Původně se vyučil automechanikem, následně si dodělal maturitu, v jedenadvaceti odcestoval do Anglie. „Pohádal jsem se tehdy s mamkou a tak trochu na truc jsem tři dny na to odjel,“ říká se smíchem. V hrabství Kent, jižní části Velké Británie, pracoval na farmě, kde se staral o dostihové koně. S těmi měl zkušenosti z dřívějška, jeho děda dva také choval. „Nebylo to tak, že by se mi tím splnil nějaký sen, že bych tím žil, ale nebylo to pro mě nic cizího a líbilo se mi, jak se tam chovali k vysloužilým závodním koním.“ Pobyt na ostrovech si užíval, třebaže coby němčinář absolvoval od začátku krušné chvilky. „Odjel jsem tam s tím, že jsem uměl říct ‚I don’t speak English‘, a to bylo všechno. Nicméně, byl jsem tam sám, a tak mi nezbylo, než makat a učit se,“ vzpomíná. „O víkendech jsem se snažil objíždět hrady a zámky, těch tam bylo strašně moc. Blízko jsem měl kamaráda, přes kterého jsem se tam dostal. Takže program vždycky byl. Taky jsem to měl hodinku autem k moři, hodinku do Londýna a bylo to skvělý.“
Práce rukama
Po dvou letech se vrátil domů. „Já jsem Moravák tělem i duší, věděl jsem, že tam nechci zůstat napořád.“ Půl roku pracoval v lovosické chemičce, pak vzal místo v rozjíždějící se firmě svého kamaráda. „To byla taková ta opravdová práce rukama. Lezli jsme po panelácích a opravovali balkony a lodžie. A tam jsem byl až do doby, než jsem se rozsekal na motorce.“
Rodina, kamarádi. A já
„Můžu si za to sám,“ říká k úrazu. „Jel jsem rychle v místě, které jsem dobře znal, ale na půjčené motorce, což sehrálo svoji roli. Moc si toho nepamatuju. Jenom vím, že ta motorka tahala jako ďábel.“ Čtyři měsíce strávil v nemocnici, pak strávil skoro osm měsíců v Košumberku.
Nevzpomíná si, že by zásadní životní změnu snášel špatně. „Myslím, že jsem to celkem zvládal. Nikdy jsem se nijak nelitoval, nebrečel jsem nad sebou. Mám skvělou rodinu a super kamarády. Ale taky o mně, je to jedno k druhému. Ono je to vždycky hodně o člověku. Kdybych nechtěl být v pohodě já, ostatní neudělají nic.“ Na své okolí nedá dopustit. „Mám rád černý humor, moji kamarádi taky. Je to výborná synergie.“ Třebaže mu motorsport obrátil život vzhůru nohama, ani na něj nezanevřel. Stále ho motorky baví a zajímají.
Kdo chce, hledá způsoby
„Spoustu věcí jsem nevěděl a všechno jsem se musel učit postupně. Já i bratr, který se od začátku nabídl, že se o mě bude starat. Nějak jsme to nechávali plout a ono se to časem nabalovalo,“ říká k tomu, jak se sžíval s vozíkem. „Kdyby mi někdo na začátku řekl, že jednou budu hrát rugby nebo řídit auto, poklepal bych si na čelo. Ale ono to šlo, jak jsem časem zjistil. A tak, když jsem chtěl něco dělat, hledal jsem způsoby, jak to budu moct dělat. Ne důvody, proč to nepůjde.“
Bez ohledu na bariéry
Zhruba rok po úrazu se začal aktivně vracet do zaměstnání. „Dělal jsem toho po víc. Pár let finance, ve volném čase jsem účinkoval na preventivních besedách Besip. Kamarád mě pak chvíli lámal, ať nastoupím k nim do firmy. Líbila se mi tam myšlenka, tak jsem se po nějaké době zlomit nechal a nastoupil jsem.“ A tak pracuje od roku 2014 ve společnosti Optimal-Energy.cz, kde v rámci programu Modrozelená úsporám hledá způsoby, jak svým klientům šetřit peníze za energie. Coby poradce je často na cestách, jezdí za svými klienty, nezřídka se musí vydávat do bariérových prostor. „Už v dobách, kdy jsem dělal finance, jsem se naučil na to nebrat ohledy. Kdybych se omezoval bariérami, nemohl bych tu práci dělat. Mám s sebou někoho, kdo mi pomůže. Klientům se vždycky přizpůsobuji já.“ Práce ho baví, dává mu smysl, jako velké plus bere možnosti dalšího vzdělávání. V současné době pracuje na svém titulu MBA.
Jít dopředu
„Chci na sobě pracovat, jít dopředu, mám spoustu cílů, kterých chci dosáhnout. Jsem přece v produktivním věku, tak je potřeba na sobě makat,“ vysvětluje. A s úsměvem odkazuje na své životní motto. „Nepřežil jsem přece proto, abych měl smůlu.“
