Skip to main content
   (+420) 733 589 567
   info@pcfenix.cz

, ,

Londýnem skoro bez bariér

Publikováno:
30. 11. 2018

Vážení čtenáři, pokud se rozhodnete číst tenhle článek, udělejte si pohodlí, než jej začnete číst. Je to dlouhý článek. Mohlo by se zdát, že na týdenní pobyt v Londýně až moc dlouhý, ale chtěli jsme do něj vložit vše. Nechtěli jsme popsat pouze holá fakta o tom, kde je co k vidění, a kde je co bariérové či bezbariérové. Náš úmysl od počátku byl, vložit do toho i pocity a dojmy, aby to mělo, jak se říká, „šťávu.“ Máte stále chuť číst? Pak přejeme pěkné počtení.

Bláznivé rozhodnutí

Rok 2018 je pro mě cestovatelským rokem. Září Itálie, Německo, nyní míříme s Týnkou do Londýna. Prázdninové měsíce byly naplněny prací, kdy bylo nutno splnit pracovní povinnosti, např. zpropadené GDPR. Nyní pracovní tlaky pominuly, a tak si můžu konečně užít dovolenou. Yop, už je listopad. Týnka naopak hlásí, že škola začíná hořet, vlastně ne škola, ale nesplněné školní povinnosti. Dostal jsem bláznivý nápad, vyrazit do Londýna. Koho vzít se sebou než toho, kdo už se osvědčil. Týnka je zdatný kopilot, což prokázala v Itálii, tak proč hledat někoho jiného. Když jsem za ní přišel, zda by se mnou nevyrazila, řekla: „Ok, proč ne?“ Je vidět, že cestování má ráda stejně jako já a navíc je s ní legrace. Legrace skončila, když jsme začali zjišťovat a zajišťovat veškeré jízdenky, letenky a ubytování. Nejvíc mě znejistilo online odbavení zavazadel. Rozhodli jsme se letět z Vídně, letenky byly o dvě třetiny levnější než při odletu z Brna. Trasu Brno – Vídeň absolvujeme vlakem. Ve Vídni nás čeká přestup na hlavním nádraží, dál pokračujeme na letiště Vídeň. Zabalili jsme, jak jsme nejlíp uměli, hodili na sebe hadry, sbalili „bágly,“ do podpaží, na záda, na klín a vyrazili směr vlakové nádraží. Jediné, co proběhlo v pořádku a včas, byla cesta na nádraží.

Podělaný sebevrah

Cestu vlakem jsem měl řádně nahlášenou, schválenou dopravcem. Hodinu před odjezdem mě kontaktovala pracovnice ČD s instrukcemi. A pak všechno nabralo špatný spád. Někdo se rozhodl řešit svoji životní situaci skokem pod vlak, což ve výsledku způsobilo 20 min. zpoždění plus 10 min. zpoždění při zavírání dveří. K vlaku nás doprovodila až ke dveřím vagónu pracovnice ČD, průvodčí už mezitím vyklápěl plošinu. Nástup přes plošinu do vlaku byl bez problému, průvodčí nás poté nasměroval do 1. třídy, což si Týnka užívala se sloganem: „Najdi si svého vozíčkáře a máš první třídu, za cenu druhé.“ Na vídeňské hlavní nádraží jsme dorazili v pořádku, ale kvůli tomu pitomci s velkým zpožděním. Výsledek: Ujely všechny večerní spoje na letiště. Ranním spojem bychom nestihli let. To, že jsem neměl vytisknuté jízdenky, ale pouze booking list, už v podstatě bylo irelevantní. Jediným řešením byl taxík. Čas nás netlačil, tak jsme došourali na štafl, zeptali jsme se prvního taxikáře, za kolik nás hodí na letiště. Řekl si 30 éček. „Skočil“ jsem do bavoráka. Zavazadla se tam nacpala taky, ale s vozíkem byl problém. Trojkový bavorák je prostě pidi auto. Po několika minutovém marném pokusu nacpat vozík do kufru auta, jsem zase lezl ven. Vozík se do kufru prostě nevešel. Na štaflu stál „naštěstí“ taxík Toyota Prius, do kterého jsme nacpali všechno úplně v pohodě, i mě. Týnka nevěděla, kam dřív skočit. Na jedné straně mě taxikář cpal do taxíku sice ochotně, ale amatérsky, na druhé straně všechny naše tašky vyskládal na cestu a než je Týnka posbírala, přejel nám je další taxík v lajně. Oddychli jsme si, když jsme konečně vyrazili směr letiště, což byl ale oddych předčasný, neboť taxikář byl „sjetej“ jako hovado.

Rychle a zběsile

Řidič jel jako prase, neustále si hrál s telefonem, otvíral, zavíral okýnko, čučel a mluvil na mě a u toho tak trošku řídil. Mám pocit, že byl pěkně „sjetý.“ Týnka měla sevřené půlky, byli jsme rádi, že už jsme na letišti. Samozřejmě taxikář nebral kartu, takže jsme museli platit hotově. Už to nebylo za 30 EURO, ale za 72 EURO. Cena to ale byla pořád přijatelná za záchranu celého výletu. Aby toho nebylo málo, zjistili jsme na letišti, že mám špatně nasazená kola a středy taky nesedí dobře v úchytech. Řešení: obsadili jsme vozmenské WC, přeskočil jsem na mísu a začali jsme spravovat vozík. Jedno kolo jsme dali za chvilku dohromady, ale druhé se nedařilo zajistit pojistkou, takže se stále vysouvalo. Týnka smutně pravila: „Výlet je v hajzlu, nikam neletíme.“ Jako poslední možnost jsme položili vozík na stranu, zasunuli kolo do úchytu a párkrát jsem do něj silně udeřil, dle pravidla: „Co nejde silou, jde ještě větší silou.“ Světe div se, zabralo to. Výlet je pro tuto chvíli opět zachráněn. Je to zkouška nervů. Btw, WC bylo předpisově bezbariérové, madla z obou stran i s vytuněným opěrátkem. Pro tuto chvíli máme veget, sedíme v čekárně a čekáme na odlet. Říkáme si: „Proč nefotíme?“ Protože nebyl vůbec čas, a proto píšeme.

