Po návštěvě města Terezín směřovalo nyní naše putování za hranice, a to do Polska. Konkrétně jsme navštívili krásný Krakov (Kraków), koncentrační tábory v Osvětimi (Auschwitz) a Březince (Birkenau) a Solné doly Velička (Wieliczka). Na návštěvu všech těchto míst jsme měli čtyři dny a musím říct, že by si zasloužily mnohem více času, protože mají opravdu co nabídnout. Ve zmíněném koncentračním táboře to není vůbec bezbariérová dovolená. Naopak solné doly a Krakov se dá na vozíku bez problémů zvládnout.

Stěžejní pro nás bylo sehnat česky mluvícího průvodce do koncentračních táborů, protože právě díky jeho vyprávění si můžete lépe představit všechny ty hrůzy, které se v táborech kdysi děly. Vyjížděli jsme ve čtvrtek 6. července, ale volný průvodce byl až v pátek, proto jsme řešili dilema, jestli si najít ubytování někde poblíž Osvětimi, nebo až v Krakově a do Osvětimi se potom druhý den vrátit zpátky. Vzdálenost mezi městy je asi 70 km. Zvolili jsme tedy variantu ubytovat se na všechny tři noci přímo v Krakově. Celkem nás jelo sedm, z toho čtyři vozíčkáři (všichni na mechanickém vozíku), proto jsme museli najít ubytování, kde byly k dispozici alespoň čtyři bezbariérové pokoje.

Ubytovali jsme se na vysokoškolských kolejích, kde mají také ubytování hotelového typu – Hotel Zaczek, který je výborně situovaný. Přidávám link, kde najdete veškeré informace: www.hotelestudenckie.pl/?zaczek-hotel. Na každém patře mají jeden dvojlůžkový bezbariérový pokoj se sociálním zařízením (foto č. 1-7). Koupelna byla k překvapení všech opravdu bezbariérová. Jedinou chybičkou je baterie umístěná přímo za sedátkem, tudíž když si na něj sednete, šteluje se vám už špatně teplota vody. Postele jsou sice nižší, ale ani tak nebrání pohodlnému využití. Pokoj vycházel na 120 PLN za noc, což je krásná cena. Také je zde možnost si dokoupit snídani formou švédských stolů, která vychází na 16 PLN na osobu.

První odpoledne v Krakově jsme se rozhodli, že vyrazíme na Wawel, což je nízké návrší nad Vislou, na němž stojí Královský hrad, zámek a katedrála. Z našeho hotelu jsme se vydali na Wawel pěšky, což trvalo asi dvacet minut. Až pod návrší byla cesta víceméně po rovině, takže pro vozíčkáře ideální. Abychom se však dostali na otevřené prostranství, museli jsme vystoupat po celkem prudkém dlážděném kopci, k čemuž jsme se my, zdatní ,,choďáci“, stali velice užitečnými. Jakmile jsme tento kopec zdolali, objevila se před námi řada schodů, na niž nebyl vůbec příjemný pohled. Nicméně po bližším prozkoumání jsme zjistili, že jsou schody nízké a hodně dlouhé, takže je zvládneme pokořit. Jarek si na ně troufl i bez pomoci. S asistencí by ani tetraplegik na mechanickém vozíku neměl mít problém. Nejsem si už jistá, zda by schod dokázal přejet elektrický vozík. Posuďte sami dle fotek. Doufám, že vás kopec ani pár schodů neodradí, návštěva tohoto monumentálního místa opravdu stojí za to a to i v případě, že byste se dostali jen na prostranství. V Krakově jsou ale k vozíčkářům opravdu přátelští, také do Katedrální baziliky sv. Stanislava a sv. Václava udělali bezbariérový přístup včetně nájezdů, takže si tento arcidiecézní chrám, ve kterém byli korunováni polští králové, můžete prohlédnout. Na prostranství ani do katedrály jsme žádné vstupné neplatili. Pod střechou Zikmundovy věže je zavěšen král všech polských zvonů – zvon Zikmund. Říká se, že kdo pohladí jeho srdce levou rukou, může si něco přát. Na věž jsme si my ,,choďáci“ zaplatili vstupné 12 PLN a vyrazili jsme vstříc spoustě schodů ke zvonu s nadějí, že se nám při pohlazení jeho těla jistě splní všechna naše tajná přání. Cestu dolů z hradu si můžete vybrat mírnější oklikou po silnici nebo zkratkou po schodech. Většina si samozřejmě zvolila cestu po silnici, ale to by nebyl Jarek, kdyby raději neskákal na vozíku
po schodech dolů. Pod samotným Wawelem se nachází symbol státnosti v podobě draka, který chrlí oheň. Na fotkách č. 8-18 si můžete prohlédnout tuto krakovskou dominantu včetně přístupu pro vozíčkáře.

