Lenka Víchová: osobní asistentkou ve Fenixu

Možná znáte písničku Lenka od Tomáše Kluse. Zpívá se v ní “Lenka, osobní likvidační četa…”. Osobní asistentka Lenka Víchová určitě nikoho nelikviduje, kdo však zná její energii a nasazení, určitě by souhlasil, že za jednu likvidační četu vydá 🙂 Protože si ve Fenixu ceníme práce osobních asistentů a víme, že bez nich by to fakt nešlo, chceme jeden zpravodajský příspěvek věnovat právě výrazné postavě této služby. Byť Lenka není ani v asistenci, ani ve Fenixu žádný začátečník. Již obligátně Vás vyzveme, abyste se pohodlně usadili a přečetli si, co nám o sobě Lenka, rozená Slatiňačka a maminka dvou malých kluků, prozradila.

Leni, s jakou myšlenkou jsi dnes vstávala?

Dneska to bylo s myšlenkou, že mám premiéru tady ve “školce”, těšila jsem se, že budu na Fenixu hlídat děti. Měla jsem mít tři, nakonec tu jsou jen dvě, tak si to vlastně užívám a odpočívám.

Těšíváš se do práce vždycky? Anebo míváš dny, kdy se vyloženě netěšíš

Dělá mi problém jenom vstávání. Ze začátku mi dělalo problém vstát i na osmou, natož na sedmou, když mám asistenci brzo ráno. To se mi nechce občas ještě dneska, ale už jsem si docela zvykla. Ale dřív se mi i stalo třeba to, že jsem usnula v MHD a probudila se až někde na konečné.

Jak dlouho se vlastně věnuješ asistenci?

Prvně jsem se jí věnovala už v roce 2005 v Domově pro mne. Ve Fenixu jsem rok a půl.

Máš nějakou vtipnou pracovní historku, kterou jen tak nezapomeneš?

Jednou jsem s klientkou jela do Rakouska nakupovat, tehdy to mělo být kvůli nějakému super máslu. Rakušani totiž mají kvalitnější máslo než my, tedy že jich vezmeme alespoň dvacet. Takže jsme jely, nakonec jsme nakoupily za pět tisíc, vyšlo nám to tak tak, centy jsme lovily u pokladny z peněženky, jak jen se dalo, ale nebyly jsme tam ochotné nic z těch věcí nechat. Těsně před hranicemi nám pak odešla navigace, nemohly jsme najít cestu a snad hodinu jsme jezdily úplně naslepo, aniž jsme věděly, kam vlastně jedeme. U Rajhradu se nám rozsvítila rezerva, benzínu bylo fakt málo a do Brna jsme vlastně dojely spíš asi jen na výpary. Tak tomuhle jsme se později dost zasmály, celé této příhodě.

Tvůj pan manžel pracuje v divadle. Na jakém představení jsi byla naposledy?

Naposledy jsem byla asi před čtrnácti dny, byla to Horečka sobotní noci.

A byli jste tam doufám v sobotu?

Jasně, na Horečku sobotní noci se chodí zásadně v sobotu. (smích) Není to žádná premiéra, hrají to už déle.

Jmenuj tedy ještě nějaká svá další oblíbená představení. Co by Tě neomrzelo ani tehdy, když bys to viděla víckrát?

Manžel je zaměstnaný na hudební scéně, tam chodím fakt ráda. Fakt skvělé věci, co už se dnes nehrají, byly Cikáni jdou do nebe anebo třeba Vlasy, těmi se před těmi jedenácti lety začínalo. A pak jsou skvělé i nějaké zfilmované příběhy, třeba Duch. Skvělá bude určitě i Poslední loď, na té se autorsky podílel mimo jiné třeba Sting, takže určitě bude stát za to.

Jedna z obligátních otázek na konec – napadne Tě nějaké zvíře, které bys ráda vlastnila nebo by o Tobě něco vypovídalo?

Možná bych se našla v chameleonovi. Ten mění barvu podle toho, kde je. Stejně tak já v práci musím s různými klienty mluvit různě. Není to o tom, že bych se přetvařovala, ale přístup je jiný. Tak by to byl asi chameleon.

08.03.2019 |