Kuks je vzdálen od Josefova doslova, co by kamenem dohodil. Vzdálenost 15 km jsme zdolali zevlovací jízdou tak za půl hodinky. Pravda, normálně by to bylo ještě rychleji, ale četné uzavírky silnic a objížďky dělají ze všedních věcí nevšední, a tak se i cestování po naší krásné vlasti stávalo více či méně únikovou hrou nebo spíše orientačním rally zevlem. Vím, závodí se v rally sprintu, ale mi nezávodili, mi prostě dovolenkovali a zevlovali. Jen dojet do cíle byl někdy problém. 😊 Dorazili jsme ke Kuksu, zakempili pěkně do řady aut na louce hned vedle špitálu a uklohnili oběd. Jasně, umlčeli jsme žaludky ohřátým jídlem z konzervy, ale chutnalo to a hlavně to bylo hned hotové. Hned po obědě jsme vyrazili obdivovat špitál Kuks, jeho zahrady a nejbližší okolí. Když už jsme u toho, vždycky jsem si myslel, že Kuks je zámek. Omyl, Kuks je, tedy byl, opravdu špitál pro válečné veterány bez rodin a fungoval ještě za Velké války. Pro nás Čechy, za I. světové války, kdy do nedaleké vlakové zastávky zajížděly špitální vlaky přímo z frontů a přivážely raněné. Hospital Kuks založil František Antonín hrabě Špork. To je vše, co Vám o špitálu a osobě zakladatele Hospitalu Kuks hraběti Šporkovi, vážení čtenáři, povím. Doporučuji ale navštívit Kuks osobně. Co by to bylo za špitál, kdyby byl bariérový, že? Takže se nebojte, je vybaven výtahem a do lapidária, kde jsou umístěné originály soch M. B. Brauna (ctnosti a neřesti) Vám průvodci dají nájezdovou rampu. Areál špitálu i bylinkové zahrady je tedy bez problémů zvládnutelný i na vozíku. „Nakousl“ jsem sochy ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna. Je to skvostné dílo a opravdu stojí za to, vidět dílo na vlastní oči. Když už jsem u té bezbariérovosti, nevím, jak je to s weckem pro vozmeny ve špitále samém, ale v přilehlé restauraci, resp. Hospodě na Sýpce wecko pro vozmeny mají. Mimochodem tam podávají i výbornou čokoládu. Tu jsme si tam dali na zahřátí, neboť ten den fakt nebyl zrovna letní a dle mraků to vypadalo na déšť, což také tak dopadlo. Jen jsme vyšli z hospody, začalo krápat. Naštěstí zůstalo jen u toho a těch pár dešťových kapek nám pranic neuškodilo.

Schylovalo se k večeru, a tak jsem chtěl Týnku překvapit. Napadlo mě, že bychom mohli přespat v hotelu nebo kempu SAFARI PARK RESORT u ZOO ve Dvoře Králové. Vzdálenost do Dvora Králové byla téměř stejná, jako z Josefova na Kuks. Za půl hodinky jsme zapíchli auto před hotelem Safari resort a šli se zeptat na ubytování. Beznadějně obsazeno a kemp byl na tom stejně. Byli jsme kouknout i do kempu a došlo nám proč. Mít stan či bungalov hned u výběhu žiraf, zeber a já nevím čeho ještě a přecházet ke stanům v korunách vedle výběhu gepardů, je fakt úžasné. Pravda, ceny za noc jsou taky „úžasné,“ ale jednu noc bych si uměl představit. Jak nám řekl recepční, rezervace na příští rok se otvírají už letos na podzim, takový je o pobyt zájem. Poradil nám taky, že přes silnici je velké pole, kde parkují auta, když je plné parkoviště, že tam bychom to mohli zapíchnout a přespat tam.
Gurmánský zážitek, jedině tak se asi dá vystihnout večeře v restauraci SAFARI PARK HOTEL. Když už jsme dorazili za exotikou, tak jasná volba byla africké speciality a africké pivo. Jako aperitivek jsme si dali Campari. Týnka si dala Mosambické piri piri kuře a já Pštrosí ragů. Samo jsme to zalili pivkem z místního pivovárku. Obsluha byla také velice vstřícná a ochotná, takže večer to byl dokonalý. Pěkně jsme si naprali nácky, než jsme se s autem přesunuli přes silnici na ono doporučené místo.