První cesta v oblacích

Po noci strávené v letištní hale jsme se konečně dočkali rána. Týnka pospávala a já přemítal, co by se mohlo podělat. Když nastala hodina H, nastoupili jsme na značky a vrhli se do procesu všech kontrol při cestě do letadla. První kontrola přes turnikety, kontrola platných letenek. Druhá kontrola policejní, kontrola identity. Prosmykl jsem se hladce koridorem pro choďáky, nemusel jsem použít speciální vstup pro vozíčkáře. Třetí kontrola, kontrola zavazadel, elektroniky, tělesná prohlídka a průchod skrze bezpečnostní rámy. Jako vozíčkář jsem nemusel skrze bezpečnostní rámy, ale zato mě pracovník letištní ochranky důkladně prošacoval. Všechny kontroly jsme prošli hladce až na tu poslední. Chlapík na posledním Check pointu se udiveně zeptal: „Vy máte vozík?“ Já na to: „Jo, mám vozík.“ Odstavil nás stranou a zavolal okamžitě na letištní asistenční službu. Chvilku jsme tam stepovali, než pro nás dorazili chlapi z asistence. Naložili nás do dodávky a hrnuli jsme k letadlu. Už podle prvních pohybů bylo znát, že jsou ve své práci zběhlí. První, co bylo, tak mi šáhnul po brzdě, odbrzdil ji a už mě hrnul do auta. Chvíli jsme čekali u letadla schovaní v teple dodávky, než dorazila plošina. Přesunuli jsme se rovnou z dodávky na plošinu, která nás vyvezla k zadním dveřím letadla. Asistenti mi pomohli s přesunem na speciální sedačku. Přikurtovali mě na ni a přesunuli do letadla. Celou dobu, co jsme se přesunovali k letadlu, měla Týnka čím dál větší radost. V dodávce už byla k neudržení. Kukadla vykulený, rozesmátý, už se viděla v Londýně. Objevila se komplikace. Asistenti mě vytáhli zpátky na plošinu a čekal jsem minimálně 15 minut, než jsem se dostal zpátky do letadla. Těch 15 minut mi přišlo jako věčnost. Týnka to viděla stejně. Týnka měla obavu, že zůstanu na letišti. Zabookoval jsem totiž místa do uličky, což je v rozporu s regulemi letecké společnosti. Letušky spustily škatulata, hýbejte se a sunul jsem se o pár řad dopředu, až jsem nakonec skončil u okýnka. Týnku naštěstí pustili za mnou, tak jsem se cítil trošku klidnější. Ne, že bych se bál cestovat sám, ale kdyby na mě přišlo hrčení, asi bych to těžko sám zvládal. Označkovat místo, kde jsem seděl, se mi zrovna nechtělo. Po chvíli čekání se letadlo konečně rozjelo a začalo rolovat ze stojánku na ranvej. Na začátku ranveje letadlo chvíli stálo a čekalo na povolení ke startu. Najednou bylo slyšet motory hlasitěji, letadlo se rozjelo, neustále zrychlovalo až se konečně odlepilo od země. Dojem z mého prvního vzletu: „Málem jsem se po*lil.“ Sedíme v letadle a při tom psaní dumáme, co nás čeká v Londýně. Když jsem koukal z okýnka při letu, vzpomněl jsem si na film Memphiská kráska o posádkách bombardérů podnikajících nálety na Německo během Druhé světové války. V jednu chvíli jsem si připadal jako boční střelec, co očekává nálety stíhačů Luftwaffe. Když jsem kouknul pod sebe a viděl skrze cáry mraků vesnice pod námi, vzpomněl jsem si na scénu ze stejného filmu, kdy zaměřovač a bombometčík hledal cíl ke shození nákladu pum. Pak mě přemohla únava a začal jsem klimbat. Napodobil jsem Týnku, která to zalomila dávno přede mnou. Nakonec jsme se zdrcli hlavama a spali jsme zaklesnutí do sebe téměř do přistání. Tím začalo a skončilo naše cukrování v letadle. Půl hodiny před přistáním už se mi špatně sedělo, protože sedačky v letadle byly tvrdé a moje „dupa“ (rozuměj sedací část těla) mi to dávala znát. Poslední půl hodinu jsem seděl jako na trní. Není divu, noc jsem taky strávil na vozíku, takže jsem měl obavu, jak bude vypadat moje pozadí po takovém sedacím maratonu. V koutku duše se mi vkrádaly vzpomínky na letošní léto, které jsem strávil z poloviny doma na home office z důvodů dekubitů na sedací kosti a kostrči. Opuštění letadla proběhlo jako na drátkách. Postup byl stejný jako při nastupování ve Vídni, jen opačným směrem a bez časové prodlevy. Po vystoupení jsme zůstali ve speciální kabině plošiny, která nás vysadila přímo u terminálu, kde si nás převzal zaměstnanec odbavení a odepsal nás z letu. Doprovodil nás až k výstupní policejní kontrole. Byl velmi příjemný, nenuceně jsme si povídali o počasí, jako bychom se znali roky. Řekl nám, že včera byla velká zima, ale dnes, že je krásně a slunečno. U stanoviště výstupní kontroly byl nával, ale jako vozíčkář s doprovodem jsme měli přednost a šli jsme hned k přepážce. Za přepážkou seděl fešný policista, ale Týnka naznala, že větší fešák byl chlapík, který obsluhoval speciální plošinu pro vozmeny. První věc, kterou jsme řešili po kontrole, byla, kam jít na záchod a kde sehnat něco k pití. Oba problémy jsme vyřešili celkem záhy. Chtěli jsme co nejrychleji na hotel, takže nebyl čas na hrdinství. Vtrhli jsme do kanceláře Stansted Express a hned se zeptali zaměstnance společnosti, odkud odjíždějí vlaky směr Londýn. Na nástupiště jsme se tedy dostali bez bloudění. Vlak už stál na nástupišti a my se rozmýšleli, zda stíháme ještě nastoupit nebo ne. Bez zavazadel by to nebyl problém, ale jelikož já táhl svůj kufr na klíně a Týnka za sebou, nevěděli jsme, zda naše kufry nepojedou bez nás nebo my bez nich, záleží, kdo by zůstal na nástupišti. Všechno vyřešila zaměstnankyně drah, která se nás zeptala, jestli jedeme taky. Kývli jsme, že ano. Zaměstnankyně nás nasměrovala ke dveřím vagónu s místy pro vozíčkáře a mezitím přinesla skládací nájezdovou rampu, kterou briskně nainstalovala a pomohla mi najet do vagónu. Týnka mezitím šéfovala naše kufry. Z nějakého důvodu jsme museli jet až na konečnou Liverpool station a pak se vrátit o zastávku zpátky na Tottenham Hale. Na stanici už stál v pozoru další zaměstnanec drah opět s nájezdovou rampou v podpaží. Stejně zkušeně ji nainstaloval, takže z vlaku jsem byl natotata.

Cesta v podzemí

Bez meškání jsme zamířili na metro směr Victoria. Jízdenky na metro, které jsme si koupili, jsme nevyužili. Pracovnice metra nás pustila dovnitř na svou kartu. Na Victoria station jsme chvíli bloudili tunely a výtahy, než jsme se konečně dostali na povrch zemský. Navigace nás přesvědčovala o tom, že nejvýhodnější spojení do čtvrti Battersea je vlak. Na nádraží jsme dali rychlou sváču a skočili na wecko, samozřejmě bezbariérové. Ve Spojeném království zapomeňte na euroklíč, spíše si pořiďte šperhák. Stará dobrá Anglie prostě funguje jinak. Nechtělo se nám platit za další jízdenky, tudíž jsme dumali, zda sednout do vlaku nebo ne, pak nás napadl autobus. Jen malá vsuvka: Když jsme tak čučeli na odjezdy vlaků, mátly nás hodiny na tabuli, mysleli jsme si, že si na nich nezměnili zimní čas. Z probdělé noci a únavy naše IQ klesla na bod mrazu. Po chvilce nám docvaklo, že jsme v jiném časovém pásmu. HAHA. Autobusové spojení do Battersea nám našla navigace, ale hledejte před velkým vlakovým nádražím, kde jsou zastávky desítek autobusů, tu správnou. Dle rčení: „Líná huba, holý neštěstí,“ jsme se zeptali paní na informacích, kde náš bus najdeme. Paní nám ochotně sdělila, že zastávku máme přímo za rohem. Jízdenky jsme však stále neřešili. Nastoupili jsme do autobusu s tím, že to má vozmen a jeho doprovod zadarmo, řidič autobusu však na nás zahučel: „What’s your tickets?“ Týnka chtěla platit penězi, pak kartou, ale obojí řidič odmítl. Trval na zaplacení přes Oyster card. Oyster card je něco jako u nás lítačka na MHD. Už jsme se chtěli soukat zase zpátky na ulici, když v tom se zvedla další ochotná paní s tím, že nám to vezme. Chtěli jsme jí dát peníze hotově, ale odmítla. Nejsem si úplně jistý, zda by se tohle stalo u nás v ČR, že by někdo úplně cizí za vás něco zaplatil. Kolem půl 2 jsme konečně dorazili na hotel. První, co nás zarazilo, byly dva schody před vstupními dveřmi. Hned vedle dveří byl ale zvonek pro vozíčkáře s instrukcí, že si mají zazvonit pro přivolání pomoci. Na zvonek by však nikdo nedosáhnul. První minela v zemi, kde jinak zatím vše, co se týče bezbariérovosti, fungovalo. Check-in už byla pouze formalita a za chvíli jsme byli na pokoji a padli do postele. Pokoj byl skutečně bezbariérový. Žádné prahy, vyšší postele. Koupelna taky v pohodě, madla u WC taky v pohodě. Jediný háček byl v tom, že mísa byla nízko. V koupelně nebyl sprchový kout, ale vana. Na tuto skutečnost jsem byl ale upozorněn už při rezervaci. Dvě hodiny jsme spali jak zabití.

