Skip to main content
   (+420) 733 589 567
   info@pcfenix.cz

Filip Hladík: Vždycky je nějaká cesta, ale je na mně, abych ji našel

Publikováno:
1. 9. 2019

Filip vyrůstal do jedenácti let v Třebíči, poté se s rodiči přestěhoval do Hrotovic. Ještě další rok dojížděl do Třebíče, kde chodil do matematické třídy, ale pendlování mezi někdejším a novým bydlištěm jej stálo spoustu času. „Od sedmé jsem začal chodit do Hrotovic a asi rok a půl jsem se pak nic nového neučil. Byli jsme výběrovka, takže trochu napřed oproti běžné základní škole.“

Říká, že byl hyperaktivní dítě. „Na základní škole jsem dělal závodně tři sporty. Stolní tenis, fotbal a volejbal. Byl to takový ten model, jak člověk přijde domů, zahodí školní tašku, bere sportovní věci a vrací se v devět večer.“ Jen zřídka prý někam chodil. Většinou – i když nespěchal – běžel. „Pořád jsem potřeboval být v pohybu, nebo ten pohyb alespoň něčím ozvláštnit. Pamatuji si, že když jsem si šel třeba jako úplně malý pro vodu do kuchyně, šel jsem po špičkách a představoval si pod sebou imaginární lano.“

Ničeho jsem se nebál

Celoživotním sportem si vypěstoval fyzickou výbavu, s níž si troufl třeba i na parkour – disciplínu, při které takzvaní trauceři zdolávají překážky prostřednictvím efektních akrobatických prvků. Nemají žádná hřiště, používají vše, co je k mání v okolí. Oplocení, lavičky, domy. I Filip zdolával zdi, přeskakoval z budovy na budovu, zábradlí používal k odrazu do salta. „Byl jsem v opravdu dobré kondici, v těch pohybech jsem měl naprostou jistotu, ničeho jsem se nebál.“ Třebaže nebezpečných úkonů zvládl v životě dost s přehledem a bez větší újmy, nakonec se mu stala osudnou zdánlivě banální nehoda na motorce. Na začátku léta 2008, dva dny poté, co ukončil druhý ročník studia průmyslového designu na VUT v Brně, havaroval na motorce.

Tohle nebude dobrý

„Ten večer se přijel kamarád pochlubit s novou motorkou. Zastavil u nás v parku a já na ni sedl. Chtěl jsem si to zkusit, s motorkou jsem měl zkušenosti od mala, tak jsem si řekl, že tuhle taky zvládnu. Ale neznal jsem ji, nevěděl jsem, jak reaguje. Těsně před zatáčkou jsem dostal smyk na zadní kolo, bez zatáčení jsem to vzal rovně.“ Z nehody si vybavuje jeden krátký moment. „Je to těsně před nehodou. Vyjíždím do zatáčky, ztrácím nad motorkou kontrolu a říkám si, že tohle nebude dobrý.“ Filip ze zatáčky vyletěl a hlavou narazil do stromu, který stál naproti přes silnici. Nárazem si rozdrtil krční obratle.

Všechny fáze smiřování

„Takhle jsem, co se pohybu týče, během pár vteřin ztratil všechno, co jsem kdy uměl. Pár dnů před úrazem jsem ještě na zahradě dělal salta. A najednou jsem čtyřiadvacet hodin denně ležel téměř nehnutě na oddělení.“ Několik dnů nevnímal, jaký dopad bude nehoda na jeho život mít. Poté se musel srovnávat s tvrdou realitou. „Měl jsem všechny takové ty známé fáze, které k člověku přicházejí s nějakou tragédií. Nejdřív jsem tomu nevěřil. Pak jsem se vztekal, nadával, ptal jsem se, čím jsem si to zasloužil. Následoval smutek, když jsem si uvědomil, že naprostou většinu z toho, co jsem byl zvyklý dělat a co mě naplňovalo, už nedokážu.“

Filip říká, že je dost logicky zaměřený člověk a také realista, což mu zkrátilo posttraumatické fáze smiřování a pomohlo při rekonvalescenci. “Vytvořil jsem si takové tři věty, co mi z toho tehdy dost pomohly. A usnadňují mi život i teď. Zaprvé, každý den se nauč něco nového. To mi pomohlo v samostatnosti. Zadruhé, nepomáhej mi, dnes trénuju na zítra. Toho se snažím držet a mám díky tomu dobrý fyzický fond. A v obzvlášť obtížných situacích si říkám, že vždycky je nějaká cesta, ale je na mně, abych ji našel.”

