Vojtěch Vašíček: Dřív jsem se ptal, proč se to stalo zrovna mně. Dnes beru úraz jako poslání.

Narodil se roku 1956 v Hodoníně. Vyrůstal v nedalekých Mutěnicích, po základní škole se vyučil elektrikářem v Kroměříži. O prázdninách po vyučení, v době, kdy bylo Vojtěchovi osmnáct let, havaroval na motocyklu. Podle policejního protokolu mu do cesty vběhl zajíc. “Našly se snad tehdy chlupy v předním kole. Ale sám si z toho nic nepamatuji,” vypráví Vojtěch Vašíček. Zůstal ležet se třemi zlomenými obratli v příkopě. Tam ho také našli kamarádi. “To byli kluci z práce, stejně jako já se vraceli z montáží. Byl to tím pádem pracovní úraz. Jeden člověk z podniku se pak snažil snížit mi odškodné kvůli tomu, že jsem toho zajíce neodevzdal mysliveckému sdružení. Na to byl tehdy zákon. Paní soudkyně to ale tehdy smetla ze stolu s tím, že to snad nemyslí vážně,” líčí bizarní historku z doby těsně po úrazu.

Už není co operovat

Kamarádi převezli Vojtěcha do nemocnice v Kyjově. “Když mě našli v té příkopě, nebylo poznat, že by mi něco bylo. A jak mě nakládali za ruce a za nohy do auta, nejspíš při tom došlo k poškození míchy.” Z Kyjova převezli Vojtěcha do nemocnice do Brna. “Když si tady prohlédli snímky, naznali, že už není co operovat. Mícha byla úplně přerušená. Rozhodli se pro takzvanou konzervativní léčbu, což se v té době běžně dělalo. Takže bez operace. Tím pádem nemám páteř srovnanou, ty tři obratle jsou křivě. Občas mi to působí bolesti. Ale nějak se to dá zvládnout.”

Čtyři sta metrů za šest měsíců

Koncem roku byl přeložen do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam mu vedoucí lékař otevřeně řekl, že to, že bude ještě někdy chodit, mu nikdo slíbit nedokáže. “Ale řekl mi, že když se budu snažit a budu spolupracovat, ujdu za půl roku za hodinu čtyři sta metrů. A tak jsem spolupracoval, snažil se a pracoval na sobě. Řekl jsem si, že když ujdu čtyři sta metrů, neexistuje důvod, proč bych neušel čtyři kilometry.”

Po třech čtyřech měsících pochopil, co měl vedoucí lékař na mysli. “Těch čtyři sta metrů jsem asi ušel. Chodil jsem ale pod dohledem rehabilitační terapeutky, spíš než chůze to bylo plížení. O dvou francouzských holích, s dlahami na ochrnutých nohou. Šoupání po podlaze odlehčováním pravé a levé části pánve. Chodil jsem i do schodů, ale všechno jsem to tahal rukama.”

V červnu, když končil svůj pobyt v rehabilitačním ústavu, se v Kladrubech konalo soustředění hendikepovaných sportovců. Vojtěch se zhlédl ve sportu, který se pak pro něj dle vlastních slov stal motorem do dalšího života.

Z Mutěnic do Brna

V roce 1979 se spolu s tehdejší ženou přestěhoval do Brna. “Měl jsem štěstí a podařilo se mi získat jeden z prvních bezbariérových bytů, které byly postaveny ve dvou panelácích na ulici Kosmonautů. Do té doby byly spíš tendence lidi po úrazu zavírat někam do ústavů nebo odsunovat na periferii.” Zvlášť jednoduché to nebylo ale ani v Brně. “Vzdělání nebylo dostupné kvůli bariérovosti, pracovní uplatnění taky nic moc. Ale jak jsem se naplno věnoval sportu, stejně jsem tyhle věci moc neřešil.”