Hospoda u Kotvy

Probudili jsme se v 6 s tím, že ještě není tak pozdě, abychom nevyrazili ven. První nápad, hospoda. Měli jsme hlad jako vlci, chtěli ochutnat místní jídlo a pivo. Nechtěli jsme riskovat další hodiny bloumání, tudíž jsme se zeptali na recepci, kde je nejbližší pub. Štěstí se na nás usmálo, když se otevřely dveře ven a hospoda byla přímo před námi přes ulici. U vstupu byly sice dva schodky, ale hlad a žízeň nám dala tu sílu a byli jsme tam natotata, s dveřmi nám pomohl jeden štamgast. Našli jsme si místo, odkud jsme měli výhled na celé dění v pubu. Týnka si dala Guinnesse a kuřecí hamburger, já měl Foster a hovězí hamburger. Po nějaké době atmosféra byla čím dál hlučnější, ale nám to nevadilo. Zpívali jsme, tancovali a dokonce zahráli na piano. Briti jsou opravdu přátelští, bylo to znát na paní, která se s námi stále chtěla bavit a fotit nás, telefon s fotoaparátem držela v ruce asi 10 minut. Bohužel či bohudík vznikla pouze jedna fotka našeho stolu. Jídlo bylo vynikající a myslím, že večer byl super. Zapluli jsme zpátky na hotel a do postele.

Bloumání po parcích

Cesta z Brna do Vídně a pak dál z Vídně do Londýna byla pěkný záhul. Naordinovali jsme si tudíž absolutní relax a celý den jsme bloumali po parcích od Buckinghamu až po Kensington. Když jsme míjeli Buckinghamský palác, konala se tam zrovinka nějaká sláva. Projížděly tam dva kočáry v doprovodu jízdní stráže a policie. Ačkoliv to určitě nebyl nikdo z královské rodiny, nenechalo to davy turistů v klidu a sbíhaly se k cestě a k bráně a zuřivě vše fotografovaly. V mezičase jsem testoval bezbariérovost parkových toalet, které jsou v podstatě za každým stromem. V uličkách mezi St James Parkem a Hyde Parkem jsme narazili na prima malou restauraci, kde jsme si dali další z typických britských pokrmů Fish and Chips. Po obědě jsme pomaličku procházeli Hyde Park a cucali cider, který jsme si koupili v Tescu. Dělali jsme kraviny. Když jsme zdolávali jeden kopeček, nechal jsem se táhnout za ruce místo toho, aby Týnka tlačila vozík, jak se to obvykle dělává. Samo, že to nešlo, a tak jsme se u toho smáli jako prdlí. Zpozorovala nás nějaká slečna či mladá paní oděná do sárí a už se nám hrnula pomoci. My na to: „It’s OK, thx. We try to do silly things only.“ Tak se začala smát taky. V Hyde Parku jsme při procházce míjeli Fontánu Princezny Diany. Jako z udělání byla od pondělí mimo provoz kvůli běžné údržbě. Zatímco v St James Parku kralovaly krotké a vypasené veverky, v Hyde Parku to byly tučné labutě a husy. Co se bezbariérovosti a vůbec pohybu na vozíku v parcích týká, téměř všude jsou asfaltové stezky, kde se jede v pohodě a nechybí ani vozíčkářské WC. Fotili jsme jako správní turisti, ač jsme tak vůbec nevypadali. Dvakrát se nám stalo, že nás zastavili kolemjdoucí a ptali se na cestu. Několikrát jsme i my zabloudili a potřebovali poradit kudy kam. V parku padly poslední komunikační bariéry, které mezi námi stály. Během procházky jsme klábosili o všem možném a navzájem se líp poznali. Když jsme se docourali ke Kensingtonskému paláci, byla už tma. Nasedli jsme na první bus a jeli na hotel.

London Eye & River Cruise

Tahle dovolená není o brzkém vstávání. Vstávali jsme sice v 9, ale jsme brzdy, a tak jsme hotel opouštěli až kolem 11 hodiny. Skočili jsme na bus a jeli jsme k Westminster Abbey a Parlamentu se slavným Big Benem. Ačkoli jsme čekovali počasí, a dle výhledu mělo pršet pouze ve středu a v pátek, typicky britské počasí nezklamalo a dešťové přeháňky nás překvapovaly téměř každý den. Detailní plán jsme neměli a u Big Bena dumali, co dál. Kousek dál jsme uviděli slavné Londkýnské kolo (London Eye) a řekli si hned: „Jdeme tam.“ Týnku ani ve snu nenapadlo, že bychom se vůbec nahoru mohli dostat. Vstup však k oné atrakci, od pokladen až k samotnému oku byl naprosto bezbariérový. K pokladnám vede široká nájezdová rampa, v budově se samozřejmě nachází bezbariérové WC. K atrakci nás nasměroval ochotný personál, který ji obsluhoval. London Eye je v podstatě ruské kolo posázené skleněnými bublinami. Po mírně stoupající rampě jsme se v klidu dostali až k samotné bublině, mezitím proběhla malá formalita, a to focení návštěvníků. U bubliny čekal další staff s připravenou plošinou, kterou se překonala mezera mezi nástupním ostrůvkem a bublinou. Už sedíme uprostřed bubliny naplněni očekáváním. Natěšení, že uvidíme celý Londýn, jako by nám patřil. A opravdu to tak bylo. Měli jsme Londýn jako na dlani. Byl to neskonale „great experience“. Bublina má uprostřed dvě lavičky, mechanický vozík se tedy mohl pohybovat od jednoho rohu k druhému, a tudíž nebyl problém, užívat si Londýn ze všech stran. Z dálky se zdálo, že není kolo v provozu, a že se vůbec netočí, opak byl ale pravdou. Kolo se s námi jednou pomalu otočilo kolem dokola. Z oblaků jsme se dále přesunuli na vodu. Když už jsme si koupili vstupenku na London Eye, vzali jsme k tomu rovnou i výletní plavbu po Temži. Na směr k přístavu jsme se zeptali, abychom zbytečně netápali a neztráceli čas. Postarší, srdečný zaměstnanec byl té dobroty, vůbec nepřemýšlel a dovedl nás přímo k výletní lodi. Stejně jako v Itálii, tak i v Londýně mě dostávala srdečnost a ochota lidí pomoci. Jedno, zda se jednalo o zaměstnance institucí, kam jsme vešli, nebo prostých kolemjdoucích či spolucestujících v letadle, v busech, v metru, nebo vůbec kdekoliv jinde. Pomoc nabízel každý, kdo se zrovna nacházel opodál nás a měl dojem, že máme nějaký problém nebo prostě chtěl jen pomoci. Možná to sem nepatří, ale pro mě osobně to byl celkem velký zážitek. Naše společnost se má ještě hodně co učit, abychom dosáhli alespoň poloviční míry tolerance odlišností, jako je v UK, resp. v každé normální zemi. Je mi jasné, že extrémy jsou všude, ale „obyčejný“ život je úplně o něčem jiném. Nejvíce jsem to pozoroval v hromadných prostředcích, kde vedle sebe seděli lidé různých odstínů barvy pleti a vyznání. V duchu jsem si říkal: „V takové zemi bych chtěl žít.“ Zpět od mých dojmů k cestovatelským zážitkům. Co stojí za zmínku, byl výtah uvnitř lodi. Mohli jsme si vybrat, zda zůstaneme v podpalubí nebo se necháme vyvést na horní deck. Moudře jsme zvolili podpalubí. „Kapesním“ výtahem, kam jsem se s vozíkem sotva vešel, a to nejsem žádný kombajn, jsem sjel do podpalubí. El. vozík by se do výtahu určitě nevešel. Sedli jsme si do první řady, což zaručovalo nejlepší výhled. Otevřeli jsme si cider, který jsme si koupili den předtím při zevlování v parcích a užívali si „river cruise.“ Naše volba zůstat v podpalubí a na horní palubě byla naprosto klíčová. Chvíli po začátku plavby se spustil liják, takže na horní palubě bychom byli mokří na kost v deseti minutách. Nutno dodat, že plavba byla komentovaná. Slečna s překrásným a podmanivým hlasem komentovala zajímavosti na obou březích Temže, výklad prokládala legráckami, takže zážitek z plavby byl dvojnásobný, obrazový i sluchový. Co na tom, že jsme „nepobrali“ jazykově všechno. River cruise byl fakt super zážitek. Po výletní plavbě jsme zapadli do nedalekého baru All Bar One na Chicheley street. Jen jsme zamířili ke dveřím, že vpadneme dovnitř, kde se vzal, tu se vzal mladý číšník a už nám otvíral dveře. Vydali jsme se ke stolečku, který se nám zamlouval a už tu byl opět ten šikula (rozuměj ochotný číšník) a už odstavoval židli, abych mohl „zaparkovat“ u stolu. Dali jsme si na zahřátí kávu a čaj, na občerstvení malý snack a vyrazili zpět do ulic. Další zastávkou našich toulek po Londýnu byl Tower Bridge a Tower. Když jsme vypadli z baru ven, byla už tma. To nás ale neodradilo od našeho úmyslu, jít kouknout na tyto dvě londýnské dominanty. Nastoupili jsme na bus, který nás posunul nutný kus vpřed a vystoupili přímo na zastávce Tower Bridge. Most jsme již překonávali pěšky, sunuli se davem směrem k Toweru. Najednou nás cosi nesmírně voňavého praštilo do nosů, pouliční prodavač nabízel karamelizované pražené mandle a arašídy. Tomu se nadalo odolat, koupili jsme si hned porci, zobali a pokračovali dál. Tower byl obsypaný lidmi a pokus dostat se dovnitř jsme vzdali po prvním průchodu přes impro „check point.“ Všude davy lidí, oslavujících konec WWI (První světové války) resp., spíše uctívajících památku padlých v tomto konfliktu. Kolem Toweru bylo zapáleno deset tisíc pochodní. Měli jsme to štěstí, pozorovat tento hold padlým alespoň z dálky. Nafotili jsme, co šlo a vydali se zpět na hotel. Davy, kam se člověk podíval a my přímo proti nim, ale google panáček, tentokrát nezklamal a dovedl nás přímo ke stanici metra Tower Hill. Stanice v ten čas se podobala Babylonu. Všude davy lidí, zmatení jazyků a do toho jsme zapluli. Naštěstí záchrana přišla v podobě zaměstnanců TfL (Transport for London), kteří stáli před stanicí metra jako majáky v lidském hemžení a zářili reflexními vestami. Namířili jsme rovnou k nim a než jsme otevřeli pusu, kam že potřebujeme, zeptali se aktivně oni nás dříve než my jich. O to byla domluva rychlejší. Vysypali jsme ze sebe jen: „Victoria Station.“ To úplně stačilo. Nasměřovali nás neomylně k bezbariérovému vstupu do metra a už jsme to hasili do podzemky.