Dost Filipovi pomohlo, když mu lékaři natvrdo řekli, jaké jsou jeho další vyhlídky. „Nebrali si servítky, postavili mě před hotovou věc naprosto bez vytáček. Řekli, co pro mě to, co se stalo, znamená, co se změnilo a co ještě musím změnit já sám. Včetně toho, že můj zdravotní stav nejspíš nemá vyhlídky na nějakou významnou změnu k lepšímu.“

Jakmile se mohl posadit, začal na sobě hodně dřít. Rehabilitoval, makal, jeden rehabilitační pobyt střídal jiným. „Nakládal jsem si mnohem víc, než jsem musel. Chtěl jsem se tak zlepšovat a být co nejvíc samostatný, až jsem se několikrát přetáhl a způsobil si nějaké zdravotní problémy. Nechtěl jsem přijmout, že už bych do tréninku nedával tolik, co jsem dával dřív. A musel jsem si zvyknout, že na vozíku se člověku projeví zdravotní neduhy se zpožděním.“ Vedle práce na sobě samém vyřizoval bezbariérové bydlení, úpravu auta i odpovídající vysokoškolské koleje. V září 2009, rok a pár měsíců po nehodě, se do školy vrátil.

Krušná léta na studiích

Filip měl jasno v tom, že chce školu dodělat. „Hrozně nerad cokoliv vzdávám. Takže ani ze školy jsem před koncem odcházet nechtěl. Žádné úlevy jsem neměl, musel jsem plnit stejné podmínky jako ostatní.“ Studium jej stálo hromadu úsilí. Filip je pravák, po úrazu kvadruplegik, kvůli nehodě ztratil v pravé ruce hybnost. „Přitom na tom oboru se dělalo rukama všechno. Jednou jsme měli něco uplácat z hlíny, jindy něco nakreslit. Na vypracování projektu bývaly tři týdny. Když to člověk nestihl, měl smůlu a předmět opakoval. S těmahle rukama se mi za semestr podařilo udělat třeba dva předměty z pěti.“ Pokud některý z předmětů, který nedokázal splnit, představoval povinnou prerekvizitu pro navazující předmět, nemohl si jej zapsat na další semestr. A studium se tak automaticky prodlužovalo.

Filipovi nekomplikovaly život pouze zasažené ruce. Budova, v které sídlil jeho obor, nebyla bezbariérová. K dispozici měl sice starý výtah na auta, ten však nesměl obsluhovat sám. Když se chtěl dostat na výuku, musel předem volat některému z výtahářů. Jeho docházka závisela na jejich pracovní době. „Několikrát se mi stalo, že jsem měl školu do devíti do večera, ale výtahář mi řekl, že on má směnu do šesti. Každý si dovede představit, co jsem měl třeba za absence. Chtěl jsem, aby výuku buď přesunuli někam, kam se dostanu, nebo ať ten výtah nechají předělat. Abych ho mohl obsluhovat já sám. Tehdy mi tajemník fakulty řekl, že tam nejspíš už nikdy vozíčkář studovat nebude, takže předělávat výtah pro ně nemá cenu. Místo toho protáhli výtahářům pracovní dobu do desíti do večera. Ti mi to pak zbytek studia tak trochu předhazovali.” Filipův život vsedě byl pro studium a termíny odevzdání celkově problémový. Stojany, s kterými studenti pracovali, byly konstruovány pro stojící. Ve vztahu k modelům, které měl zachytit, měl Filip jinou perspektivu. Pohyb zápěstím pravé ruky, o který přišel, se musel naučit nahrazovat pohyby celého lokte. Dokončit třetí ročník studia mu trvalo pět let.

Podpora od nejbližších

Prostředí průmyslového designu mu nakonec přestalo připadat atraktivní. Jen malá část toho, co designér za život navrhne, se skutečně zrealizuje. Filip chtěl více pracovat s lidmi. Vždycky jej bavilo fotit, při studiu si osvojil know how stejně dobře aplikovatelné na design jako na tvůrčí fotografii. Takže se focením začal živit. Co dokáže vyfotit sám, to vyfotí. S kompozicemi, které jsou pro fotografa více náročné, mu někdy pomáhá manželka Linda. Spolu tvoří pár už od roku 2005. 

Právě ona i celá Filipova rodina mu v těžkých začátcích byly oporou. A dodnes jsou. „Jako rodina držíme při sobě. A drželi jsme i tehdy, když se to stalo. Co se týče Lindy, neznám žádný jiný pár, co by takovou situaci ustál. Že by ten vztah vydržel, i když tam nebyly žádné další závazky. A my jsme nic takového neměli, ani jsme nebyli manželé. Pro mě to byla od začátku obrovská výhoda. Naopak Lindě zmizel ze dne na den ze života zdravý kluk a objevil se někdo jiný.“ 

Filip si uvědomuje, jak složitá manželčina situace byla. „Znám spoustu lidí jako já, kteří si to udělali nějakým způsobem sami. A jsou smíření, protože ví, že z toho nemůžou vinit nikoho dalšího. A taky znám spoustu lidí, na kterých se podepsal někdo jiný, a kde je to se smířením se horší. Linda je v podstatě v podobné situaci jako oni. Ona můj úraz ani nezavinila, ani si mě takhle nevybrala. Na jednu stranu nás to ohromně posílilo. Na druhé straně si uvědomuji, jak to pro ni bylo těžké. A pořád je. Život s vozíčkářem není jednoduchý.“

Michaela Vařeková