Koupil si svůj první gumový disk, kouli, později i oštěp. “Soutěžilo se hlavně na našem území, občas jsme se dostali do Polska, Maďarska nebo do východního Německa. Až před revolucí jsme se na pozvání dostali do bývalé Jugoslávie, kde jsme se setkali s tehdejší špičkou.”

Kamarádi ze zahraničí

“V roce 87 jsme v Brně pořádali maraton, na který přijeli kluci ze západního Německa. Mezi nimi i nějaký Errol Marklein.” Spřátelili se, a když Němci odjížděli zpátky domů, prohlásil Errol, že nechá Vojtěchovi svůj vozík. “Do té doby jsem o něm vlastně vůbec neslyšel. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle Errol, mimochodem šestinásobný paralympijský vítěz ze Soulu a držitel několika světových rekordů, neměl rád tehdejší vozíky. Tak si nechal od kamaráda zámečníka vyrobit vozík sobě na míru. Užší a s aktivnějším těžištěm. Jeho kamarádům se taky líbil. A tak vznikla firma Sopur, která v době, kdy jsem od Errola vozík dostal, už vyráběla měsíčně desítky vozíků.”

Příprava na hry

V roce 1989 zajel nový československý rekord na prvním ročníku maratonu v Heidlebergu. Výsledkem byla mimo jiné spolupráce na propagaci vozíků Sopur. “Pak mi Errol ještě dal svůj tréninkový plán, kterého se držel před hrami v Soulu, kde byl tolikrát první. Držel jsem se ho taky. A ve výsledcích jsem vyletěl hodně nahoru.”

Třebaže na následujícím mistrovství světa v holandském Asenu získal stříbro v disku a bronz v pětiboji, v roce 1992 neodjížděl do Barcelony jako favorit. “Doufal jsem, že by možná mohla vyjít bronzová příčka,” vzpomíná Vojtěch Vašíček.

Pětiboj pod pěti kruhy

“Moje nejslabší disciplína byla koule. Hodil jsem ji na hranici svého maxima. V oštěpu to byl osobák, dvoustovku jsem zajel slušně v rámci toho, jak jsem měl natrénováno.” Po těchto disciplínách byl průběžně sedmý. Jeho nejsilnější disciplína – disk – jej posunula na průběžné čtvrté místo. Před jízdami na patnáct set metrů věděl, že si průběžně vedoucí závodníci nevedou v této disciplíně zdaleka tak dobře jako on.

Světový rekordman

“Po odstartování vyrazil domácí Manuel Abal jakoby to byla snad jen dvoustovka. Nasadil tempo a kus nám ujel. Za ním se drželi Němec a Francouz. A pak já. Protože se začala zvětšovat mezera mezi Abalem a námi, rozhodl jsem se vydat na stíhací jízdu a za mnou se vyvezl můj kamarád z USA Kevin Sunders. Na sedmi stech metrech jsme Manuela dojeli, za námi byla již velká mezera. Přenechal jsem svoji pozici Kevinovi a trochu si za ním odpočíval. Kevin se pokusil Manuela předjet, ale ten se nenechal a opět zvýšil tempo. Věděl, že soutěží o medaile. Měl jsem výhodu, že jak Manuel, tak Kevin byli před jízdou na 1500m za mnou o 6 a 12 bodů, což dělá na patnáctistovce jednu a dvě vteřiny. Kolo před cílem jsem si řekl, že to zkusím. A v zatáčce jsem vnější, delší dráhou vyrazil, čímž jsem oba své soupeře překvapil. Dvě stě metrů před cílem jsem se dostal do vedení a poslední zatáčku jsem již projížděl ve vnitřní dráze na první pozici. V cílové rovince jsem si přejel do druhé dráhy a po očku kontroloval soupeře; Manuel mě dojížděl vnitřní dráhou, ale Kevin již trochu ztrácel. Když jsme protínali současně cílovou metu, nevěděl jsem, kdo byl první, ale měl jsem jistotu, že jak Manuel, tak Kevin zůstali bodově za mnou. Světelná tabule oznamovala, že byl vytvořen nový světový rekord. Až se rozsvítila tabule se jmény a pořadím, ukázalo se něco, v co jsem před finále ani nedoufal.“ Tak se stal Vojtěch zlatým paralympionikem se světovým rekordem.