Návštěva Back up trust a cesta na Oxford street

Ve čtvrtek už bylo znát, že toho začínáme mít dost. Naše mysli bažily po zážitcích, ale těla už začínala být unavená. Na čtvrtek dopolko jsme byli domluvení s Charlie, že se zastavíme k nim do organizace Back up Trust, neziskovky, která poskytuje peer mentoring lidem po úrazu míchy. Seznámil jsem se s Charlie na kongresu organizace ESCIF letos v srpnu, kde byl peer mentoring hlavním tématem. Dostal jsem pozvání, a to se neodmítá. Naštěstí jsme byli domluvení na dopoledne, a ne na ráno. To bychom fakt nedali. Měli jsme z předchozího dne nachozeno dost kilometrů, takže se nám vstávalo opravdu těžce. Nicméně do Back up Trust jsme dorazili kolem 11 hodiny, což byl čas naprosto ideální. Charlie řekla, že před námi právě měla pohovor s potencionálními dobrovolníky, takže jsme dorazili v pravý čas. Diskutovali jsme o tom, jak to chodí v neziskovkách ve Spojeném království a v České republice, jaké jsou rozdíly a shodné věci. Charlie nám představila několik svých kolegů. Debatili jsme s nimi o jejich náplni práce v peer mentoringu. Po příjemně stráveném dopoledni nás Charlie doprovodila k restauraci, kde jsme dali oběd. Charlie se omluvila, že musí pomoci kolegům stěhovat nový nábytek. Než jsme se rozloučili, ptala se nás na další program, tak jsme řekli, že jdeme zevlit na Oxford street, mekku nakupování a zábavy Londýna. Moc se jí to nezdálo, prý je tam moc lidí, ale my na to, že to nějak dáme, že to prostě musíme vidět. Přesunem z Battersea na Oxford street jsme zabili dobré dvě a půl hodiny času. Problém byl ve výlukách v metru, kde bylo hned několik výstupů z metra, jak říkají místní „Step free“, uzavřených. Cestou po perónu jsme míjeli dva zaměstnance TfL a hned se nás aktivně ptali, co potřebujeme a kam razíme. Asi 15 min. jsme strávili na perónu a ladili trasu na Oxford st. s paní, která nám ochotně pomáhala najít nej cestu. Vše ladila a ověřovala u kolegů přes vysílačku jako na manévrech. Nejvíce mi v uších znělo to kouzelné slovíčko „over,“ kterým končili každé sdělení. Po čtvrt hodině jsme se dopracovali k tomu, že nejlepší postup bude vystoupit na uzlovém místě King’s cross St. Pancras a poté to vzít busem na Oxford street. Byla to celkem anabáze, dostat se metrem alespoň poblíž Oxford street. Bohužel, nejdou všechny stanice metra upravit tak, aby byly přístupné pro vozmeny. To je ale problém všech podzemek, které byly budovány v minulosti. Dorazili jsme tedy na nádraží King’s Cross, vystoupali výtahy do haly, že seženeme vodu a skočíme na wecko. Si tak razíme cestu halou, já čučel na tabule, kterým směrem jsou toalety pro vozmeny, když tu Týnka vykřikla: „Hele, nástupiště 9 ¾!“ Oči jí zazářily, pusu roztaženou úsměvem od ucha k uchu a valila fotit. Od úmyslu vyfotit se u pověstného nádražního vozíku napůl zmizelého ve zdi nádraží, Týnku a vlastně i mě odradila dlouhá fronta fanoušků pana Pottera čekající na to stejné. Focení ovšem bylo v režii zaměstnanců obchůdku se suvenýry a též řádně zpoplatněné. Další důvod k tomu, vyrazit směrem Oxford street. Yop, Mr.Potter is everywhere. Hned vedle pověstného vozíku byl obchůdek se suvenýry Potterovské ságy. Koukli jsme tam a musím říci, že Harry Potter je zlatý důl pro paní Rowlingovou, resp. pro držitele všech autorských práv. Zatímco Týnka brousila kolem nástupiště 9 ¾, já jsem doplnil strategické zásoby tekutin ve fontánce na pití a doplňování lahví. Byla elektronická a na čidlo, takže to byla hračka i pro mne. Žádné kohoutky či vodovodní baterie, prostě jsem strčil PETku pod dávkovač a už to teklo samo.

 Oxford street mekka nakupování

Na Oxford street jsme dorazili už za tmy. Měli jsme v plánu jít do pár obchodů, ale náš záměr začínal mít povážlivé trhliny, protože těch obchodů je na této ulici opravdu více než dost. Tak jsme jen tak zevlili a nakoukli do pár obchodů, ve kterých nás něco zaujalo. Po celém dni plném přesunů po celém Londýně, jsme najednou pocítili potřebu prostě někam zapadnout a jen tak posedět. Sešli jsme do jedné z bočních ulic Oxford street a do oka nám padla restaurace Frankie & Benny’s. Na dveřích byl piktogram vozíčkáře, což bylo v rozporu se vstupem, kdy hned v prvních dveřích byl asi 25 cm schod. Pravda 25 cm se může zdát hodně, ale touha zalézt někam do tepla byla silnější. Zdolali jsme tedy tento schod a ocitli se v zádveří restaurace, kde byly připraveny složené „mini“ nájezdové plošinky pro zdolání překážky při vstupu. No, co už, dali jsme to vlastní silou. Obsluhující slečna nás usadila u stolečku pro dva hned naproti dveřím. To se nelíbilo Týnce, která chtěla více do útrob restaurace. Mně zase vadilo, že při každém otevření dveří mi táhlo na záda a za krk. Dotázali jsme se slečny, zda bychom se nemohli přesunout jinam. Žádný problém to nebyl, dostali jsme se přesně na ta místa, kam jsme chtěli. V řadě čtyř stolečků pro dva jsme udělali hned menší změnu, protože jsme se sebou táhli Týnčin minintb, že budeme psát zápisky z tripu co nejdříve, než se nám vykouří z hlav. Rozstrkali jsme stolíky tak, abych mohl co nejblíže k Týnce a nemusel na ni mluvit zvýšeným hlasem přes celý stůl a současně mohl nahlížet, co píše. Nikdo z personálu neprotestoval, že jim rušíme zasedací pořádek, takže vše v pohodě. Další zkouškou byly toalety. Ani jsem se nemusel ptát, obsluha mě hned upozornila, že wecka pro vozmeny jsou jinde než pro chodící. Vzhledem k tomu, že má pozornost a schopnost pobírat angličtinu s přibývajícím časem už hodně poklesla, pobral jsem to tak, že wecka pro vozíčkáře jsou někde v zázemí pro staff restaurace. Ne, všechno bylo jinak. Wecko pro vozmeny bylo „pár kroků“ od našeho stolíku a bylo předpisově vybavené. Jediné, co byla pravda, bylo to, že tím směrem bylo opravdu zázemí pro staff. Žádná improvizace v konání potřeby se tedy nekonala, za což jsem byl rád. Dali jsme si červené a dali se do psaní. Napsali jsme pár odstavců a múzy nás opustily. Něco jiného je psát strohá fakta o cestování, něco jiného je psát příběh z tripu čtivou formou. Jelikož jsme po víně dostali hlad, dali jsme si polovinu pečeného kuřete a zeleninový salát. Porci jsme si dali napůl, takže zbylo ještě místečko na sladký desert. Týnka si dala Čoko dortík, já Hot apple pie. Po večeři jsme ještě chvíli psali, a jelikož se čas nachýlil, zaklapli jsme ntb a vyrazili zpět na hotel. Nechtěli jsme už riskovat další hodiny v metru, tak jsme našli spojení výhradně busem a přesunovali se po povrchu. Na hotelu jsme padli „mrtví“ do pelechu a spali až do rána.

