadnout s autem ze srázu, nebo vycouvat celou tu štreku zpět do kopce, tam se otočit a jet tam, odkud jsme včera přijeli. Když to tak hodnotím, možnost byla vlastně jediná, projet kolem a pokračovat do vesnice. Vyslal jsem tedy Týnku jako kopilota, aby mě naváděla a ukazovala, jak můžu ještě ke hraně srázu, než spadnu s autem do potoka. Byla trošku v koncích, ale naštěstí se objevil „kouzelný“ dědeček, který se toho ujal a já se s jeho pomocí prosmýkl kolem zaparkovaného auta. Houkli jsme na sebe pozdravy, jaké kdo znal, a kterým kdo rozuměl, poděkovali jsme a jeli dál. Prohodili jsme opravdu jen pár slov, zbytek jsme se domlouvali rukama, nohama, ale když se onen děd optal lámanou angličtinou, odkud jsme, tak hned nevěděl, kam má zařadit Česko, ale Československo znal a hned věděl. Dobrá značka se nezapomíná. 😊 

Směr Ankara

Prokličkovali jsme tedy vesničku a vydali se směrem zpět k silnici D-100 směrem na Ankaru. Týnka sice vedla cestovatelský deník, ale jaksi pozapomněla psát, kde se odehrává to, co zrovna popisuje a mě to též nenapadlo. Poučení pro příště: Každý zápis začíná datem a místem, kde jsme. Na druhou stranu nám bylo celkem fuk, kde zrovna jsme. Celý rok plánujeme, stíháme termíny, události a kdo ví co ještě. Hlavním mottem téhle dovolené bylo, hlavně nic moc neplánovat snad kromě přibližné trasy, proto jsme ani tak neřešili vedení deníku. Psali jsme jen zajímavé postřehy. To, že nevím, kde se děj odehrával, je na překážku až teď s odstupem času, kdy si nemůžu vzpomenout, kde že jsme to vlastně byli. 

Z vesničky vedla pouze jedna cesta a zvláštní na ní bylo, že nebyla asfaltová jako silnice jinde. Povrch byl drobný štěrk silně zhutněný, takže ve výsledku byl povrch kvalitnější než kdekterá naše silnice III. třídy. Typickým jevem ale byly mračna prachu, co se za námi zvedaly. Po pár kilometrech jsme najeli na naši oblíbenou D-100/D-750 a uháněli dál směr Ankara. Do Ankary jsme dorazili kolem poledne nebo lehce po poledni. Hladoví jsme byli jako vlci, tak jsme s autem zamířili do prvního velkého nákupního centra a la Olympia ale mnohem většího, kde byla jistota, že nějaké to fast foodové patro bude. A co myslíte…? Bylo tam. Nechtěli jsme nic uspěchat, a tak jsme oddalovali náš oběd tím, že jsme ještě celé to patro obešli, abychom se náhodou nepřipravili o možnost výběru ještě větší lahůdky než té, kterou bychom si dali v případě rychlé volby, tzn. zapadnout do prvního fast foodu. Bylo to zbytečné sebetrýznění. Nakonec jsme stejně skončili u jednoho z prvních fast foodů, do kterého jsme nakoukli hned po příchodu. Objednali jsme si echt turecký kebab s hranolkami. Poprvé jsem ochutnal jogurtový nápoj Ayran. Napoprvé nic moc, ale během tripu jsem si ho dal ještě párkrát a celkem mi zachutnal. Po obědě jsme se ještě poohlédli hodinu nákupním centrem a hledali nějaký obchod se sportovními potřebami, neboť Týnka vyrazila nalehko jen s lehkou dekou, protože předpokládala, že v srpnu budou v Turecku vysoké teploty, ale opak byl pravdou. Teploty na severu Turecka přes den nic moc a v noci to bylo ještě horší. Museli jsme nutně koupit nějaký spacák. Když už jsme tam byli, skočili jsme ještě do drogerie pro nějaké nutné hygienické propriety. Když jsme cosi hledali v regálech a nemohli to najít, oslovil jsem jednu slečnu prodavačku, ale kromě turečtiny neuměla žádný jiný jazyk. To mě celkem zarazilo. Žil jsem v tom, že se světové jazyky učí všude, ale není to tak. Nepochodil jsem. Už nevím, po čem že jsme se tak pídili, ale přežili jsme, takže to asi nebylo nic životně důležitého. 😊

