Marek Šrůtka: Vztek a výčitky šly mimo mě

Marek Šrůtka vyrůstal s rodiči a mladším bratrem ve vesnici Tvrdonice. Na dětství vzpomíná rád, říká, že byl prakticky pořád venku. Po základní škole se vyučil zedníkem, pak nastoupil na rok na vojnu do brněnských Řečkovic. Domů se vrátil těsně před Vánoci. Ty strávil s rodinou doma, poté vyjeli na návštěvu k babičce do Krkonoš. “Jezdíme vždycky šestadvacátého. Osmadvacátého jsme šli ráno ještě s bratrem na brusle. Odpoledne jsme jeli na lyže do Černého Dolu. V té době to byla ještě jedna poma, žádné velké středisko jak teď,” vzpomíná Marek. Dodává, že sněhu moc nebylo, sjezdovka byla zledovatělá, desetkrát sjeli kopec a vydali se na cestu zpátky.

“Řekli jsme si, že když pojedeme šusem, dojedeme až k autu. V půlce jsem ještě zastavil, najednou se to vážně sjet nedalo. A když mě brácha dojel, pustil jsem to znovu. A pak se mi to v jednom místě hodně rozjelo.” V šeru si nevšiml koleje od traktoru a ve vysoké rychlosti najel přímo do ní. “Ztratil jsem hůlky, lyže, nevím to jistě, ale asi jsem musel letět vzduchem. Skončil jsem takových patnáct metrů od sjezdovky mezi stromy.”

Bratr si myslel, že jde o vtip

“Vůbec nic mě nebolelo, ale nemohl jsem se hýbat. A když jsem se v té chvíli bouchl do nohou, už jsem to necítil.” K ležícímu Markovi po chvíli dorazil bratr, který nevěřil, že se skutečně stalo něco vážného. “Nejdřív jsem ho prosil, pak jsem sprostě nadával, pořád si myslel, že si dělám srandu. Až jsem začal volat nahlas o pomoc, pochopil, že si srandu asi fakt nedělám.”

Zhruba hodinu a půl čekal Marek na pomoc horské služby, která mezitím zasahovala jinde. Místní donesli Markovi teplejší oblečení a rukavice, stmívalo se a teplota rychle klesala. “Když přijeli záchranáři a nakládali mě, poprvé jsem cítil bolest v zádech. Pak mi táta říkal, že když mě táhli na saních, nohy mi bezvládně visely po stranách a rozhraboval jsem jimi sníh.”

Nejspíš úplně přerušená mícha

Marka odvezli do Černého Dolu, kde další půlhodinu čekal na sanitku. “Pak přijela, taková ta stará sanitka, jak třeba v Básnících. Řekl jsem jim, že mám na sobě pořád lyžáky, tak ať mi je sundají. Odpověděli, že je mám už dávno dole,” vzpomíná Marek. Zdravotníci nemohli dostat Marka při jeho výšce do sanitky. Až s injekcí a pokrčenýma nohama jej nejprve převezli do nemocnice ve Vrchlabí. Z této části cesty si Marek nepamatuje vůbec nic. Vyšetření v liberecké nemocnici, kam jej převezli ještě ten večer z Vrchlabí, už absolvoval v plném vědomí. Na sál šel v jedenáct večer.

Dva dny po operaci, během pobytu na jednotce intenzivní péče, Marek předstíral spánek a vyslechl si rozhovor lékařů při vizitě. “Mluvili o tom, že podle toho, co viděli, mám na devadesát pět procent zcela přerušenou míchu. Za všechno jsem si mohl sám, takže nějaké obviňování nebo vztek, to šlo mimo mě,” dodává Marek s tím, že ani sobě nikdy nic nevyčítal. Prostě se stalo.

Domů na revers

Následovaly čtyři měsíce v nemocnici v Brně, absolvoval ještě jednu operaci páteře, v květnu byl převezen do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. “To bylo vážně hrozné. Zatímco z nemocnice mě pouštěli na víkendy domů a normálně jsem fungoval na vozíku, tady se zhrozili, že jsem po operaci páteře, dali mi krunýř a nikam mě nepouštěli. Nemám na to dobré vzpomínky. Po pěti měsících jsem podepsal revers a šel domů.”