The Imperial War Muzeum a Bunga Bunga Battersea night club

Na páteční den jsme si vyhradili návštěvu Tate gallery, resp. pouze jedné ze čtyř budov, v nichž galerie sídlí, část s moderním uměním. Z hotelu jsme se vysypali opět až kolem 11 hod. a vydali se busem směr Tate gallery. Jeli jsme si tak busem a najednou do mě Týnka šťouchla a říká: „Koukej!“ Kouknul jsem směrem, co ukazovala a vidím nápis „The Imperial War Museum.“ Ještě impozantnější byl pohled na dvojici velkorážných lodních kanónů před muzeem. Typoval bych to na kanóny kolem ráže 300 mm, které bývaly jako hlavní zbraně na lodích kategorie Dreadnought (doplňuji, dle dat získaných na webu IWM se jedná o dva kanóny ráže 15‘‘ (38,1 cm) z lodí HMS Ramillies a HMS Resolution. Instalace v r. 1968). To bylo něco na mě. Když pak padla otázka: „Půjdeme tam?“ Řekl jsem hned: „No jasně, že váháš!“ Umění muselo jít pro tuto chvíli stranou. Vystoupili jsme o zastávku dál, vrátili se zpět a hrnuli se dovnitř. Vstup pro vozmeny byl z boku budovy. Prošli jsme kontrolou zavazel, už ani nevím kolikátou, ale chápu to jako nutnou daň pro obecnou bezpečnost. Od pracovníka muzea jsme dostali instrukce kudy a kam se máme vydat. Instrukce byly zbytné, neboť všude bylo přehledné značení, ale i tak jsme je vyslechli. Mírně svažitou chodbou jsme „doklouzali“ do hlavní haly muzea. Úplně mi padla brada. Hala byla plná minulé i současné vojenské techniky. Nejvíce mě dostala raketa V2, kterou během WWII (world war II) bombardovala fašistická vojska Londýn. Hned nad raketou byl zavěšený legendární Spitfire a vedle Hawker Harrier, stíhačka s možností kolmého startu. Ve zvýšeném přízemí byla expozice zaměřená na WWI. Úvod nastínil rozložení sil mocností v Evropě, dále příčiny rozpoutání konfliktu a pak už byla expozice věnována plně frontovým liniím a životu na frontách a většinou v zákopech, protože WWI byla hlavně válkou poziční. Samozřejmě nebyl vynechán ani civilní život během války. Logicky v 1. patře byla umístěna expozice WWII (world war II). Tato expozice byla zaměřena více méně na působení britských armád na bojištích WWII a dále na bitvu o Británii. Ve 2. patře se člověk dozvěděl, jak fungoval civilní život na ostrovech během celé války a v době nejkrušnější – bombardování Londýna raketami V1 a V2. Patro 3. bylo zaměřeno na lokální válečné konflikty od WWII až po současnost a na tajné války velmocí. Tam jsme ale nebyli, protože nás tlačil čas, a tak jsme přeskočili toto patro a vystoupali rovnou do patra 4., ve kterém byla expozice zaměřená na Holocaust. Expozice byla zřejmě záměrně oddělena od expozice válečné, aby byl zdůrazněn aspekt ten, že rasizmus se nemusí nutně pojit s válečným konfliktem. Expozice o Holocaustu začínala popisem nástupu fašizmu v Německu, vyhlášením Norimberských rasových zákonů a následné perzekuci židovského obyvatelstva jak v Německu, tak posléze na všech fašisty okupovaných územích. V 5. patře je umístěna The Memorial Hall. Expozice hrdinů WWI navíc se zvukovým záznamem každého z nich o tom, jak prožívali velkou válku a její konec. Toto patro už jsme museli vynechat, protože jsme měli sraz na nádraží Waterloo s Verčou, kamarádkou Týnky. Verča pracuje v UK jako Au pair. Týnka fungovala též nějaký čas v UK jako Au pair. Sraz si holky domluvily už před tím, než jsme dorazili do Londýna. Setkání a vítání bylo klasicky „holčičí“. Vřískot, smích, juchání, jelikož jsme byli na nádraží, nepřišlo to nikomu divné a nikdo se na tím ani nepozastavil, natož aby se divil, či snad dokonce horšil. Po vítacím „ceremoniálu“ jsme se na nádraží rychle nadlábli ze zásob, které jsme si přivezli z ČR. Byly to dvě malé konzervy fazolí, které téměř celý týden Týnka tahala v batůžku, tak jsme se konečně rozhodli, se jich zbavit. Snědli jsme je jako přílohu k „obří“ tortille z mexického fast foodu Mi Casa Burritos. Celkem si to sedlo, protože základem tortilly byla též jakási fazolová pasta. Verča si mezitím odskočila vyřešit Oyster card, aby mohla jezdit s námi bez toho, že by někde nastal problém s jízdným. Kam vedly naše kroky potom? Rozhodli jsme se podívat do Čínské čtvrti. Skočili jsme do busu a za chvíli už jsme se ocitli v „jiném“ světě. Všude v ulicích rozvěšené červené lampióny, u všech vstupů do čtvrti dřevěné brány. Řekl bych, že to byly Tori, ale to bych kecal, neboť „Tori“ je výraz z japonštiny, tak zůstanu u dřevěných bran. Brousili jsme ulicemi a hledali nějaký čínský fast food, prostě jen něco do ruky, žádnou restauraci. Kdo hledá najde. Našli jsme mini fast food restauraci, kde za 5 £ jste mohli mít, co jste chtěli a kolik jste toho chtěli. Naložili jsme plastové misky vším možným a šli to sníst kousek dál, kde se dalo sednout alespoň na obrubník. Kousek dál hrál jakýsi muzikant a dost mu to šlo. Kolem něj byl stále shluk kolemjdoucích, kteří se u něj zastavovali a poslouchali. Yop, my taky. Když jsme měli „Malé Číny“ dost, razili jsme kam? Jasně, že do hospody. Každý den jsme míjeli busem Paya & Horse Pub. Týnka tam chtěla zajít na vínko, tak jsme razili tam. Hned po příchodu nám barman sdělil, že tu můžeme být, ale že tu nemá vozmenské WC. My na to, že je to OK, že si nějak poradíme. Barman zase na to, že to bere na vědomí, ale že mu tuto informační povinnost ukládá zákon. Vzali jsme hned dvě láhve vínka. Holky pily bílé, já šel do červeného. Později jsem okoštoval bílé a holky červené. Yop, malá anekdotka. Člověk jede přes půl Evropy, aby ve výsledku pil v UK vínko z Moravy. Takže jsme zase byli v pubu jako doma.