Vypadli jsme z nákupního centra nacpaní tudíž spokojení. Trochu nás rozladilo počasí, neboť jsme vyjeli z podzemních garáží do deště. Nebyla to žádná smršť, spíše vytrvalý zahradnický déšť. Už jsme promýšleli variantu prohlídky Istanbulu formou vyhlídkové okružní jízdy autem, ale pak zafoukal vítr a odnesl dešťové mraky pryč. Pěší prohlídka města mohla proběhnout. Jenže vyvstal další problém, co chceme v Ankaře vlastně vidět? Vzali jsme to k mauzoleu Mustafy Kemala (Atatürka = otce Turků), novodobého zakladatele tureckého státu, jenže ouha, mraky turistů, fronta až kdo ví kam. Až tak odhodlaní studovat „národněosvobozenecký“ boj proti Řekům jsme nebyli. Nota bene při vědomí toho, že to byli právě Osmanští Turci, kdož vybudovali impérium, které zahrnovalo i okupaci většiny Balkánu tedy včetně Řecka. Jak vidno, dějiny si každý národ vykládá po svém, resp. „jak se mu to hodí do krámu.“ Přesunuli jsme se tedy k nádherné mešitě Kocatepe. Okoukli jsme ji zvenčí, dovnitř nás ani nenapadlo zajít, i když už víme, že i to se dá i v případě, že člověk není muslim. Za vidění snad stojí v Ankaře už jen stará pevnost na pahorku, což je pro vozmena passé a bulvár Kemala Atatüka, výstavní třída hlavního města. Víc nic k vidění Ankara nenabízí, neboť je hlavním městem teprve krátce a je opravdu spíše administrativním a pouze formálním hlavním městem Turecka. Vše důležité se stejně odehrává v Istanbulu, perle na Bosporu.

Chattušaš, hlavní město kdysi mocné Chetitské říše

Vyrazili jsme tedy bez meškání za naším dalším cílem, tím bylo město Chattušaš (turecky Hattuşaş), hlavní město kdysi mocné Chetitské říše. Vyráželi jsme z Ankary odpoledne a před námi bylo cca 200 km. Vypadalo to, že pojedeme v noci. Loučili jsme se s Ankarou v deštivém počasí. Déšť a chlad, teplota spadla cca o 15°C. Takové počasí nás provázelo celou cestu až do města Chatušaš. Abych vše uvedl na pravou míru, ruiny, nebo vykopávky, jak kdo chce, jsou rozesety na ploše kolem 170 ha. Chattušaš bylo v minulosti opravdu město. Dnes se ani neuvádí, kde se přesně nachází. Uvádí se pouze, že se nachází nedaleko obce Boğazkale. Zpět ale k cestě. Cesta probíhala v poklidu po silnici D-200/D-190, než jsme dorazili k pomalu se šinoucí koloně vozidel. Důvod nebyl zřejmý, a tak jsme se s Týnkou jen dohadovali, co se stalo. Později se ukázalo, že to byla dopravní nehoda, a to dost vážná. Srážka dvou kamionů a autobusu. Všude kolem cesty jakoby poházená osobní auta. Ve skutečnosti některá auta byla mimo cestu proto, že byla smetena kamiony a další proto, že řidiči hledali únikový koridor, aby se vyhnuli srážce s již nabouranými kamiony a autobusem, které blokovali silnici. Pomalu jsme se plazili k místu havárie, až jsme ji konečně míjeli. Všude šrumec, běhání lidí a hlavně záchranářů, kteří kmitali kolem přeživších zraněných cestujících . Nejhůře asi dopadl řidič autobusu, mrtvý bezvládně visel v zapnutém bezpečnostním pásu. Nedobrzdil, a tak naboural do kamionu před ním. Vraky už odtáhly od sebe, takže vše bylo vidět. Nikdo si už řidiče nevšímal. Záchranáři kmitali kolem přeživších zraněných cestujících. Týnka z toho výjevu měla trochu šok, ale brzy se oklepala. To nám připomnělo, že Turci jsou údajně jedni z nejhorších řidičů v Evropě, co do počtu nehod a úmrtí na silnici. Byla to taková výstraha pro futuro. Já měl ale pocit, že čím déle jsem v Turecku, tím více přicházím na chuť tureckému stylu ježdění. Není to jako u nás, kde každý vypálí do křižovatky, sotva po červené blikne oranžová. V Turecku se dost jezdí na červenou, a tak se valná většina řidičů napřed ještě „pro sychr“  rozhlédne, než opravdu vjede do křižovatky, i když má zelenou. Nezažili jsme žádné kličkování z pruhu do pruhu ani žádnou agresivní jízdu.

Proč o tom píšu? Projeli jsme místo nehody a pokračovali dál. Zdržení sice nebylo velké, ale půl hodiny nám to vzalo. Mezitím už se setmělo, a tak jsem přemýšlel, kde složíme hlavy, až dorazíme do cíle. Nastavil jsem si tempomat, aby si odpočinuly ruce a ramena od neustálých korekcí volantu a přidávání plynu a brždění. Kdo řídí rukama, tak ví, o čem mluvím. Zabral jsem se tak do přemýšlení, kde přenocujeme, že jsem úplně zasklil to, že jsem vjel do nějakého městečka a projel cca ve 100 km/h dvě červené, než jsem auto na mokré silnici zastavil na třetím semaforu. Kolem hodně troubení, ale jinak naštěstí nic. Dlouho jsem si tu nepozornost vyčítal a dával si pak ještě větší pozor než do té chvíle. Přitom mi mohlo být úplně šumák, kde auto odstavíme a zalomíme to, neboť jsme samo sebou spali v autě. V Turecku nikdo moc neřeší, když odstavíte auto někde, kde nepřekážíte a přespíte tam. Kdyby se tohle stalo u nás, asi by se to bez pořádné bouračky neobešlo. Byla to pořádná studená sprcha, takže zbytek cesty do Chattušaš jsem měl oči na stopkách. Mít oči na stopkách se v Turecku vyplatilo. Co jsem byl s autem v cizině, nestalo se mi, že bych někde narazil na psa válejícího se nebo spícího uprostřed silnice. Dokonce jsme jednou potkali psa i na dálnici. Když už jsme u psů, tak v Turecku jsou to celkem drsní hlídači. Nejednou se stalo, když jsme projížděli městem či vesnicí, že nám pes vyjel po pneumatice. 😊 Já se stále chlácholil tím, že mé All terrainy by byly asi tvrdý ořech i pro psa. Přece jen to jsou pneu konstruované do drsného terénu pouště Sonora. 

