Stejně jako při cestě k moři, tak i na zpáteční cestě do vnitrozemí jsme museli překonat pohoří Taurus, takže první desítky kilometrů jsme šplhali vzhůru „do kopců.“ Podobně jako při příjezdu, kdy jsme jeli nocí, tak i při odjezdu od moře jsme jeli za tmy. Byli jsme unavení z horka a z chození po městě, tak nás ochlazení v horách na chvíli probralo. Moc dlouho to ale nevydrželo, tak jsme co pár kilometrů zastavovali na benzínkách a lili do sebe nejrůznější životabudiče. Když už ani to nepomáhalo, tak jsme se prostě ploužili nocí k jezeru. Konečně jsme auto zapíchli na plácek u jezera, a že tam nebylo dvakrát čisto nám bylo fuk. Spali jsme v autě a spát se nám chtělo jako Šípkovým Růženkám. Prostě jsme už padali na hubu. 😊 Člověk by si řekl, proč sakra jet k nějakému jezeru? Co je na nějakém jezeru zvláštního? Ptal jsem se sám sebe, když jsme jeli nocí. Mácháč máme i u nás v Čechách. Když jsem ale ráno jezero uviděl, došlo mi to. Bílé břehy, pláže, borové háje, sytě modrá průzračná voda, v pozadí kopce, byla to krása a pastva pro oko.

Uklohnili jsme snídani, hodili ji do sebe a přeparkovali jsme auto do stínu borovic. Chillovali jsme, plánovali den, ale dlouho nám to nevydrželo. Zakempili jsme s autem zřejmě na území chráněné oblasti a za pár chvil už u nás byl strážce. Jelikož držení zbraní v Turecku je všudypřítomné u státních orgánů snad bez výjimky, tak i tento strážce byl ozbrojen. Budil respekt už jen tím, jak se mračil. Nevím, jak jsme se domluvili, ale zajímalo ho pouze to, zda tam hodláme kempovat. Tak nějak nás slušně vyhodil, i když jsme řekli, že kempit rozhodně nehodláme. Hádám, že ho obměkčil můj vozejk, ale i tak jsme vypadli, jak nejrychleji to šlo. Neměli jsme zájem na pletkách s úřední mocí. Do teď bylo všechno v pohodě a nehodlali jsme na tom nic měnit.

Až po břicho v jílů u jezera Salda

Všechno šlo podle plánu, pomaličku jsme se plazili po cestě kolem jezera. Plazili je naprosto přesný výraz. Cesta kolem jezera byla hodně kamenitá a prorazit tam pneu, to člověk fakt nechce. Byly i pasáže, kdy musela Týnka z auta, cestu poopravit, vypodložit pár šutry, abych mohl projet, no prostě pravý off road. Všechno šlo pomalu ale v pohodě, ale pouze do té doby, než jsme vymysleli tu kravinu, že sjedeme co nejblíže k jezeru a uděláme selfie. Yop, dolů to šlo. Po ostrých kamenech to auto dalo i to, že jsme sjeli na bílý břeh. Týnka udělala selfie a pak se vše podělalo. Chtěl jsem vyjet zpět nahoru, ale to už nešlo. Auto se zahrabalo až po břicho do naprosto měkkého, ale hlavně mazlavého jílu, který pod vrstvou oblázků nebyl vidět. Byli jsme v totální bryndě, vlastně v jílu. ☹ Místní, co tam chillovali v borových hájích, na nás čučeli a asi si říkali, co je to za paka. Asi se i dobře bavili, zvláště když viděli bezmocně pobíhající Týnku kolem auta. Nicméně po chvíli přece jen přišel jeden chlapík a zeptal se nás, zda potřebujeme pomoci.

Nejprve jsme to zkoušeli samo vyproštěním, ale nešlo to. Odhrabat jílový marast od kol a bez lopaty se jakž takž podařilo, ale dostat auto ven už nikoliv. Zkoušeli jsme různé způsoby, ale auto sedělo na pupku v jílovém marastu a ani se nehnulo. Zajímavé bylo, že se začali objevovat i další zachránci – pomocníci a nakonec se jich sešlo kolem auta tak osm. Když už byly vyčerpány všechny možnosti samo vyproštění i lidí, přišel na řadu traktor. Někdo z místních měl kontakt na farmáře, tak mu zavolal. Cena byla 300 lir, s čímž jsme souhlasili, neboť to byla naprosto haléřová položka v poměru k tomu, v jakém průšvihu jsme byli. Čekali jsme s Týnkou, že přijede traktor, jak ho známe u nás, nějaký veliký John Deer, ale po chvíli čekání dorazil traktůrek o polovinu menší. Týnka propadla totální beznaději a zoufalství, když ho viděla. Já, který něco o technice a schopnostech traktorů vím, jsem stále doufal, že se to podaří. Farmář nejprve zhodnotil terén a dumal, odkud bude auto tahat ven. Moc se mu nechtělo sjíždět až na naši úroveň. Nejprve to zkusil z bezpečné vzdálenosti a téměř kolmo k autu. To se ani nehnulo, i když jsem na tah zkoušel vyjet. Bezmocně jsem hrabal, auto se nehnulo ani o píď. Nakonec sjel traktor do jedné linie s autem a zkusil tahat přímo. Dopadlo to tak, že nejprve dvakrát povolil řetěz a nakonec se zahrabal i traktor. To už jsem začal vidět černě i já.