Hned druhý den ráno jsme odjeli do Osvětimi. Průvodce jsme si zamluvili na osmou hodinu ranní na www.auschwitz.org a bylo to to nejlepší, co jsme mohli udělat, protože ráno jsme tam potkali jen několik dalších skupin, avšak jak přibývalo hodin, diametrálně narůstal také počet dalších návštěvníků. Naše průvodkyně byla starší Polka, ale uměla celkem slušně česky, takže jsme jí docela dobře rozuměli. Navíc dokázala poutavě vyprávět a přenést na nás emoce, které do výkladu vnášela. Kristi s Martinem si přidělali na vozík kolečko FreeWheel, které jim velice usnadnilo pohyb po táborech, protože povrch nebyl pro vozíčkáře vůbec přátelský. Štěrková cesta střídala dlažební kostky. Začali jsme prohlídkou Auschwitz I. Kapacita tábora byla asi 13 až 16 tisíc lidí a vedl ho Rudolf Höss. V každém z bloků bývala jiná skupina. Přístup do všech bloků byl po několika schodech, které byly poměrně vysoké a úzké. Nechali jsme si od průvodkyně poradit, jaké budovy jsou nejzajímavější, a do dvou z nich jsme naše vozíčkáře vynesli. Uvnitř jsme měli možnost vidět osobní věci vězňů, jako jsou brýle, kartáčky na zuby, kufry, pruhované oblečení, spoustu fotografií a dokonce také velkou hromadu lidských vlasů. Připravte se na to, že na vás v Osvětimi padne tíseň a pocit bezmoci. Viděli jsme také nemocniční budovu, ve které Josef Mengele prováděl své nechvalně známé pokusy na jednovaječných dvojčatech. V bloku číslo 11 se nachází ,,Stěna smrti“. Najdete ji mezi dvěma bloky budov, jež jsou uzavřeny vstupní branou. V budově napravo probíhaly zinscenované soudní procesy se Židy, kteří byli na oko odsouzeni k práci v táboře. Poté byli vyvlečeni k této zdi a zastřeleni nebo umučeni. Na spodní straně zdi je vidět odtokový kanál na krev. Kaluže krve před touto zdí během fungování tábora nikdy nevyschly.  Nacházela se zde také první plynová komora, která dokázala najednou usmrtit až 350 lidí prostřednictvím Cyklonu B. Když jsme komorou procházeli, nešlo si nevšimnout rýh na zdech od nehtů obětí, když zjistily děsivou věc, že nejde o sprchu, ale
o plynovou komoru, ze které není úniku. Tu hrůzu, kterou museli tehdy zažít, si nikdo z nás nedovede představit. Ukázku z toho, jak to v Auschwitz I vypadá, si můžete prohlédnout na fotografiích č. 19-29.