Dali jsme na radu recepčního a zapíchli auto přes silnici na poli. Pole velké, místa dost, zapíchli jsme auto, kam nám bylo libo, spáchali večerní hygienu a zapadli do spacáků. To už se rozpršelo, takže jsme to měli i s bubenickým doprovodem. Bubnování kapek na střechu auta mě vracelo do dětství, kdy jsme jako kluci spávali na pionýrských táborech ve stanech nebo chatkách, a když pršelo, bylo to stejné. Kapky bušily do střech stanů, chatek. Nevím proč, nikdy mi to nevadilo, naopak vždycky mě to uspávalo. 😊

Usínání s deštěm, vstávání s deštěm. Naštěstí nebyla zima, tak se deštění dalo strpět. Moc nás to netěšilo, ale poručit větru dešti jsme prostě nezvládali. Přesunuli jsme se na parkoviště před bránou do ZOO a Safari, otevřeli zadní dveře a pod tímto „přístřeškem“ jsme posnídali, spáchali ranní hygienu. Všechno chce svůj čas, takže než jsme dosnídali a umyli si ksichtíky a zuby, tak se mraky roztrhaly a vykouklo slunce. Počasí nám tedy přálo a my vyrazili na pěší prohlídku ZOO. Nechci říct, že jsme ZOO jen proletěli a přišlo mi to tak, že už už se těšíme na safari a ZOO máme jako takový předkrm. Nevím jak Týnce, ale mně se nejvíce líbila Fosa. Ano, ta krvežíznivá Fosa, co na Madagaskaru Lemurům loupila zlato, ženy a děti. 😊 Když jsme prolezli ZOO, vrátili jsme se zpět do auta a vydali se na safari projížďku. Jelikož bylo po dešti a ne moc teplo, nedoufali jsme, že vůbec nějaká zvířata uvidíme a zpočátku to tak i vypadalo, ale nakonec jsme si to užili, i zvířata jsme viděli, včetně jedné exhibicionistické zebry, která nám stoupla před auto a ne a ne se hnout pryč. Vážně jsem si chvílemi připadal jako v animáku Madagaskar. Jasně, i Lemury jsme viděli předtím ve výbězích v ZOO. Asi top zážitkem byl průjezd územím dravých šelem, res. lvím teritoriem. Při vjezdu do části safari parku s dravými šelmami je to jako ve filmu Jurský park. Teritorium lvů je obehnáno vysokým plotem s ostnatým drátem. Obrázková instruktáž: Nevystupovat z auta, zamknout auto, zavřít okna, v případě napadení šelmou troubením přivolat hlídku. Pak už se automaticky otevře jedna brána, vjedete dovnitř, poté, co se zavře první brána, otevře se následně druhá brána a rázem se ocitnete v území, kde člověk opravdu není pánem tvorstva.

Člověk hned ztratí pocit bezpečí, když je vyveden ze své komfortní zóny a vržen do prostředí, kde je „šéfem“ úplně někdo jiný. Jasně, nebyli jsme tam pěšky, takže to zase nebylo o tom, že bychom byli připosraní, ale lev dokáže při své váze a velikosti slušně pocuchat i auto. Projížděli jsme krokem lví území a už po pár metrech nám zapózovala lvice. Viděli jsme ještě pár lvic a čekali na krále zvířat. Toho bychom ale málem přehlédli. Na cíleně vybudované plošině se povalovala chlupatá hora s hřívou a měla vše a všechny úplně na háku. 😊 Nepochybovali jsme o tom, že kdyby chtěl, tak by ukázal, kdo je králem zvířat, ale on zjevně nechtěl. To konec konců patří k rozmaru králů. 😊 Každopádně průjezd safari se lvy byl jedním z top zážitků našeho tripu po vlastech Českých. Ven se vyjíždí stejným systémem dvou bran. Dokud se jedna úplně nezavře, druhá se neotevře.
Po návštěvě safari nám vyhládlo, tak jsme zamířili opět do hotelové restaurace SAFARI PARK HOTEL a dali si další africké speciality na jídelním lístku. Týnka si dala filet z nilského okouna. Já neodolal Africké klobáse Boerewors. Stejně jako předešlý den, byl to gurmánský zážitek. Na cestu jsme si koupili balení piv, vařených v hotelovém minipivovaru a podpořili tím též chov ohrožených nosorožců. Každá prodaná lahev piva, každé čepované pivko znamená 1 Kč na chov ohrožených zvířat.