Dva je víc než jeden

Nezbylo nic jiného, než povolat druhý traktor. Doufali jsme, že dorazí něco většího, ale po chvíli dorazil stejný „prcek“ jako ten první. No co, řekl jsem si, dva je více než jeden. Nevím už, jak to vnímala Týnka, ale asi to moc dobře neviděla. Druhý traktor nejprve musel vyprostit první traktor, aby se mohli společně pustit do vyproštění mého auta. To už jsem ale sledoval z pozice diváka. Na slunku už pěkně pražilo, a tak jsem se začal v autě pěkně opékat. Místní nebyli žádní hlupáci. Jak zpozorovali, že se nechávám chladit vodou, tak mě prostě vytáhli z auta a odnesli do stínu. Tak nějak jsem byl vnitřně proti, chtěl jsem mít auto pod kontrolou, ale prostě mě drapli a vytáhli ven. Za volant sedla Týnka a teď bylo na ní, aby společně s traktory dostala auto ven. Než vyprostili první traktor, tak jsme seděli s Týnkou ve stínu a čučeli na to hemžení. Bylo nám trapně, že kvůli nám je takové pozdvižení. Vrchol všeho byl, když došel jeden z těch chlapíků, co nám pomáhal a domluvil ten traktor, zda nemáme hlad, že by nám dal nějaké jídlo. Dokonce se ptal, zda jsme vege. Když jsme řekli že ne, přinesl nám dva talíře pilafu. Jídlo to bylo vynikající, ale moc nám to nejelo, vzhledem k situaci a k tomu, že jsme měli žaludky celkem stažené stresem. Pak nám ještě nějaká paní donesla dva šálky černého čaje a my byli jako králové, zatímco pod námi se lopotili lidi s tím, aby vytáhli z marastu traktor a naše auto.

Po půl hodince vytáhli z marastu první traktor a šlo se na naše auto. Tentokrát už byly traktory dva, takže se zdálo, že to bude coby dup, ale opak byl pravdou. Autu se stále nechtělo z té bahenní jílové kúry ven. Trvalo to ještě snad půl hodiny, než si auto dalo říct a oba traktory auto vytáhly. Zkoušeli to nejdříve sériově, pak paralelně, pak zase sériově až nakonec auto povolilo a vyprostili ho ven. Podvozek plný jílového marastu. Auto při jízdě skřípalo, jako když se valí dopředu tankový prapor. Bylo to hodně znervózňující, a tak nám ještě pár chlapů pomáhalo vymýt z podvozku, podběhů, brzd a dalších částí auta jílové bahno. Dostali jsme tip ještě na automechanika v obci Yeşilova, kus cesty od jezera.

Nevrátíme se?

Mechanika jsme zastihli, zrovna stahoval roletu a chystal se domů po šichtě. Mohlo být tak půl sedmé večer. Když jsme mu ukázali fotky, usmál se, zalomil rukama, vlezl pod auto a jal se čistit vše, co se dalo, aby vytloukl z podvozku větší část marastu. Pak jsme auto projeli. Stále to pískalo a skřípalo, tak jsme zajeli na benzinku hned vedle dílny a ještě pořádně vystříkal podvozek wapkou. Stav se hodně zlepšil, ale ještě to občas pískalo dlouho po tom, co jsme odjeli od jezera. Auto ale jelo, žádné kontrolky nesvítily, takže auto by mělo být v pořádku, uklidňovali jsme se. Večer a noc jsme strávili nad obcí u levandulového pole. Ráno jsme si dali nějakou brču s levandulí, Týnka kafčo, já navíc kolu, spáchali snídani, ranní hygienu a vyrazili dál směr Pamukkale.