Po Barceloně zvažoval konec. “Bylo mi třicet šest, říkal jsem si, že s těmi mnohem mladšími kluky nemá smysl poměřovat síly. Nakonec mě ještě přesvědčili, ať to zkusím, že seženeme nějaké sponzory. A tak jsem se začal připravovat na Atlantu.” Zde se umístil na čtvrtém místě v hodu diskem a sedmý v pětiboji. “Nakonec se ukázalo, že dva závodníci, co se umístili přede mnou v disku, neměli v té kategorii vůbec co dělat. Dva roky po Atlantě byli přeloženi do kategorie s menším postižním. Nicméně, mně už nikdo medaili nevrátil.”

Zakládající člen

Když skončil s profesionální dráhou sportovce, začal se věnovat naplno propagaci vozíků. Dokonce později s kolegy založil Medicco, dodnes fungujícího prodejce kompenzačních pomůcek. “Jenže obchod nebyl mým smyslem života. Hned po revoluci jsem byl u zrodu Svazu Paraplegiků ČR a v roce 2003 vznikla jeho pobočka v Brně. Protože však záhy bylo rozhodnuto z Prahy, že nelze efektivně řídit pobočku na Moravě, byli jsme donuceni v roce 2004 spolu s paní doktorkou Frantalovou, Janou Tesařovou, Luďou Benadou a panem magistrem Lubošem Krejčím založit vlastní organizaci na pomoc lidem po úrazu míchy.” A tak vzniklo tehdejší občanské sdružení, nyní spolek ParaCENTRUM Fenix.

Na postu předsedy spolku v průběhu času nahradil Luboše Krejčího, ve funkci setrval do roku 2015. “Objevily se zdravotní komplikace, prodělal jsem trombózu s embolií plic s následkem nefunkční více jako jedné třetiny plic, dostal jsem zákaz zatěžovat srdce. A tak jsem to přenechal mladším. Chci se věnovat rodině, vnoučatům.”

Velká rodina a návrat k víře

Osobní život Vojtěcha Vašíčka si též zaslouží zmínku. Z prvních dvou manželství má tři syny. Před deseti lety se oženil se zmíněnou doktorkou Frantalovou a vyženil tak dceru. “To je třetí a poslední pokus,” říká s úsměvem.

“Pocházel jsem z věřící rodiny, ale sám jsem se potom od Boha odvrátil. Deset let trvalo, než jsem si přestal pokládat otázku, proč se to stalo zrovna mně. Cestu k víře jsem si znovu našel po prvním rozvodu.“ Se stávající manželkou Liou si dokonce po devítiletém civilním manželství slíbili lásku, úctu a věrnost také v kostele.

Být zodpovědný za sebe i za okolí

“Zrovna v pondělí jsem četl v úvaze Svatého otce, že člověk by měl být zodpovědný v prvé řadě za sebe a pak také za dění kolem sebe. A toho se vlastně tak nějak držím celý život. Proto jsem začal sportovat, proto jsem byl u zakládání Fenixu, proto jsem se teď dal na komunální politiku. Člověk by měl být zúčastněný a v rámci svých možností se snažit ovlivňovat dění kolem sebe,“ shrnuje svůj životní přístup. „Lidem se dějí různé věci. A je důležité se k životu umět postavit tak, aby člověk mohl být platný. I ten vozík jsem nakonec začal brát jako poslání. Díky tomu jsem měl příležitosti měnit životní podmínky hendikepovaných k lepšímu.”

Michaela Vařeková

30.09.2018 |