„Kolegové se ke mně chovají přesně tak, jak potřebuji,“ říká Simona Kolaříková

V rámci seriálu o zaměstnávání osob se zdravotním postižením přinášíme rozhovor se Simonou Kolaříkovou, klientkou Fenixe a zároveň členkou revizní komise spolku.

Odkdy jste vy sama na vozíku?
Od roku 2002.

To už je docela dlouhá doba, úraz Vás zastihl poměrně mladou. Znemožnilo Vám to, že jste na vozíku, výkon zaměstnání, na které jste se připravovala?
Profesně ne. Mám vystudovanou střední ekonomickou školu, od osmnácti let jsem tedy dělala účetnictví, poradenství, obecně všechno, co se týká financí, takže sedavé zaměstnání.

V době úrazu jste byla zaměstnaná. Jak na novou situaci reagoval tehdejší zaměstnavatel?
Samozřejmě jsem měla po úrazu pauzu, zhruba roční. Zaměstnavatel mi maximálně vyšel vstříc. Našel si místo mě náhradu, kolegyni, která mě zastoupila. Byli se za mnou podívat v rehabilitačním ústavu, kde jsem ji naučila základní věci – jenom tak, aby to nějak šlo, fungovalo.

Takže jste se následně vrátila na své původní místo?
Jen velmi krátce. Podařilo se mi velmi brzy a pro obě strany trochu nečekaně otěhotnět. Tedy jsem šla na mateřskou, následně jsem zhruba tři roky pracovala coby lektorka. Měla jsem možnost provádět školení po celé republice, jenže mám dvě malé děti a to se nedalo skloubit. Moje tehdejší zaměstnavatelka mi doporučila povolání, které dělám doposud. Sedmým rokem pracuji jako mzdová účetní na Akademii věd v Brně.

Budova na Poříčí, kde pracujete, je kompletně bezbariérová?
Ano, je to novější budova, kde se s normami počítalo. Kancelář a všechny místnosti, kam potřebuji, jsou v přízemí na rovině. Je zde i velké bezbariérové sociální zařízení, na rozdíl od mého původního zaměstnání před úrazem.

Mluvila jste o vzdělávacích kurzech. Účastníte se dnes vzdělávacích kurzů?
Účastním se minimálně jednou ročně, chodím na ulici Křenová, kde je výškový dům po rekonstrukci, téměř bezbariérový. Jen u vstupu mi vždycky pomáhá paní, která tam pracuje. U budovy je sice nájezd, ale je hodně strmý. Ovšem když zavolám předem, není problém. Paní o mně ví a pomůže mi.

Vychází Vám organizátoři vstříc?
Stalo se mi jednou, že mi organizátorka dala na výběr mezi budovou na Křenové a dalším místem, které bylo sice bezbariérové, ovšem bez záchodů. Školení bylo na devět hodin, tedy jsem samozřejmě byla nakloněná spíše Křenové. Týden se nedělo nic, pak přišlo oznámení, že se kurz koná právě na tom druhém místě. Říkala jsem si, že na Křenové v daný termín zřejmě nebylo místo, ale do věci se vložila moje šéfová a zjistila, že mají termín volný. Věděla to i organizátorka, přesto se rozhodla pro jinou variantu. Moc jsem tomu nerozuměla. Přitom se známe osobně. Od té doby o to víc preferuji Křenovou, nemám potřebu vyhledávat jiná místa, protože tam to dobře znám a vím, že se dostanu, kam potřebuji.

Záležitost s kurzem musela být nepříjemná, ale zdá se, že se svým zaměstnáním jste zcela spokojená.
To naprosto. Dřív jsem byla v práci denně, jenže loni jsem byla na operaci s dekubitem a můj nadřízený řekl, že takhle by to tedy nešlo. Zeptal se, co pro mě může udělat a přizpůsobili mi podmínky tak, že mohu pracovat z domu, jen na některé nejnutnější věci musím do práce. Je to velká výhoda, i kvůli dětem, ale stejně jsem v práci častěji, než bych nutně musela. Třeba na kratší dobu, ale cítím se pak mnohem líp. Mám skvělé kolegy. Když jsem začínala pracovat, bylo znát, že tápou, jak se ke mně chovat. Dnes si ze mě dělají legraci úplně stejně jako ze sebe navzájem. Občas třeba slyším, ať dávám pozor a nepřejedu jim zase nohy. A to je přesně ta pozice, v níž jsem si je přála mít. Chovají se ke mně tak, jak potřebuji. Vím o tom, že jsem měla, co se zaměstnání týče, velké štěstí. Ale tím spíš bych chtěla v hledání vyhovující práce podpořit ostatní. I oni můžou natrefit na správné lidi.

Michaela Vařeková

29.09.2017 |