Druhý koncentrační tábor Auschwitz II se nachází asi 3 km od Osvětimi ve vesničce Březinka. Myslím si, že Auschwitz II pro vás bude díky záběrům z filmů známější. Tento koncentrační tábor byl až 20 krát větší a technicky mnohem zvládnutější. Uvádí se, že v něm zahynulo přibližně 1, 5 milionu lidí. Komplex sestával asi z tří set budov, z nichž se zachovalo jen velmi málo. Panovaly zde kruté podmínky. Nedostatek vody, spousta krys a špatná hygiena měly za následek vznik mnoha nakažlivých chorob. Když vstupní branou přijížděly transporty na nástupiště uprostřed tábora, čekaly tam na ně stráže SS se psy v čele s lékařem Josefem Mengelem. Ten se vždy s úsměvem okamžitě pustil do selekce. Třídil lidi na levou a pravou stranu, přičemž jedna znamenala život a druhá smrt. Pro představu velikosti kolosu plynových komor v Auschwitz II se uvádí, že během let 1944 a 1945, kdy přijížděly do Osvětimi transporty maďarských Židů, byla většina z nich okamžitě zavražděna. Jeden transport čítal zhruba 16 000 osob. Kapacita plynových komor a krematorií v tomto táboře byla zhruba 15 000 osob denně. Drtivá většina lidí z transportů byla tedy automaticky odsouzena na smrt.  V roce 1945, když se blížila Rudá armáda, byly ve snaze zahladit po sobě stopy vyhozena Krematoria 2,3,4 a 5 do vzduchu a spalovací pece byly demontovány. Vězni byli nahnáni do dřevěných budov, které byly i s lidmi uvnitř zapáleny. Nestačili však zahladit všechny stopy a usmrtit všechny vězně. Díky výpovědím přeživších si můžeme i nyní udělat obrázek o tom, jak to v továrně na smrt během války vypadalo. Pro představu přidáváme také naše fotografie č. 30-39. Povrch terénu je podobný jako v prvním táboře. Převážně štěrkové cesty a oblázky kamínků. Navíc budete potřebovat asistenci při přejezdu kolejí. Vstupné se ani do jednoho z táborů neplatí. Pouze si zaplatíte za průvodkyni a parkování.

Součástí našeho ubytování byl také studentský klub, hospůdka, kde jsme mohli něčím tvrdším spláchnout negativní emoce z koncentračních táborů. Celou sobotu jsme měli na prohlídku Krakova. Kousíček od našeho hotelu byla tramvajová zastávka s názvem Oleandry. Jezdili jsme tramvají č. 20, která byla vždy bezbariérová. V Krakově platí stejné pravidlo jako u nás, vozíčkář ani doprovod neplatí. Nechali jsme se zavést k nejbližší zastávce u továrny Oskara Schindlera (Fabryka Schindlera) www.mhk.pl/oddzialy/fabryka-schindlera, která nyní funguje jako muzeum. Nevěděli jsme, kdy přesně muzeum navštívíme, takže jsme si dopředu průvodce nezarezervovali a na místě už žádný volný nebyl. Naštěstí Kristi s Verčou umí perfektně anglicky, tak nám vždy přeložily texty, které byly u jednotlivých expozic umístěny. Jméno Oskara Schindlera vám bude minimálně známé z filmu Schindlerův seznam. Tento člověk zachránil 1100 životů židovských zaměstnanců své továrny. Muzeum je kompletně bezbariérové, jak pro mechanický, tak i elektrický vozík a najdete v něm například původní Schindlerovu kancelář, stálou expozici věnovanou Krakovu v období nacistické okupace, různé fotografie, výpovědi svědků, malé kino, kde promítají dokumentární filmy a také tzv. Archu přeživších vytvořenou z tisíců smaltovaných hrnců podobných těm, které za války Schindlerova továrna vyráběla. Návštěvník může snadno nabýt dojmu, že se ocitnul v centru válečného města a nad jeho hlavou se vznáší tehdy všudypřítomná hrozba smrti. Muzeum je opravdu překrásně udělané, proto si nechte na jeho prohlídku alespoň tři hodiny. Opět doporučuji návštěvu hned ráno, protože místo navštěvují davy turistů. Do muzea platí snížené vstupné 16 PLN jak vozíčkář, tak doprovod. Tuto část výletu si můžete přiblížit na fotografiích č. 40-50.

