Za sedmnáct let ve Fenixu vyzkoušel mnoho pracovních pozic. Dalo by se říct, že jak se dařilo ParaCENTRU Fenix, on rostl s ním. Právě spolek, prostřednictvím kterého pomáhal lidem, byl jedním z důvodů, proč po studiích zůstal v Brně. Vztah Michala Odstrčila s naší organizací nemohl dopadnout jinak, než že se stal jejím ředitelem. Odcházející osobnost nyní bilancuje, vzpomíná a odhaluje výšiny i propady jeho působení v kruhu Feničanů. Jaká bude jeho další životní kapitola?

Co tě napadne, když se řekne Fenix?

To není jednoduchá otázka na začátek. (směje se) Když si vezmeš, že jsem tu opravdu sedmnáct let… To je skoro půlka mého dosavadního života. Asi mě jako odpověď napadá hodně velká součást života.

Než ses stal ředitelem, tak sis u nás vyzkoušel mnoho pracovních pozic. Je nějaká, která tě bavila vyloženě nejvíce?

Všechno mělo něco do sebe. Začátek jako osobní asistent byl zajímavý v tom, že jsem najednou poznal úplně nový okruh lidí. Kontakt s nimi byl prostě zajímavý. Potom, když jsem osobní asistenci vedl, tak jsem se učil zase nové věci. Od začátku do konce to bylo zajímavé. Nikdy jsem neměl nějakou nudnou monotónní práci, ale naopak to bylo hodně pestré, a to mě na tom bavilo.

Dokážeš všechny ty pracovní pozice ještě vyjmenovat?

Formálně jsem měl smlouvy na osobního asistenta, sociálního pracovníka, vedoucího osobní asistence, nějaké projektové záležitosti. Do toho jsem měl taky v různých obdobích na starosti web, sociální sítě, dělal jsem personalistiku, ekonomiku. Takže v podstatě všechno. Rostl jsem, dá se říct, společně s Fenixem. Vlastně ještě grafiku jsem dělal, to mě hodně bavilo. (usmívá se)

Budeš teď po odchodu z Fenixu zůstávat pracovně v sociálním, respektive neziskovém sektoru?

Teď to neplánuji. Upřímně řečeno, mám trošku pocit, že taková ta motivace „páchání dobra“ se ve mně trošku unavila. Teď potřebuju trochu odlehčit. Uvidíme, nabídky mám, ale smlouvu jsem ještě nikde nepodepsal.

Kde bychom si tě tedy měli nyní představit?

Logicky to může být obchodničina, protože fundraising, navazování vztahů… To byl můj denní chléb a jeden z nejchutnějších chlebů, které jsem kdy jedl, takže to mě asi bavilo ze všeho nejvíc. Možná nějaký projektový management a management obecně. To se na první pohled přímo nabízí. Záměrně si nebuduju nějakou představu, protože si říkám, že je to výborná příležitost počkat si a uvidím, co mi život přinese.

Jaké máš z toho všeho pocity? Přece jen odcházíš po poměrně dlouhé době. Máš obavy, nebo se těšíš?

Těším se. Na druhou stranu mám takový pocit prázdnoty. Ten už mám popravdě rok a je to i důvod, proč jsem skončil. Už toho bylo moc. Sám už jsem nevěděl, co dalšího bych mohl přinést. Tušil jsem, že by bylo dobré předat to dál.

Asi ti moc nepřidaly problémy se sídlem Fenixu v posledních letech. Byla to poslední kapka?

Ano, určitě to byla jedna z těch věcí. Řešili jsme projekt nového sídla, všichni jsme se těšili na novou krásnou budovu. Místo toho jsme byli vystěhováni ze stávajících prostor na Netroufalkách. Myslím, že i covid promluvil do spousty věcí, které jsme plánovali. Všechno šlo od desíti k pěti.

Jak moc definitivně odcházíš z prostředí lidí okolo ParaCENTRA Fenix? Uvidí tě někdy na společných akcích, a podobně?

Určitě bych chtěl zůstat v kontaktu. Od září jsem v radě spolku, takže sem budu jezdit každý měsíc. Neberu to jako velké loučení. Pokud tady budu moct něčím přispět, rád to udělám.

Kdy ti bylo u nás nejhůře?

Asi právě když jsme se stěhovali z Netroufalek. V první chvíli jsem to bral jako příležitost. Říkal jsem si, že nemůžeme panikařit a třeba se najdou prostory, které budou v konečném důsledku ještě lepší. Můj optimismus se úplně nepotvrdil. A ty důsledky jsem vnímal opravdu hrozně. Byly momenty, kdy jsem komplikovaně vyjednával o každé další místnosti na Kociánce (stávající sídlo PCF, pozn. red.). Pak jsem si říkal: „Proboha, tohle je výsledek?“. Nově se objevil i aspekt toho, že se Fenix rozdělil, jedna půlka se ocitla na Kociánce, druhá na Polní. Potom se zdají jako banality věci typu, když začne zatékat na Netroufalkách…

…a nefunguje výtah.