Do Chattušaš jsme dorazili pozdě v noci. Zapíchl jsem auto pár desítek metrů od areálu vykopávek města Chattušaš a zalehli jsme do spacáků. Na to, že byl srpen a my byli v Turecku, byla řádná kosa. Později jsme se dozvěděli, že do Turecka dorazila jakási studená vlna, která ochladila celý sever Turecka včetně černomořského pobřeží, kam jsme měli též namířeno a vyplavila Istanbul i s Velkým bazarem. Celkem by nám to pobyt zkomplikovalo, neboť byla zastavena i trajektová doprava po Bosporu v Istanbulu. To už nám ale bylo jedno. Byli jsme tak dva dny cesty na východ od Istanbulu. Prudil nás jen občasný déšť a teploty, které by člověk v létě v Turecku vůbec nečekal. Ráno v Chattušaš bylo takové aprílové, občas slunce občas mraky, ze kterých vypadlo sem tam pár kapek. Jinak bylo studené a větrné. Ruch ve vesnici po ránu: nula, nula, jedna mula, stádo ovcí a jinak nic. Vypravili jsme se tedy na prohlídku ruin města kdysi mocné říše Chetitů. Vjeli jsme do areálu a zamířili rovnou k malé budově, která byla prodejnou vstupenek, suvenýrů a zázemím pro turisty. Když to vezmu s odstupem, stejné jsou všude po světě. Místní zaměstnanci byli tak fajn, že nás nechali v klidu nasnídat na parkovišti v autě. Poprchávalo, tak jsme se ani neobtěžovali rozkládat stolík a židle. Pak jsme v klidu šli spáchat ranní hygienu na tamní wecka. Kdo by to byl řekl, ba přímo jen pomyslel, bylo tam wecko bezbariérové, dle předpisů, vyvedené v černém mramoru. Kam se hrabaly pětihvězdové hotely. 

Koupili jsme vstupenky, a tak nějak se chystali na pěší túru po areálu, že si pěkně dáme do těla. Město se totiž rozkládá na pahorcích nad vesnicí a je velmi dobře strategicky umístěné. Cesty a chodníky samé stoupání a klesání, někdy dost prudké oběma směry, takže jízda na vozíku by se podobala spíše jízdě na horské dráze. Koukli jsme občas s obavou na oblohu, zda nás při prohlídce nestihne déšť. Nestalo se a my absolvovali prohlídku v pohodě a v suchu. Prohlídkový okruh měl několik kilometrů a absolvoval se většinou autem či autobusem a bez průvodce. Na důležitých místech ruin byla parkoviště s vícejazyčnými cedulemi, které popisovaly, jaká část města se tam nachází a jakou plnila funkci. Nebyl problém si u každého zastavení vystoupit a očíhnout to na vlastní oči nebo se kochat jen z auta. Každý zvolil tempo, jaké mu sedělo nejvíce. Snažili jsme se být poctiví a okouknout vše, co se jen dalo. Přece jen člověk nenavštíví takovou památku každý den. Nicméně byla místa, kde to na vozíku nešlo, a tak to byla omrknout jen Týnka. Málem bych zapomněl. Než jsme se vydali na prohlídkový okruh, pohostili nás místní čajem a zatáhli do obchůdku se suvenýry. Koupili jsme nějaké cetky, ne proto, že bychom byli rádi zdvořilí, ale proto, že se nám líbily. To byla prohlídka Chattušaš. Dalším cílem bylo černomořské pobřeží, města Samsun, Giresun, Trabzon. Týnka ale stále kňourala, že chce za teplem a sluníčkem, tak jsme se na Černé moře vykašlali a zamířili rovnou na jih do Alanyie. Mně to bylo fuk. Žádný pevný itinerář nebyl a konec konců jsme si to mohl dovolit, přizpůsobovat trasu momentálním náladám a dalším podmínkám. To je ta pravá svoboda cestování.

Ladislav Loebe

Roadtrip do Turecka (1. část)
Roadtrip do Turecka (2. část)
Roadtrip do Turecka (4. část – závěr)