Dorazili jsme vínko a vydali se do clubu Bunga Bunga Battersea. Tip na tenhle klub jsme dostali od Charlie. Ptali jsme se na bezbariérový club, ale hned u vchodu nás, tedy nevím jak holky, ale mě určitě, zarazily nějaké schůdky. Ve výsledku to nebyl až takový problém. Jeden chlapík z ochranky mě drapnul a už mě hrnul dovnitř a rovnou k baru. Tím jsem se oddělil od holek, a jelikož kasu, resp. kartu a všechny peníze měla Týnka, parkoval jsem tam stejně zbytečně, nemohl jsem si objednat ani drink. Jelikož jsme dorazili po 23. hodině, museli jsme zaplatit vstup (12£ za osobu). To byl důvod toho, proč jsme se rozdělili. Ostraha se ptala, zda platím za všechny „all together,“ kývl jsem, že ano, ale stejně kasírovala ochranka sólo. To bylo to zdržení. Nakonec jsme se našli. Holky byly trochu zpruzené z ceny vstupu, já to neřešil, všechno něco stojí a my chtěli pařit. Přesunem z pubu do clubu klesla hladina alkoholu v krvi, a tak bylo potřeba ji doplnit. Cuba libre to zajistil více než dostatečně. Dostat se zpět k baru nebyl až takový problém, ochranky tam bylo jako psů. U nás by to zvládlo max. pět chlapů, tam jich bylo snad deset. Měl jsem pocit, že jsem vyfasoval svého osobního bodyguarda. Kam jsem se hnul, měl jsem jednoho v patách, resp. za zadkem. Nebyl jsem ještě tak „pod vlivem,“ abych si neuvědomoval, že v UK je případná odpovědnost provozovatele za škodu na zdraví návštěvníků clubu velmi striktně řešena a případná náhrada škody by je asi neminula. Njn, pracovní postižení mě dohnalo i na dovolené. Vyslal jsem holky zjistit, jak to má club ošetřené s WC pro vozíčkáře a byl jsem připraven na těžkou improvizaci kdesi v koutku, popř. zdolávání schodů k WC. Úplně mi padla brada, když jen holky ukázaly na dveře za rožkem s tím, že to je WC. Fakt tam bylo wecko pro vozmeny. Úplně mi padla brada. Jasně, byl to noční klub, takže tam bylo i různé harampádí, ale pro účel, za kterým jsem tam šel, bylo stále dostačující. Byly i madla i zvýšená mísa. Ne, že bych je nutně potřeboval, ale byly tam. Týnka vytáhla z batůžku láhev růžového, jako králíka z klobouku. Lahvinku koupila, když vedle pubu vybírala hotovost a v obchodě kupovala chipsy. Co už, pohřbil jsem v sobě synka z Moravy, holky jsou obě z Vysočiny, tam se nedostatek odpouští a stáhli jsme tu láhev v pár okamžicích na wecku. Hladinka alkoholu zase na chvíli vystoupla na příjemnou úroveň a šlo se dál pařit. Když se pije, musí se trsat, aby se alkohol líp vstřebal, tož jsme to rozbalili na place. Byl dost narvaný, tak holky rozvinuly taneční kreace na vyvýšeném stupni. Zase jsme byli rozdělení, to mě trochu zamrzelo, i když nemuselo, páč jsem trsal taky ve skupině pařmenek a pařmenů, ale místních. Nebyl by problém si „urvat“ jednu pro sebe, ale cítil jsem to tak, že když dorazím do klubu v doprovodu dvou sličných slečen, nebudu přece „vařit“ do jiných. Byl to ale jen přechodný „pocitový nával.“ Njn, holt emoce a chlast to je špatná kombinace. Kolem druhé hodiny ranní hudba ztichla a přesunula se o patro výše. Chystali jsme se domů, když se nabídl George, chlapík, se kterým jsem chvíli předtím jen tak klábosil, že mě s kámošem vytáhnou nahoru o patro výše, kde to žilo dál. Když jsme byli v půli schodiště, dorazila ochranka a proti jejímu rezolutnímu NE, nebyl protiargument. Nucené vyvedení z clubu jsem nechtěl riskovat, tak jsem kluky přemluvil, ať mě snesou zpět do prvního patra. Ze dveří, kde jsme předtím pařili vykoukl Mr. DJ a pokynul na nás, že můžeme ještě chvíli pokračovat dole. Hudba byla slyšet z vyššího patra hodně tlumeně, takže to bylo kapku divné. Jako byste pařili na hudbu, která hraje od sousedů, ale jelikož panáky šly „on the House“ na účet podniku, tak jsme ještě dvě rundy rumu otočili. Pak už nás vyprovodili i odtud. Sobotní půl třetí ráno bylo sakra deštivé. Cestou domů jsme dost promokli. Dorazili jsme na hotel asi o půl čtvrté ráno. Všichni tři jsme se „zhroutili“ na postel a v tu chvíli usnuli. To, že s námi bude jednu noc osoba navíc, jsme nahlásili na recepci už při check-in. Nebyl v tom žádný problém.

Tate modern a bloudění

Ráno/dopoledne jsme se vykopali z postele už kolem půl desáté. Nazrál čas na kulturu a šli jsme do Tate gallery, kterou jsme již jednou zrušili. Budova galerie samotné vypadá po architektonické stránce velmi zajímavě. Nicméně expozice moderního umění, resp. moderní umění jako celek zůstane, pro mě osobně, věcí naprosto tajemnou a nepochopitelnou. Jsem asi stará duše a moje chápání umění zůstalo kdesi hluboko v antice, oživené zábleskem renesance. Některé části výstavy jsem jakž takž pobral, jiné zůstaly mimo mé chápání pojmu umění. Nevím, jak na tom byly holky celkově, sdělovali jsme si dojmy vztahující se k vystavenému umění, ale já to prostě nepobral. Celkové rozčarování jsme utlumili vyhlídkou z ochozu v 10. patře budovy galerie. Výhled to byl krásný, možná trošku podobný výhledu z London Eye. Z návalu moderního umění nám celkem vyhládlo, skočili jsme tedy do první restaurace přímo před galerií. Dali jsme rychlý oběd a vyrazili k Millennium Brigde. Přesun šel jako na drátkách, už jsme byli téměř na druhé straně mostu, když jsem koukl doprava, mraky a sem tam modré nebe. Když jsem koukl doleva nic, jen hustá šedá clona. Houkl jsem na holky: „Támhle už musí být pěkný slejvák.“ Netušil jsem, že támhle, znamená v UK tady. V ránu se spustil takový lijavec, že všichni vzali nohy na ramena a hledali úkryt před deštěm. Holky si vůbec nevšimly, že na konci mostu jsou na podstavcích zvětšeniny (cca 3 m vysoké) kouzelnických hůlek ze ságy o Mr. Potterovi. Uznejte, když si toho nevšimly fanynky Harryho Pottera, déšť už musel být opravdu intenzivní. Vmáčkli jsme se do vchodu budovy Armády spásy a čekali až déšť přestane. Nestalo se tak. Verča už musela na vlak na jih, směr Southampton. Rozloučili jsme se, Verča vyrazila zpět k mostu, my pak na druhou stranu ke katedrále Sv. Pavla, že skočíme do metra nebo na bus a vydáme se směrem k hotelu. To byla ale chyba, která se nám pěkně vymstila. Pršet nepřestávalo, když, tak jen na chvíli, začalo se ale i ochlazovat a přišel večer. Vzhledem k tomu, že se konaly oslavy sta let od ukončení WWI, byla veškerá doprava (logicky i hromadná) odkloněna jinam, nebo zrušena. Bloudili jsme nejméně dvě hodiny po ulicích, než jsme se vymotali někam, kde už alespoň jezdila doprava. S přibývajícím časem klesala naše morálka k nule. Během bloudění už došlo na nejhorší, takže jsem musel začít vzpomínat na lednový stop přes Německo do Francie. To, co jsme právě zažívali, bylo proti ledové cestě napříč Německem úplné nic. Po cestě jsme narazili na kapesní Tesco market, tak jsme si koupili balíček koblih a láhev vína. Měl jsem obavu, že nebude čas ji vůbec vypít, když ráno odlétáme, ale vzali jsme ji na rozlučkový večer s Londýnem. Měli jsme sice nalezenou trasu dopravou i číslo spoje, ale najednou si Týnka všimla busu č. 35 směr Clapham Junction, což bylo už jen kousek od Battersea. Znamenalo to sice více než hodinovou jízdu busem, ale v suchu a v teple. Z Clapham Junction už to byl jen kousek dalším busem na York Road. Už vím, proč veškerý výcvik speciálních jednotek probíhá v mizerném počasí, tmě a v psychickém tlaku. Je to zkouška odolnosti každého jedince jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické. I když víte, že máte určité zázemí, kam se můžete uchýlit, jeho relativní nedostupnost spojená s faktorem chladu, tělesného nepohodlí a tmy dokáže lidskou psychiku pěkně nahlodat. Dorazili jsme na hotel úúúplně vyřízení a zničení. Všechno zachránila vana plná horké vody a řádná koupel. Došlo i na láhev červeného. Potom už jsme jen v nouzovém režimu balili a chystali se na nedělní odjezd na letiště a odlet směr Vídeň. Nemůžu nezmínit, že Týnku v pátek před odletem složilo nachlazení, nějaká proklatá viróza. Týnka je ale tvrďačka a dala to i tak. Léčila se za pochodu. A vyléčila, dokud jsme díky anglickému počasí zase nepromokli.