No, a ještě v něm někdo zůstane nejlépe (směje se). To jsou pak věci, které lze během několika dní vyřešit, ale stěhování… Tam bylo jasné, že to nebude ze dne na den vyřešené. To byl tedy ten nejhorší pocit, co jsem měl.

Nejlepší moment na Fenixu?

To asi neřeknu přesně, který z těch dobrých momentů. Ale napadají mě naše první plesy. To jsem si opravdu říkal, že jsme to dokázali, a bylo to perfektní. Takový nečekaný úspěch, daleko lépe odvedená práce, než jsem doufal. Plánovalo se to dlouho a chtěli jsme si být jistí, že se to povede. Každý další ples pak byl asi ještě lepší, ale poprvé si člověk není jistý, zda si neukousl příliš velké sousto. Obecně nejlepší momenty byly z mého pohledu ty, když jsem měl pocit hrdosti, že se nám něco opravdu povedlo.

Teď už je ples, a nejenom ten, každoroční záležitostí. To tě musí dnes strašně těšit ne?

V tom smyslu je nejlepší, že věci, ve kterých jsem byl na začátku hodně angažovaný, může člověk později předat, a ono to funguje dál. Těší mě, že kolegové takové projekty zvládali a třeba i lépe než se mnou. Člověk pak mohl jít dál a věnovat se zase jiným věcem. Svoji roli jsem vnímal tak, že se nemají lidi vodit za ruku a peskovat, ale mají se jim vytvářet podmínky, aby se jim to mohlo vše povést.

Nešlo si nevšimnout, že působíš uvolněnějším dojmem od chvíle, kdy v červnu minulého roku nastoupil nový ředitel.

Ano, Petr Houšť to velmi rychle převzal. Na managementu není nic horšího než ta zodpovědnost. Protože ať se pokazí cokoliv, tak si to bereš osobně ty. Špatně jsi člověka vybral, sdělil jsi špatné pokyny, nebo máš nesprávně nastavené vnitřní procesy. Nikdo ti to neodpáře. Taky proto se říká, že manažeři mají nějakou životnost. A ta moje tady už vypršela.

Chtěl bys někoho vzpomenout ze všech těch lidí, které jsi na Fenixu za ta léta potkal?

Já někoho řeknu a druhý mi řekne, že jsem na něj zase zapomněl. (směje se) Ne, je pravda, že Vojta Vašíček (zakladatel PCF, pozn. red.) to tady celé opravdu vybudoval od země. Jeho víra ve Fenix na něm byla vždy obdivuhodná. To, že ten projekt přečkal prvních pár let. To jsem si od něj vzal za své. Bohouš Kyjánek (dlouholetý účetní, pozn. red.) měl zase střízlivé uvažování, klid za všech okolností a jeho expertiza byla skvělá.

Potom je tady spousta lidí, na kterých Fenix stojí a kteří ho táhnou. Ať už jsou ve vedoucí, nebo výkonné pozici. To se mi hrozně líbí a cením si toho, že tak jako Vojta pro to dokáží žít a je to pro ně důležité. Ještě mě určitě někdo napadá, ale nechci zmiňovat ty, kteří tady stále pracují, protože to bychom tady byli do večera.

Ve Fenixu končíš už tento týden. Na co se chystáš v tom úplně krátkodobém horizontu?

Umýt si hrnek. (Směje se)

A bude i nějaká dovolená? Odpočinek? Pořádné nadechnutí před další životní kapitolou?

Já jsem si představoval, že si udělám prázdniny, ovšem mám na stole nabídky, u kterých nevím, zda jsem je ochoten kvůli volnu obětovat. Uvidíme. Prázdniny budou možná kratší, než jsem očekával.

A dlouhodobý horizont?

Chtěl bych mít teď práci, kterou dokážu od osobního a rodinného života více oddělovat. Tady to občas byla práce čtyřiadvacetihodinová. Ale to je v pořádku. To se dá pochopit. Jinak se budu samozřejmě více věnovat rodině. Navíc jsme teď pořídili nové štěňátko.

Poslední slova Michala Odstrčila?

Tak tedy Feničanům. Já to slovo teda úplně nemusím, ale rozumím tomu, že symbolizuje to, že jsme tu jako rodina. Je tady společný cíl, panuje tu kolektivní duch. Vlastně mi to dělá radost a musel se vymyslet název pro ty, kteří jsou s Fenixem spjatí, ať už klienti, rodina, zaměstnanci, nebo podporovatelé. Jsou to lidé, kteří si nechodí jen pro výplatu nebo pro službu jako pro rohlíky do krámu, ale pro které Fenix znamená něco víc. To, že je zde takových lidí více než jinde, je podle mě důvod, proč může být Fenix tak fantastický.

Takže poslední slova: Děkuji vám za všechno. Přeji Fenixu mnoho úspěchů. Přestávám být zaměstnancem, ale zůstávám Feničanem.

Jan Navrátil