Tvrdá škola

“Ještě v nemocnici za mnou bylo pár lidí, kteří se ptali, co teda budu dělat dál a jestli chci zkusit sport,” vypráví Marek. Vyzkoušel atletiku, čas od času se soustředil na mistrovství republiky v plavání, odkud se vracel i s medailemi. Nejvíc ho lákal basketbal, byť s trenérem si ze začátku užil svoje. “Půlrok jsem tak de facto přetrpěl. I když naše družstvo vyhrávalo s velkým náskokem, někdy mě nepostavil ani na posledních pět minut zápasu. Byli tam mnohem lepší hráči, ale já jsem se jim neměl jak přiblížit.” Navíc jej začaly trápit dekubity, problémy mu působily víc jak půl roku. Několik týdnů strávil v nemocnici, kde mu osekali sedací kosti, čímž se mělo dekubitům částečně zabránit. “A když jsem se vrátil domů, zavolali mi z basketu, že pro mě mají peníze na vozík na míru. Následně jsem si pořídil i lepší civilní vozík a podsedák.” Pak se věci náhle stočily lepším směrem.

Zhruba za půl roku odjel s týmem na turnaj do Paříže, kde si ho vyhlédl cizí trenér a zeptal se, zda by neměl zájem o angažmá v Německu. “Neváhal jsem ani minutu. Nejprve jsem tam jel se vlastně jen tak ukázat, a rovnou jsme podepsali smlouvu. Zůstal jsem tam dva roky a dostal opravdu tvrdou basketbalovou školu se vším všudy.”

Dva roky prázdnin

Po dvou letech se nepohodl s trenérem a vypadalo to, že se vrátí domů. Namísto toho se ale potkal s kamarádem, který jej nalákal na angažmá na Sardinii. Marek říká, že znovu neváhal ani chvíli. “Byly to vlastně takové dva roky prázdnin. V tom týmu byla spousta cizinců, byl jsem trochu navíc, ale nechávali si mě tam, trénoval jsem s nimi, jezdil jako náhradník na zápasy.” S kamarádem bydleli kousek od moře, když bylo hezky, viděli prý až do Afriky. Po dvou letech se klub dostal do problémů. “Rok po tom, co jsem odjel, to tam skončilo úplně. Už když jsem odjížděl, vypadalo to nahnutě,” vzpomíná Marek.

Bolesti k nevydržení

Kromě sportovních zkušeností si přivezl z Itálie i jeden výrazný neduh. “Začal jsem tam pít. Sem tam jsem si po zápase koupil láhev a večer ji vypil. Až se ze mě na dalších šest let stal regulérní alkoholik.” Vedle uvolněného životního stylu měly velký podíl Markovy zdravotní komplikace. Coby vozíčkář s míšní lézí mezi obratli Th12 a L1 trpí jako většina lidí s touto diagnózou fantomovými bolestmi. “Ta bolest byla kolikrát opravdu nesnesitelná a pití mi pomáhalo. Na jednu stranu mě sice nebolely nohy, ale alkohol mě ubíjel.” Pomohlo mu, když se lékařům podařilo najít vhodné léky, které mu od bolestí ulevují. “Od chvíle, kdy jsem je začal brát, jsem neměl potřebu pít. Nohy mě nebolely, už jsem sklenku nepotřeboval. Na druhé straně, ty léky pomáhají proto, že jsou to vlastně opiáty. Takže se dá říct, že jsem šel z bláta do louže. Už nejsem alkoholik, ale tak trošku narkoman,” dodává s nadsázkou Marek.

Marek dnes

V současnosti bydlí v Brně, kam se před nějakou dobou přestěhoval. “Byl jsem u rodičů ještě čtyři roky, když jsem se vrátil z Itálie. Pomáhali mi, starali se o mě, jim i bráchovi vděčím fakt za hodně.” Marek je zaměstnán v Sociálním podniku Fenix, ve kterém pomáhá lidem na vozíku s výběrem inkontinenčních pomůcek. Nedávno začal s florbalem, stále hraje basketbal za brněnský tým, třebaže desetiletou reprezentační kariéru už před časem pověsil na hřebík. Spoluhráči z týmu mu neřeknou jinak než “Tvrdonické kladivo”. “Pořád mě to baví. Sport mi pomáhá, abych nezlenivěl. Aspoň teda ne ještě víc, než teď jsem,” uzavírá s úsměvem Marek.

Michaela Vařeková

01.06.2018 |