Stíhací jízda na Stansted a návrat domů

Budík nastavený na 05:00 hod. byl neúprosný. Vzhledem k tomu, co nás čekalo, jsme přemohli odpor ke vstávání, hodili na sebe věci, ještě vlhké z předchozího dne, rychle se nadlábli a vyrazili z hotelu na zastávku autobusu. Stále pršelo. Dle jízdního řádu měl jet 06:24 hod. Nejel. Nejel dlouho, snad věčnost. Začali jsme být trochu nervózní. Řešení: opět taxi. Řekl jsem Týnce, ať skočí na recepci a požádá je o přivolání taxi. Na recepci nikdo nebyl, což mi přišla Týnka hlásit. Řekl jsem: „Neva, už není co ztratit, počkej, až někdo dojde a ať zavolá taxi ASAP.“ Mezitím už jeli dva busy 44. Čas běžel a situace začínala být vážná. Být na letišti dvě hodiny před odletem, jak je doporučeno, vzalo za své. Taxi konečně dorazilo. Řidič byl postarší pán, takže byl řádně rozvážný, ale přesto ochotný. Přistavil auto až těsně k chodníku, resp. obrubníku, abych do něj mohl vlézt. VW Sharan je fajn auto, ale ne když se dovnitř souká nervózní spěchající kvadrouš. To nám zabralo, spíše sebralo dalších deset minut. Zavazadla byla v autě raz dva, pak i vozík. Celý a nerozložený. Tento taxikář byl pravý opak toho z Vídně. Začal jsem si přát, aby to bylo naopak. Chtěli jsme jet původně na stanici metra Tottenham Hale, kde jsme ze Stansted expressu vystupovali v den příletu. Naštěstí!! Týnka koukla na mobil a spojení na letiště a zjistila, že z této stanice ten den (neděli) nic na letiště nejede a nezastavuje. Sakra!! V duchu jsem klel, jak nejsprostěji jsem uměl, abych si ulevil. Večer předtím jsme všechno ladili a Tottenham Hale byl náš přestup na letištní express. OK, poprosil jsem řidiče, zda by nás nemohl vysadit na nádraží Liverpool station. Nebyl problém, zavolal pouze dispečerovi, že mění cílovou stanici a požádal o přepočet ceny. Bylo to rázem o 10 £ méně. To už ale začínalo být zcela irelevantní, neboť situace začala být kritická a reálně hrozilo, že zůstaneme na letišti, což by ve výsledku znamenalo koupit dvě jednosměrné letenky do Vídně. Proletěli jsme nádražní halou rovnou k pokladně. Nikdo nespěchal, byla neděle ráno a v naších očích se všichni pohybovali dvakrát pomaleji než my, než bychom si přáli, než jsme sakra potřebovali. Začínali jsme prohrávat závod s časem. Jediné, co nám zůstávalo jako poslední naděje, byl lidský faktor. Prostě jsme spoléhali na to, že let bude mít zpoždění. Pokladní byl ochotný pán, když viděl, že jsem vozmen, zjednal nám asistenci z plošiny k vlaku. My pro něj měli v naší situaci pouze jeden přívlastek, byl šíleně pomalý. Sprintovali jsme k expressu, kde již byl připraven zaměstnanec drah s plošinou. Šoupl mě do vlaku, Týnka šéfovala kufry. Vlak stál na nádraží, a ne a ne rozjet. Než se dveře zavřely a vlak se rozjel, připadalo nám to jako věčnost. Týnka už propadla čirému zoufalství a pořád opakovala: „My to nestihneme, my to nestihneme.“ Někdo musel držet vlajku vztyčenou, tak jsem ji chlácholil, že to dáme. Pak jsme vedli krátkou debatu o tom, jak přivolat úspěch či neúspěch a něco o sebenaplňujícím proroctví. Všechno to byly kecy, ale nějak jsme museli upouštět stres. Ve vlaku bylo samo wecko pro vozmeny, tak jsem se byl vypustit, aby mě to potom nezdrželo a nezpůsobilo fatální krach naší stíhací jízdy. Bylo to zbytečné, ráno jsem toho moc nepopil, takže ze mě nešlo vůbec nic. Jediná jistota. Nechytne mě to později. Najednou vlak zastavil. Proooč? Protože trať byla v těch místech jednokolejná, muselo se tedy čekat na protijedoucí vlak z letiště. To už nás málem omývali, ale info panel hlásil příjezd na letiště „on time“ tedy na čas. Pro nás to už ale bylo pozdě. Z vlaku jsme na letiště vyletěli jako tryskáče. Houknul jsem na Týnku: „Hoď na mě oba kufry a fičíme k výtahu.“ Z výtahu jsme vystřelili hned směr Departures. Číslo gatu jsme zatím nevěděli, ale i tak to pro nás zatím byla zbytná informace. Nebylo vůbec jisté, že to stihneme. Naštěstí pro vozmeny byl vyhrazený „fast track“ čili bez čekání, a tak jsme se sunuli blíže a blíže k letu. První check point – kontrola palubních lístků. Řekl jsem té paní, že máme „trochu“ zpoždění a čekal na její reakci. Jen neurčitě pokynula hlavou a řekla, zbavte se všeho, co by vás mohlo zdržet při security checku, vody, láhví atd. Uháněli jsme tedy k security checku a cestou odhazovali všechno, co jme mohli postrádat. PETky, moji ocelovou láhev na vodu, prostě vše. Zpětně nás vidím jako vzduchoplavce, co vyhazují z balónu vše zbytné, jen aby se udrželi ve vzduchu. Druhý check point – security. Kontrola byla tak důkladná (rozuměj dlouhá), že už i já jsem pomalu ztrácel naději, nota bene, když pracovník letištní kontroly začal zkoumat moje katetry a ve finále našel klíče a imbusy na opravu vozíku, které tahám se sebou neustále v batohu. Katetry ho přestaly zajímat a jal se zkoumat klíče a imbusy. Zvláštní, ve Vídni jim bylo úplně šumák, že se sebou tyhle věci tahám. Zvýšeným hlasem jsem toho dobrého muže poprosil, ať to zahodí a neřeší, že spěcháme na let do Vídně. Zabralo to a prošli jsme dál. Týnce už tekly po tvářích slzy a už ani nic neříkala. Když jsem to viděl, řekl jsem si v duchu: „Just to dáme.“ Jako kdybych mohl něco ovlivnit, např. odlet letadla. Z nenadání k nám přistoupil zaměstnanec letiště a bez zbytečných řečí nás začal směřovat k „vlaku“ ke gatům. Opět to šlo v režimu „fast track“ čili bez front a čekání. U tabule odletů jsme zjistili konečně číslo gatu. U letu do Vídně stále svítil zelený nápis BOARDING. Další dobré znamení. Jasně, minutu po tom, co jsme odešli, se mohl zelený nápis změnit v červený CLOSED, ale to my už jsme neviděli. Pádili jsme k vlaku. Doběhlo dalších pár cestujících. Všiml jsem si jednoho páru, kdy jedna slečna byla v podobném rozpoložení jako Týnka. Zuby zakousnuté do spodního rtu, utrápený výraz. Kdyby byla situace maličko horší, asi by si ret prokousla. Koukal jsem na ni a chtělo se mi strašně smát. Zachoval jsem ale chladný výraz a otočil se směrem k nástupním dveřím vlaku, který mezitím dorazil. Na výstupu č. 2 k našemu gatu se z vlaku vyhrnulo asi 30 lidí se zavazadly a sprintovali k eskalátorům. Yop, my museli výtahem. Dveře výtahu se otevíraly neskutečně, až mučivě pomalu. Výtah se konečně rozjel nahoru, byla to snad věčnost. Když se nahoře dveře otevřely, uviděli jsme frontu lidí čekajících na poslední kontrolu palubních lístků a vpuštění do letadla. Byl jsem přesvědčen, že to dáme a do Vídně odletíme. Přišel si pro nás další zaměstnanec letiště a polepil mi vozík ID štítkem pro přepravu, aby se někde po cestě náhodou „nezatoulal.“ ID štítek mi nalepil rovnou na obruč. Současně s tím se zeptal, zda máme nahlášenou spec. asistenci. Vzhledem k tomu, že při objednávání letenek jsem si speciální asistenci opravdu objednal, bez zaváhání jsem kývl, že jo. Vlastně jsem ani nevěděl, jak více bych si mohl speciální asistenci objednat. S nalepeným štítkem na obruči se jelo/pospíchalo fakt „skvěle.“ Říkal jsem si v duchu a možná na půl huby: „Když už nás pustili tak daleko, tak snad už nás nenechají stát na stojánkách.“ Další předávka štafety, opět si nás převzala další pracovnice letiště. Ta mě zase trochu znejistila konstatováním, že plošina je kdesi na druhé straně letiště, a kdyby nestihla dojet a my neodletěli, nenese za to letiště žádnou odpovědnost. Jakmile se otevřely dveře ke stojánkám, vyrazili jsme k letadlu tak rychle, že nám ta dobrá žena ani nestíhala. Všimli jsme si, že stále probíhá nakládání zavazadel do útrob letadla, další cenné vteřiny pro nás. Plošina dorazila za pár okamžiků. Postup byl stejný jako při nástupu ve Vídni, až na to, že to tady zvládal jeden člověk. Už to bylo jasné, stihli jsme to. Za pár okamžiků už jsme seděli v letadle. Nikdo neřešil, zda sedím u okna nebo na prostředním sedadle. Musím říci, že se mi dost ulevilo. Když jsem to řekl Týnce, tak se přiznala, že to dost nedávala. Nedivím se jí, byl to fakt šílený úprk. McCallisterové z filmu Sám doma byli proti mám žabaři. Let proběhl v pohodě. Zdálo by se, že po takovém úprku vytuhneme jako většina pasažérů v letadle, ale mám dojem, že adrenalinu jsme měli v krvi tolik, že by to probudilo i chlapa s infarktem. Nespali jsme ani náhodou. Přemýšlel jsem už dál, nad další přepravou z letiště Vídeň na hlavní nádraží Vídeň. Jízdenky jsem měl koupené a stažené v mobilu, ale neměl jsem potvrzenou přepravu. Tajně jsem doufal, že pak prostě „doklušeme“ k vlaku, vysunou plošinu, nastoupíme a pojedeme dál.