Po divočině ve Dvoře Králové jsme se jeli uklidnit na zámek Hrádek u Nechanic. Vyrazili jsme pozdě odpoledne, takže jsme k zámku dorazili už za tmy. Jako vždy, když se hledá nocleh za tmy se to neobešlo bez trochy popojíždění noční krajinou a hledání vhodného místa. Párkrát jsem kvůli tomu zapnul i přídavné světlo, co mám nově na autě a řeknu Vám, když jsme najednou uviděli ta stáda srnčí a jelení zvěře kolem cesty, pasoucí se na loukách, čučeli jsme jako čerstvě vyorané myši. Samo jsme to hned vypli, páč světelný výkon je to velký a poslední, co jsme si přáli bylo, aby se zvěř dala na úprk směrem na cestu, po které jsme jeli. Nakonec jsme auto zapíchli na asfaltové parkoviště přes silnici u zámku a smířili se s tím, že nám když tak napočítají parkovné za celou noc. Ráno co ráno, stejné kolečko. Sbalit spaní, nasnídat se, spáchat hygienu a vyrazit za dobrodružstvím nebo poznáním bylo někdy obzvláště těžké, to když byla v noci i ráno zima a ze spacáku se prostě nechtělo vylézt ani jednomu z nás. Nicméně zima nás budila brzy, a tak i když jsme se ještě půl hodiny přemlouvali ke vstávání, téměř se železnou pravidelností jsme lezli ze spacáků kolem sedmé hodiny ranní. Nejinak tomu bylo i u Hrádku, pohádkového sídla Večernice.

Vyrazili jsme na prohlídku zámku. Všude bylo znát, že Čechy jsou letos plné Čechů. Zní to sice divně, ale aby o prázdninách bylo relativně velké parkoviště ze čtvrtiny obsazené už kolem osmé ranní, to se jen tak nevidí. Holt letos opravdu většina národa trávila dovolenou doma. U vjezdu jsme se zeptali dobrého muže, co vybíral parkovné, kolik jsme dlužni? Řekl, že nic, že jsme tam už stáli, když ráno přišel vybírat parkovné. Zní to sice divně, že nechtěl nic, ani za další hodiny, ale mi to moc neřešili. Přenocovali a parkovali jsme opět grátis. Zámek Hrádek u Nechanic patřil rodu Harrachů. Novogotický zámeček dle anglického vzoru je sice patrový, ale celé přízemí je možno na vozíku projet. V areálu zámečku jsou i wecka pro vozíčkáře, takže pro historie chtivého turistu na káře je to stav přímo ideální. Koupili jsme tedy lístky na prohlídku i u bočního vchodu sloužícího pro vstup osobám na káře, jenže ejhle, dveře se zasekly. Lomcovaly s nimi dvě dámy, až to nakonec třetí rozsekla a my pádili za skupinou, abychom nebyli za brzdy a slyšeli co nejvíce z výkladu průvodkyně. Všechno klaplo. Zámeček má krásné interiéry, výklad průvodkyně byl také poutavý, žádné uspávání hadů, takže dopoledne strávené na zámku bylo fajn. Před prohlídkou jsme opět tvořili skici, ale ta moje dopadla katastroficky, takže jsem byl rychle hotový. Jak jsem zjistil, že je to všechno špatně, už jsem se s mým dílkem vůbec nemazal.

Hrádek u Nechanic jsme opustili ještě dopoledne, do oběda daleko, tak jsme vyrazili směr Jičín. Bylo třeba doplnit zásoby ovoce a dalších poživatin, tak jsme zapíchli auto u Kauflandu a šli si nakoupit. Oběd jsme sfoukli hned na parkovišti u Kauflandu. Nikdo nic nenamítal, spíš kolemjdoucí nasávali vůni linoucí se z našeho kastrolu.

Ladislav Loebe