Dále jsme z tohoto muzea chtěli pokračovat směrem do Kaziměře, což je židovská čtvrť v Krakově, která byla kdysi samostatným městem. Počasí nám však nepřálo a začalo velice intenzivně a vytrvale pršet, rozhodli jsme se přejít rovnou na Hlavní náměstí (Rynek Glówny), kde jsme měli jistou prohlídku podzemí, kam déšť nemůže. K přesunu jsme opět využili hromadnou dopravu. Náměstí je rozlehlé a můžete zde navštívit spoustu zajímavých míst. Projít všechny zajímavosti by trvalo minimálně celý den. My si vybrali prohlídku podzemí. Vstup do podzemí se nachází v rohu budovy tržnice. Podzemní plocha o výměře více než 4000 m2 vám představí archeologické vykopávky včetně nálezů středověkých šperků, nástrojů, fragmentů sklepů a dláždění dnes už ztracených cest. Do podzemí, které je kompletně bezbariérové jak pro mechanický, tak i elektrický vozík, se dostanete výtahem. Vstupné je asi 19 PLN, opět platí jak vozíčkář, tak doprovod. Musím přiznat, že jsme spíše příznivci historie 2. světové války, proto nás toto podzemí svým obsahem příliš nezaujalo. Technicky je však perfektně vytvořené a i na elektrickém vozíku se vám tam bude dobře pohybovat. Po prohlídce podzemí začalo opět pršet, víc míst jsme tedy navštívit nestihli. Zato můžeme ale vřele doporučit návštěvu některé z restaurací poblíž náměstí, kde se setkáte s typickou polskou kuchyní. Určitě nevynechejte ani kiosek U Szwagra 24, který je kousek od Hotelu Zaczek. Za 12 PLN jsme dostali výborný kebab takové velikosti, že ani ve dvou jsme ho nebyli schopni normálně sníst. Největším paradoxem bylo, že v bezprostřední blízkosti našeho ubytování stojí krakovské Národní muzeum, které jsme však časově nestihli navštívit.

V neděli jsme měli na devátou hodinu domluvenou prohlídku s anglicky mluvící průvodkyní Solných dolů Velička (Wieliczka) www.wieliczka-saltmine.com, které jsou vzdálené necelých 17 km od Krakova. Průvodkyně mluvila pěknou angličtinou, takže jí šlo docela dobře rozumět a pokud jsme nepochytili všechno, opět nám to Verča s Kristi ihned skvěle přeložily. Solné doly byly v provozu od 13. století až do prvního desetiletí 21. století, kdy byla z důvodu vysokých nákladů těžba soli ukončena. Patří téměř k nejstarším solným dolům na světě a jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Doly jsou asi 370 m hluboké a dostanete se tam těžebním výtahem. Nutné je, aby váš vozík nebyl širší než 60 cm. Velice rychlá jízda tímto výtahem pro nás byla opravdovým zážitkem. Celková délka chodeb je asi 300 km, přičemž návštěvníci si mohou prohlédnout asi 3,5 km z nich. Na vozíku je zpřístupněna pouze určitá část, ale i ta opravdu stojí za to, však podle fotografií posuďte sami (č. 51-57). Najdete zde klenuté síně, kaple, sochy vytvořené z kamenné soli nebo podzemní jezero. Pohyb na vozíku není s lehkou asistencí v těchto dolech žádný problém. Vstupné 69 PLN, což je snížená cena pro vozíčkáře, jsme ukecali i pro doprovod.

Krakov nás velice mile překvapil svojí bezbariérovostí, včetně spousty bezbariérových toalet, výborným jídlem a příjemnou atmosférou. Určitě doporučuji zaplatit si mýtné a jet po dálnici, což vám ušetří spoustu času. Cestu tam jsme absolvovali po běžných silnicích, ale na cestu zpět jsme si zaplatili mýtné 20 PLN a jeli po dálnici, která je ve výborném stavu. Určitě si zarezervujte minimálně 4 dny, ať nasajete tu správnou atmosféru této krásné oblasti. Jedinou větší nevýhodou oproti naší zemi je to, že v Polsku většinou platí vstupné jak vozíčkář, tak i doprovod. Dopředu jsme měli zamluvené ubytování, průvodkyni do koncentračních táborů a také prohlídku Solných dolů. Kristína Tučková, která si vzala na starost organizaci výletu, měla vše perfektně naplánované, včetně otevíracích dob, cen vstupného, map a zastávek hromadné dopravy, za což jí od nás všech patří velké díky.

Pokud vás cestopis zaujal, chtěli byste znát detaily nebo se dozvědět něco dalšího, neváhejte mě kontaktovat na nahlikova@pcfenix.cz.

Mgr. Kristýna Náhlíková