Cesta Vídeň -> Brno

Po přistání jsme ještě asi deset minut čekali v letadle, než vyhrabou ze zavazadlového prostoru můj vozík. Trochu jsem znejistěl, když mi letuška sdělila, že vozíky jsou celkem daleko. Asi jsem hodně vyvalil oči, když mi to řekla, nevím. Měl jsem za to, že můj vozík je v letadle. Už jsem si představil ten hororový scénář, kdy se potácím na té letištní obludě (rozuměj vozíku pro přepravu hůře mobilních osob po letišti) a můj vozík si zatím kdesi cestuje/lítá po světě. Všechno dobře dopadlo, za pár chvilek dorazila plošina i s mým vozíkem a za chvíli už jsem byl z letadla venku a jel po vlastních do letištní haly. Kontroly po příletu už byly více méně formalitou. První věcí, po které jsme se sháněli, bylo jídlo a pití. Samozřejmě vodu jsme koupili. Jídlo? Čokoládu. Jako malí haranti. Řekli jsme si, že jídlo dáme na hlavním nádraží ve Vídni, že tam bude více času. Koupili jsme v automatu jízdenku na spoj (railjet Graz – Bregenz) letiště na hlavní nádraží ve Vídni. Věděl jsem, že railjety mají plošinu pro vozmeny přímo ve vlaku a navíc doba jízdy 15 minut bez přestupu byla luxusní. Jediné, co jsem nevěděl, komu se na nástupišti přihlásit, aby plošinu z vlaku vysunuli. Nuže nastala hodina „H“, minuta „M“, vteřina „V“ a vlak dorazil do stanice. Namířili jsme si to rovnou k vagónu, ve kterém byla plošina pro vozíčkáře. Vše bylo nakonec až překvapivě snadné. Ve dveřích vagónu už stála průvodčí, jak nás zblýskla, automaticky bez ptaní plošinu vyklopila a za chviličku už jsem seděl s Týnkou ve vlaku. Stejné to bylo i při výstupu na hlavním nádraží ve Vídni. Jak bylo dohodnuto, baštu jsme si koupili ve Vídni. Váhal jsem mezi Pepiho sekanou v housce a „čínou.“ Dal jsem přednost asijské kuchyni a byla to dobrá volba. Nadlábli jsme se a hned valili na nástupiště. Vlak přijel za pár minut a nastupování bylo ve stejném režimu jako na letišti. Žádná objednávka přepravy min. den předem jako u nás v ČR, nic. Prostě přijedete na nádraží, koupíte lístek a cestujete. Nevím, zda je to na všech tratích v Rakousku, ale min. ty rychlíkové tak fungují. Nejde mi do hlavy, proč to tak nejde i u nás. Vlaky, resp. vagóny jsou téměř na stejné úrovni. Za další hodinu a půl už jsme vystupovali v Brně na hlavním nádraží. Když jsem si to rovnal v hlavě, tak ráno jsme byli ještě v UK a v 16:35 hod. už v Brně. Úžasný kus cesty, úžasné cestování. Chce to ale trochu zlepšit time management. Na tom jsme se s Týnkou shodli. Přesun z hlavního nádraží domů už byl bez problémů a závěrečné stoupání po vlastní ose s kufry na klíně od zastávky Filkukova na ul. Renčova jsem bral jako malou tečku.

Závěr

Co napsat na závěr. Byla to místy cesta jako na horské dráze, z nebes na koleje a pod zem, i rychlost jakou jsme se řítili by odpovídala zážitku z výše uvedené atrakce. Necestovali jsme primárně za památkami, ty jsou relativně neměnné. Cestovali jsme za zážitky a za poznáním a setkáváním se s lidmi. Všeho se nám dostalo vrchovatě. Proto radím, ne, spíše doporučuji: „Pokud můžete alespoň trochu, cestujte a užívejte si.“ Až přijde ta velká prda, mám na mysli „Blackout“ a nastane velká tma, budete mít alespoň o čem vyprávět a na co vzpomínat. Zážitky a dojmy, ty Vám nikdo nesebere. Nevadí, že se nedostanete k fotkám, vše se dá popsat slovy. Když cestujete, zjistíte také, že obraz, který Vám je mnohdy nabízen v médiích, na sociálních sítích, je třeba úplně zkreslený a neodpovídající realitě. Týnka vyvěsila na FB společnou fotku s výrokem Paula Coelha: „Cestování nikdy není otázkou peněz, nýbrž odvahy.“ Je to naprosto pravdivý výrok. Vlastně všechny uvedené výroky jsou pravdivé. Když cestujete, MŮŽETE se spolehnout na okolí, že Vám pomůže, ale MUSÍTE se spolehnout jen a jen na sebe v tom smyslu, že vy sami najdete v sobě tu sílu dosáhnout cíle, který jste si předsevzali. Čím více dokážete, čím více toho zvládnete, tím více odvahy a sebevědomí nabudete. Je jasné, že přijdou krize, ale je nutné je překonat a být na to hrdý, i když v tu krizovou chvíli to bolí. Bolest přejde a dostaví pocit triumfu.

Tentokrát nepíšu pilot a kopilot, těmi byli jiní. My jsme byli spíše cestovatelé či poutníci.

Týnka Palečková
Ladislav Loebe