Cesta k Pamukkale byla hodně nervózní a ve znamení poslechu, co nám tluče, píská, hučí v podvozku. Každý podezřelý zvuk nás rozhazoval. Rozhodl jsem se zajet do nejbližšího servisu Volkswagen a nechat auto zkontrolovat. Nejblíže po cestě bylo město Denizli ve stejnojmenné provincii. Dojeli jsme do servisu a začali domlouvat prohlídku. Když nám pracovník řekl, že by to bylo na den až dva podle závady, tak jsme poděkovali a řekli, že to riskneme. Auto jelo, nic nehlásilo, tak jsme se rozhodli pokračovat. Nutno dodat, že atmosféra v autě byla napjatá. Navrhl jsem, že by bylo dobré trip zaseknout a vydat se domů, dokud auto jede a kdyby se podělalo na cestě, tak bychom už byli třeba o hodně blíže k domovu. Týnka zase obvyklou slzavou nátlakovou metodou oponovala, že když jsme tu (rozuměj v Turecku), tak chce ještě něco vidět, což mě celkem (dost) namíchlo, protože mi vlastně nepřímo naznačila, že jí je fuk, kolik bude stát odtah a podobné srandy, kdyby se auto podělalo během tripu někde v Turecku cca 2000 km od domova, hlavně že si užije dovolenou.

Těžce jsem to rozdýchával, ale když jsem koukl na trasu domů, kopírovala přibližně naši původní trasu. Takže se plány vlastně moc, vlastně vůbec nezměnily, neboť vše, kromě kempu pod Izmirem a Izmirem městem jako takovým, bylo na trase. Zchladil jsem si pořádně hlavu a řekl si, že to zmákneme, hlavně ať vydrží auto.

Pamukkale nedáme

Vyrazili jsme tedy směr Pamukkale. Když jsme tam dorazili mohlo být kolem druhé, třetí hodiny odpoledne. Hned, jak jsme otevřeli dveře od auta, dostali jsme pořádnou dělovku do ksichtu od horkého větru. Koukl jsem na teploměr, ukazoval 39,5°C. První, co jsme sháněli, byl kanystr s vodou. Prodávali se tam po 5 litrech. To se nám hodilo, protože jsme většinu pitné vody spotřebovali na výplach podvozku.

Pamukkale bylo také prvním místem, které bylo pro vozmeny dost těžko přístupné, pro mě bez free wheel naprosto nepřístupné. Cesta k vápencovým vanám a k rozvalinám města vedla po kamenném prudce stoupajícím chodníku, navíc plném turistů, takže pohyb by byl přinejmenším dost problematický. Horko mě připravilo o poslední zbytky kuráže, a tak jsme Pamukkale po dlouhém rozmýšlení vzdali. Cestou zpět k autu jsme si tedy dopřáli pořádný kopec zmrzliny, abychom se alespoň trochu zchladili.

Odpočinek poblíž Izmiru

Zklamaní a ubití ze slunka jsme vlezli do auta a vyrazili směr Izmir, resp. kemp někde poblíž Izmiru, kde bych mohl fungovat i jako vozmen. Do Izmiru jsme dorazili až v noci, jako již tradičně. Proplétali jsme se ulicemi a uličkami města a razili si cestu směr kemp Hypo necelých 60 km od Izmiru jižně. Jak jsme se motali uličkami města, potkali jsme průvod žen, slavnostně oděných a ozdobených, které zpívali a hráli na různé nástroje. Stáli jsme asi 10 minut, než procesí přešlo. Mně to nevadilo, čučel jsem na ten jev a hádal, co by to mohlo být? Připadalo mi to jako rozlučka se svobodou po Turecku. K bráně kempu jsme dorazili už pozdě v noci, tak už jsme nic neřešili, couvli kousek od brány, zapíchli to rovnou na příjezdové cestě a přespali tam. Ráno jsme se ubytovali na dva dny, abychom si odpočinuli od řízení, pořádně chillovali a vydýchali ten zážitek od jezera Salda.

Dva dny v kempu Hypo nebylo o ničem jiném, než o válení se na pláži, opalování a odpočinku. Já se v moři koupal snad jen jeden den. Druhý den byly vlny metr až dva vysoké a to nebylo nic pro mě. Navíc bylo moře oproti Antalyi kalné. Přesun na pláž byl snazší, neboť k moři vedly dva betonové chodníky. Na fotkách na Googlu měly pokračovat dřevěnými rošty až k mořské hladině, ale realita byla jiná. Těch deset, patnáct metrů jsme nějak dotlačili, nebo nám pomohli dobří lidé okolo. Do moře mě taky hodily dva páry silných chlapských paží, takže vše mělo podobný průběh jako na jihu v Antalyí. Bylo ale zajímavé sledovat ten rozdíl, že zatímco v Antalyí byli aktivní v pomoci chlapi, na západě u Izmiru se do toho akčně obuly nejdříve ženy, pak se odbrzdili i chlapi. Ať to bylo, jak to bylo, na suchu jsem nezůstal a na slunku se neupekl. Druhý den jsem ani na pláži nezůstal. Když jsem viděl ty vlny, zůstal jsme raději u auta ve stínu a odpočíval s nohama nahoře, aby trochu splaskly otoky. To byl ostatně problém celého tripu. Když člověk sedí celý den za volantem nebo se jen tak někde válí, tak nohy z horka celkem dost otékaly.

Cesta k domovu

Dovolená se chýlila ke konci, a tak jsme se pomalu chystali na návrat domů. Čekalo nás asi 2000 km, takže jsme museli rozvrhnout zbývající cestu tak, abychom se stihli vrátit včas domů. V cestě nám stály ještě poslední potencionální body našeho tripu a to slavná Trója, resp. to, co z ní zůstalo a též Pergamon dnešní Bergama. Pergamon není tak slavný jako Trója, ale dozajista je neméně impozantní. Toto město jsem objevil díky Berlínu, kde jsem navštívil muzeum Pergamon. Je známo, že se na odkrývání antické minulosti Malé Asie věnovali především němečtí archeologové.

Po dvou odpočinkových dnech v kempu jsme sbalili věci, nakoupili lahůdky (sýry, olivy, klobásy, chleba, víno) na cestu v místním marketu a vyrazili zpět k domovu. Nabízely se dvě možnosti cesty. Jedna vedla přes Bursu a Istanbul a druhá podél pobřeží do Canakkale, dál trajektem přes úžinu Dardanely do města Kilitbahir a podél dardanelské úžiny na sever do Edirne, vstupní brány do Turecka z Bulharska anebo naopak. 😊 Jelikož Istanbul jsme již viděli, rozhodli jsme se pro pobřežní cestu a mimo dálnice. Cestou domů jsme hodnotili recenze na Tróju a Pergamon a zhodnotili jsme situaci tak, že je raději pro tentokrát oželíme a necháme si časovou rezervu na cestu. Toto rozhodnutí bylo ve výsledku zásadní ve spojení s tím, že jsme zvolili cestu a přechod hranice v Edirne. Edirne jsme jen proletěli a v rychlosti stihli obdivovat jen místní mešitu, která byla vzorem pro stavbu mešity Hagia Sofia. Průjezd turecko-bulharské hranice trval cca 5 hodin, které jsme strávili v kolonách aut vracejících se do Německa, Francie, Nizozemí a Velké Británie. Samo, končili prázdniny, a tak Turci, kteří žijí v jiných zemích a byli ve své domovině na prázdninách se vraceli zpět do práce a do škol. Asi ani nemusím psát, že podobné to bylo na všech hraničních přechodech směrem na západ. Když si spočítám, že jsme překračovali čtvery státní hranice, mimo česko-slovenských, tak jsme si odstáli v kolonách dobrých 20 hodin, což je skoro celý jeden den cesty. Na zpáteční cestě už jsme se nikde moc nezdržovali, vlastně jsme jen jeli, spali, jedli a chodili na WC. 😊

Domů jsme dorazili unavení, ale zdraví a celí. Celkem jsme za ty tři týdny najeli kolem 5500 km. Přes všechny obavy jak zvládneme kulturní rozdíly, jsme si trip náležitě užili a nikde jsme se nesetkali s neochotou nebo dokonce s nenávistí. Všeho se nám dostalo měrou vrchovatou, pozornosti, laskavosti, pohostinnosti i pomoci, když jsme ji potřebovali. Turecko je nádherná země, plná památek, ale hlavně dobrých lidí a já doufám, že se tam ještě alespoň jednou vrátím, navštívím místa, která jsme z nedostatku času neviděli, nebo která byla dočasně nepřístupná. Turecko jsme nevybrali náhodou. Je to země, kde se setkává kultura evropská s kulturou asijskou a islámskou. Získávali jsme vědomosti o tradicích a zvycích, abychom zhruba věděli, co nás může potkat, resp. co můžeme očekávat v dalších muslimských zemích. Vrátili jsme se i zkušenější. Chcete-li s autem blbnout na pláži mějte se sebou alespoň jednu lopatu a pořádnou sadu na vyprošťování nebo uzavřete nadstandardní asistenční služby, co se vozidla týká. 😊

Už se těšíme na další cesty a dobrodružství.

Ladislav Loebe

Roadtrip do Turecka (1. část)
Roadtrip do Turecka (2. část)
Roadtrip do Turecka (3. část)